Putování po Indii (část druhá)

Hustá, neproniknutelná džunglovitá bažina přílivové oblasti lemující severní okraj Bengálského zálivu je Sundarban, největší mangrovníkový les na světě. Tady, kde splývá země s mořem, je místo tak divoké, že jeho nedostupnému nitru vládne dodnes tygr...
(Jaroslav Štědroň, 25.únor 2001)

Sundarban

Sundarban vděčí za svou existenci dvěma posvátným veletokům - Ganze a Brahmaputře, které společně s jinými vodními toky vytvořily obrovitou deltu, jež leží z větší části na území častými povodněmi sužovaného Bangladéše, z té menší pak v indickém státě Západní Bengálsko, jen několik desítek kilometrů jižně od Kalkaty. Díky "Projektu Tygr", započatém indickou vládou v roce 1973 a vytvořením přírodní rezervace, představuje zde žijící populace tygra bengálského největší na světě. Je to však dost nebezpečné místo k pobytu, neboť každoročně se stává oběťmi tygrů až 20 lidí, pracujících zde jako sběrači včelího medu a vosku.

Jedním z cílů našeho putování Indií je základna Sajnekhali, ve které sídlí správa parku. Po ranním příjezdu do Kalkaty se ani nezdržujeme v tomto bezesporu zajímavém, ale přelidněném a špinavém městě a sháníme se po co nejrychlejší dopravě na základnu. Vyzbrojeni informacemi z našeho průvodce, volíme tu nejjednodušší trasu a vzápětí narážíme na problém jazykové bariéry. Bengálštinu neovládáme a v našem okolí se mezi desítkami pomoci chtivých Bengálců nevyskytuje ani jeden, hovořící srozumitelně anglicky. Nakonec po dvacetiminutovém čekání a pobíhání po kalkatském nádraží Babu Ghat nastupujeme do toho správného autobusu a vyrážíme na únavnou tříhodinovou cestu k padesát kilometrů vzdálené vesnici Basunti. Jak se vzdalujeme od Kalkaty, znatelně se mění ráz krajiny. Přibývá zeleně, mezi kterou rozeznávám různé druhy palem a banánovníků a stále častěji také rýžová políčka. Bohužel, co se ještě mění, je i silnice. Autobus, který má místo skel v oknech pouze papírové rolety, zběsile poskakuje na zbytcích asfaltu a po úzké vozovce se za ohlušujícího rachotu rozpadající se karoserie a neustálého troubení řítí vpřed. Snažím se všemi silami udržet na tvrdém dřevěném sedadle potaženém tenkou rozpraskanou koženkou a ze svého místa hned za řidičem pozoruji jeho umění na poslední chvíli se vyhnout protijedoucím autobusům a náklaďákům, jedoucím stejně šíleným způsobem jako my. A aby toho nebylo málo, je cesta plná všudypřítomných cyklistů, cyklorikš a sem tam nějaké té krávy či kozy, takže i na zdánlivě rovné silnici kličkujeme sem a tam. Na každé zastávce přistupují do již beznadějně přeplněného autobusu stále další domorodci a snaží se zaplnit všechny volné prostory. Na sedadle pro tři je nás najednou pět a kamarádce se ocitá na klíně spící dítě, zatímco moje sousedka nevzrušeně kojí své nemluvně. Je mi záhadou, jak se tím vším dokáže ještě prodírat průvodčí a vybírat od nově přistoupivších jízdné.

Basuntský přístav je výchozí místo pro všechny, kteří cestují hlouběji do delty a my zde zaprášení a rozlámaní nasedáme na loď, jež nás spletí širokých kanálů s bahnitou vodou veze až do poslední vesnice s velkým přístavním molem - Gosavy. Loď se líně pohupuje na kalné bahnité hladině a my máme spoustu času povídat si s našimi spolucestujícími, i když konverzace zpočátku trochu vázne, protože nám dělá problémy rozumět jejich zvláštní " indické angličtině ". Většina Indů, hovořících jakž takž anglicky, si strašně ráda povídá s cizinci, ale bohužel pro nás ne všichni ovládají tento jazyk s takovým přízvukem, na jaký jsme v našich krajích zvyklí. Dochází tak občas ke kuriózním situacím, kdy se dotyčnému snažím vysvětlit, že mu nerozumím, jestli by nemohl mluvit anglicky a on mi téměř uraženě odvětí, že on přece hovoří anglicky very good a že to jsem naopak já, kdo neumí ani slovo. Ovšem po několika týdnech cestování po této obrovské a přelidněné zemi, kde se mluví téměř šestnácti sty různými jazyky a nářečími mi už dorozumívání téměř s kýmkoli nedělá problémy. Nevyvádí mě z míry ani to, že když na obvyklý dotaz : " Odkud jsi?" odpovím : "Česká republika ", dočkám se pouze nechápavých pohledů a teprve po dalším upřesnění na " Československo, Evropa, blízko Německa " se tváře mých indických přátel rozzáří, souhlasně pokyvují hlavami a říkají : " Ano, ano, Čekoslávia, to známe, ještě pořád tam válčí křesťané proti muslimům?"

Na základnu dorážíme už za tmy a radujeme se, že jsme to dnes tak pěkně stihli a už se těšíme na zítřejší projížďku parkem a také na to, že snad uvidíme nějakého tygra. Bohužel, hned při vstupu do kanceláře lesní správy máme po náladě, protože místní úředníci po nás chtějí vstupní povolení, které vzhledem k blízkosti hranic s Bangladéšem musí mít každý cizinec a na které jsme v tom spěchu a euforii z cesty jaksi zapomněli. Jsme tu tedy vlastně ilegálně, ale protože je už večer, dovolí nám laskavě přespat v turistické lodžii, avšak ihned po svítání musíme opustit základnu a odjet pro povolení, které nám, budeme-li mít štěstí, vystaví v pět hodin vzdáleném Canningu. Pokud ne a nás se bude i nadále držet smůla, bude nás čekat zpáteční cesta až do Kalkaty.

Ráno nás vítají opice, poskakující po střechách a balkonech. Balíme bágly a na člunu přeplouváme na opačný břeh. Náhle si připadáme jako v úplně jiném světě. Nacházíme se ve vesničce Pakhirala, kde kolem bahnitých rýžových políček stojí hliněné a rákosové chatrče s palmovými střechami, mezi nimiž se volně popásají krávy a vodní buvoli. Během několika okamžiků nás obklopuje houf pokřikujících dětí, které po nás pokukují velkýma hnědýma očima. Připadá mi, že pro místní obyvatele jsme snad ještě větší atrakcí, než oni pro nás. Muži líně posedávají podél prašné cesty ve stínu palmových chýší, které tu fungují jako bary, popíjejí čaj, pokuřují ručně balené cigarety beedies a zvědavě si nás prohlížejí. Klasickou kolovou rikšu tu nahrazuje univerzální, která má místo sedadla pouze dřevěné plato a slouží jak k přepravě cestujících, tak i nákladu, a my si jednu z nich najímáme. Náš rikša, očividně šťasten, že může vézt cizince, zuřivě šlape do pedálů a my máme co dělat, abychom nespadli a křečovitě držíme sebe i bágly. Po kratším bloudění po Canningu a následných nezbytných úředních procedurách na lesní správě získáváme kýžené povolení a můžeme se vydat na zpáteční cestu. Na místě, kde bylo dříve přístaviště bárek, je nyní pouze bahnité dno kanálu. Odliv totiž způsobil, že hladina v tomto místě ustoupila asi o 200 metrů. Nezbývá nám nic jiného, než obejít vesnici, sundat boty a přebrodit bahnem úzký kanál, oddělující Canning od autobusové zastávky. Při čekání na autobus se zdá, že se na nás přišla podívat snad celá vesnice. Muži stojí kolem nás v těsném půlkruhu a ženy zvědavě postávají opodál s dětmi na rukou. Ptáme se, kdy pojede autobus, ale oni jen kývou hlavami a říkají: "sometimes", ať klidně sedíme, že dnes určitě pojede.

Nocleh trávíme v hotýlku, který jako jediný vyhovuje našim na minimum sníženým hygienickým nárokům a je nám přidělen pokoj, který jednou týdně slouží jako ordinace externího lékaře.

Druhý den ráno si pronajímáme loď s průvodcem a vydáváme se na celodenní plavbu do bludiště tisíců ostrůvků a kanálů gangské delty. Snažíme se svými pohledy proniknout mangrovovou džunglí a nahlédnout do jejího nitra, není to však nikterak snadné, protože porost je příliš hustý. Daří se nám zahlédnout pouze několik jejich ptačích obyvatel, kteří nám dělají společnost svým zpěvem, a samozřejmě tlupy všudypřítomných opic. Vyplašíme dva obrovské krokodýly, líně se povalující na břehu, kteří před námi vklouznou do vody. Na jednom z ostrovů trávíme nějaký čas na pozorovatelně u napajedla, ale nemáme štěstí, protože tygři, kteří sem prý chodívají v tuto dobu pít, zřejmě nemají zrovna žízeň. Potkáváme rybáře, od kterých kupujeme několik ryb, které nám náš průvodce připraví k obědu.

Po další noci strávené v doktorově ordinaci se vracíme nám již známou cestou do Kalkaty, kde máme zabukovaný lístek na vlak do Madrasu. Máme ještě možnost se projet kalkatským metrem, jediným v Indii, které nás překvapuje svojí čistotou na indické poměry obdivuhodnou, a navštívit chrám zasvěcený bohyni smrti Kálí, na jejíž oltář dodnes přinášejí věřící krvavé oběti ve formě zabitých kuřat.

Cestování po indicku

V Indii získáte brzy pocit, že cestují snad všichni, a to pokud možno najednou. Nejmasověji je využívána železnice, hlavně na delší vzdálenosti. Na nádražích to často vypadá jako při stěhování národů, protože Indové cestují s obrovskými balíky zavazadel a ve velkých rodinných skupinách. Železniční síť je na poměrně vysoké úrovni, téměř na každém nádraží je možno přespat v hlídaných čekárnách, umýt se ve veřejných sprchách a hlavní stanice jsou propojeny počítačovou sítí, podle které probíhá prodej místenek.

Vlakové třídy jsou tři, z nichž nejlevnější je třetí třída, tzv. economy class, o které jsem někde slyšel, že jí cestují pouze ti nejchudší z chudých, nepoužíval ji ani Gándhí a cizinci by se jí měli vyhnout. Každému, kdo chce poznat cestování po indicku v jeho pravé podobě, tento způsob naopak doporučuji. Kde jinde se vám podaří cestovat v kupé určeném pro osm lidí ve složení jedenáct dospělých, osm dětí ve věku dva až deset let, jeden pes, bagáž a pět jutových pytlů s obilím. Pokud se na nás usmálo štěstí a nebylo obsazeno, využívali jsme při delších přejezdech k odpočinku odkládací prostory pro zavazadla těsně pod stropem, kde jsme trávili noci obloženi batožinou. Domorodí cestující si nedělají žádné násilí s tím, kde se usadí či ulehnou, a tak v nočním vlaku není neobvyklé, že podlaha, lavice a odkládací prostory jsou pokryty spícími těly. Při nastupování a vystupování do vlaku je třeba být v pohotovosti a často je nutné se cpát hlava nehlava, jinak se může stát, že nevystoupíte, protože vám to dav, hrnoucí se dovnitř, prostě nedovolí. Pohodlnější cestování nabízejí lůžkové vagóny první a druhé třídy. Rozdíl v jejich vybavení není velký, cenový rozdíl je však několikanásobný, a tak nám cestování první třídou připadalo jako zbytečné vyhazování peněz.

Ve vlacích neustále pobíhají prodavači všeho možného, kteří během jízdy nabízejí ke koupi čaj, kávu a různé pochutiny, nádraží jsou obležena stánky s občerstvením a bez problémů tam zakoupíte balenou vodu k pití. Indové jsou velice družní a nemají zábrany dát se s vámi do řeči a proto i delší cesta ubíhá rychle, aniž by jste měli čas se nudit. Na časté zpoždění jsme si po čase zvykli a poučili jsme se také o tom že pokud nám někdo řekl, že vlak přijede za deset minut, měl na mysli deset minut indických, které mají rozpětí půl až dvě hodiny.

Autobusy jezdí i do těch nejzapadlejších vesniček, ale úroveň cestování v nich je žalostně nízká, jsou přeplněné, hlučné a jejich technický stav je většinou hrůzu vzbuzující. Jízdní řády sice existují, ale často je jejich platnost pofidérní a mírně se liší od skutečnosti. Na některých linkách jezdí sice luxusní autobusy od soukromých společností, ale bývají neúměrně drahé. Přesto jízda autobusem patří k silným cestovatelským zážitkům a dá se při ní zažít mnoho zajímavého.

Jižní Indie

Po únavné šestatřicetihodinové cestě vlakem z Kalkaty podél východního pobřeží přijíždíme konečně do Madrasu, nyní užívajícího nové oficiální tamilské jméno Chennai. Odtud je to již kousek do městečka Mamallapuram, kde bychom na plážích Bengálského zálivu rádi nabrali sílu pro další putování. Ač se to na první pohled nezdá, je Mamallapuram (dříve známý jako Mahabalipuram), velice starobylým městem a jeho historie je spojená s první tamilskou vládnoucí dynastií Pallava. Největší rozvoj zaznamenal v 5. - 8. století, kdy byl hlavním městem Tamilské říše a kdy vznikla také většina architektonických památek. Nejpozoruhodnější stavbou je krásný a romantický tzv. Pobřežní templ, vystavený větru a moři a reprezentující vrcholnou fázi pallavského umění, postavený na konci 7. století. Další zajímavostí je výjev z mýtické legendy Panchantra, vytesaný jako reliéf do skály a nazvaný Arjunovo pokání. Má rozměr 27 krát 9 metrů a představuje příběh řeky Gangy vytékající z pramenů vysoko v Himalájích.

Celé městečko a jeho okolí je centrem kameníků, dodávajících svoje skulptury do celé země. Tesají od miniaturních sošek bohů a zvířat pro turisty až po sochy v nadživotní velikosti pro chrámy. Podél pobřeží se táhnou kilometrové pláže s jemným bílým pískem, my příjemně relaxujeme v hospůdce pod přístřeškem z palmových listů a v podvečer pozorujeme rybáře, vracející se z lovu a přebírající své sítě.

Půjčujeme si kola a vyjíždíme na výlety po okolí. V Indii, jak známo, se jezdí vlevo a nám zpočátku dělá trochu problémy zvyknout si na chaotický provoz nerespektující žádná dopravní pravidla. Zvonek je nejdůležitějším vybavením bicyklu a používá se téměř neustále. Cestou máme možnost se nerušeně kochat malebnou krajinou, která někdy vyhlíží až neskutečně a připadá nám jak z kýčovitého obrázku. Naší první zastávkou je krokodýlí farma, kde jsou zastoupeny exempláře nejen z Indie, ale takřka z celého světa, včetně amerických aligátorů, téměř na 5000 kusů všech velikostí. Nejsou zde však chováni pro svoji kůži, ale naopak z čistě ochranářských a zoologických důvodů. Četné tabule v angličtině popisují jednotlivé druhy a nabádají návštěvníky k ochraně přírody. Jeden ze strážců mi půjčuje do rukou krokodýlí mládě. Zvíře měří asi osmdesát centimetrů, váží tak sedm kilo a na dotyk je příjemně hladké a teplé.

Asi 14 kilometrů jihozápadně od Mamallapuramu leží malebná vesnice zvaná Tirukkalikundram, což v místním jazyce znamená Hora posvátných orlů. Nad vesnicí se na kopci tyčí chrám zasvěcený bohu Šivovi, k němuž je nutno vystoupat 500 schodů. Je právě poledne, slunce nemilosrdně praží a všichni musí zanechat svoji obuv dole a vyběhnout po rozpáleném schodišti bosi. K chrámu se váže legenda, že sem každý den v poledne přilétá pár orlů, aby si zde odpočinul a byl od kněžích nakrmen při svém letu z Varanásí do Rameswaramu.

Cestou na nejjižnější cíp indického kontinentu se ještě zastavujeme v jednom z nejstarších jihoindických měst Maduraji, které je už po staletí hinduistickým poutním místem. Srdcem staré části města je bezesporu chrám Sri Meenakshi, jehož jedinečnost spočívá v malovaných skulpturách, jimiž jsou ozdobeny vnější stěny chrámových věží. Každá ze sošek, představující výjev z hinduistické mytologie, je detailně vymalována sytými barvami a celek působí jako mozaika, z níž nám oči přecházejí. Čekání na odpolední bohoslužby si krátíme odpočinkem na chladivé kamenné podlaze chrámu, stejně jako většina věřících, jichž se tu schází každodenně několik tisíc z celé Indie. V jednom z chrámů vidíme dva slony a u nich zástup lidí. Stavíme se do fronty a děláme přesně to, co ti před námi: vložíme jednomu ze slonů do nastaveného chobotu minci, on ji předá svému strážci a potom nám velice jemně položí chobot na skloněnou hlavu. Slon zde vystupuje jako zástupce milého a veselého boha Ganéši, kterého většina hinduistů uctívá pro zachování domácího klidu a pohody.

Kanyakumari, neboli Cape Comorin, jak jej nazvali Angličané, je nejjižněji položené místo kontinentální Indie a stýká se zde Bengálský záliv a Arabské moře s Indickým oceánem. Teplota přes den už nedovoluje přílišnou pohybovou aktivitu, koupání vzhledem k prudkému vlnobití a skalnatému pobřeží není možné, a tak je nejlepší strávit den v některé příjemné hospůdce a občerstvovat se vychlazeným lassí, nebo rozjímat v chládku některého z početných chrámů.

Pobyt v Kanyakumari se nám nechtěně prodlužuje díky akutnímu onemocnění mé kamarádky, na které se podepsala únava z cesty, změna prostředí a nějaká infekce z vody. Nemocnice, kde je hospitalizována, je nad naše očekávání celkem čistá a účet za ošetření není na naše poměry nijak vysoký. Jakmile to dovoluje kamarádčin zdravotní stav, opouštíme město a míříme podél západního pobřeží směrem na sever, kde je trošku snesitelnější podnebí. Zastavujeme se v přímořském městečku Varkala, kde, ač pouhých sto kilometrů severně od Kanyakumari, je podnebí příjemné a koupání na dlouhých a pustých písčitých plážích nádherně osvěžující.

Backwaters, což by se dalo přeložit jako stojaté vody, je soustava jezer, lagun, řek a kanálů, táhnoucí se podél pobřeží Arabského moře v jihoindickém státě Kerala. Zde se přesvědčujeme o tom, že přívlastek "věčně zelená", si Kerala opravdu zaslouží. Ostrovy jsou hustě porostlé různými druhy palem, mezi kterými se ve stínu ukrývají chaloupky domorodých obyvatel. Využíváme možnosti celodenní plavby turistickou lodí z Kollamu do Allapuzhy. Zážitek je to nezapomenutelný, celou cestu máme možnost pozorovat život domorodců, jejich obydlí, u břehů jsou na dlouhých bidlech upevněny obrovské čínské rybářské sítě, míjejí nás zaoblené hausbóty, připomínající čínské džunky. Zpestřením a určitým osvěžením je zastávka na oběd, k němuž jsou připraveny chutné pokrmy z darů moře. Do cílové zastávky dorážíme již téměř za tmy, unaveni celodenní plavbou, ale plni krásných zážitků a nových dojmů, neboť se nám opět podařilo poodhalit něco víc z pestrého života této země - kontinentu.

Putování po Indii (část druhá)

Další pokračování cestopisu

Putování po Indii (část druhá)