Putování po Indii (část třetí)

Mudumalai

Je březnové ráno. Svítá. Noční tvorové již ulehli ke spánku a denní obyvatelé se pomalu probouzí. Džungle se ozývá sborovým zpěvem ptáků, vřeštěním hulmanů a makaků a vzdáleným troubením slonů. Vše je zahaleno jemným mlhavým závojem, kterým se marně snaží proniknout slunce. Z atmosféry vyzařuje až mystické kouzlo.

Slon, na kterém sedíme, se neslyšně pohybuje pomalou houpavou chůzí a posvátné ticho je rušeno pouze polohlasnými povely mahúta. Nalézáme se v Mudumalajské přírodní rezervaci v jihoindickém státě Tamilnádu, která je známa především výskytem jedné z největších populací divokých slonů v Indii. Kromě slonů lze v džungli narazit na spoustu dalších zajímavých zvířat, jako jsou jelen sika, leopard, divoký páv, krajta, kobra, termiti, množství druhů ptáků, gaur - indický bizon, největší tur na světě, a samozřejmě početné tlupy opic.

Mudumalai má rozlohu 321 km2, leží na úpatí Nilgirských hor, známých pěstováním výborného čaje, a je součástí Národního parku Jawahar o celkové rozloze 3000 km2. Míříme do vesnice Teppakadu, kde se při hlavní silnici, spojující horské středisko Ooty s městem vůní Majsúr, nachází správa rezervace.

Rozhrkaným autobusem sjíždíme po úzké silnici, vinoucí se po úbočích hor porostlých čajovými plantážemi, směrem do údolí. Oproti příjemnému horskému klimatu v Ooty je v Teppakadu nesnesitelné horko. Začíná zde právě vrcholné období sucha, takže převládající barva okolní přírody je v odstínech od žluté po hnědou, zelená se vyskytuje jen spoře.

Domorodé chatrče jsou rozloženy podél pravého břehu řeky Moyar, zatímco silnice a správa parku jsou postaveny na břehu opačném. Řeka tvoří jakousi pomyslnou hranici, rozdělující dva světy. V jednom světě žijí původní obyvatelé, uchovávající si svoji kulturu, způsob života a zvyklosti, druhý břeh je vyhrazen světu turistů a návštěvníků parku, je zde několik prostých dřevěných chat a bungalovů, kde můžete přespat. Zdá se, že řeka chrání domorodce před neblahým vlivem konzumního světa. Platí jakési nepsané pravidlo, že návštěvníci nevstupují do vesnice a domorodci sami po kontaktu s cizinci také příliš netouží, neboť kromě několika mužů, pracujících pro správu parku, jsme za celou dobu nepotkali mimo vesnici nikoho. Je to dobře, protože jen tak si mohou tito obyvatelé zachovat svoji původní identitu. Na první pohled je vidět rozdíl mezi hojně navštěvovanými místy, na kterých se již podepsal masový turistický ruch svými zápory, kde z mnoha dětí vyrostli profesionální žebráci. Tady jsme se nesetkali byť s jediným náznakem žebrání. Vesničané si žijí svým každodenním životem a pranic se nestarají o nějaké turisty. Jako bychom byli pro ně vzduch. Většina společenského života je soustředěna kolem řeky. Jedna skupinka žen myje nádobí, druhá nabírá vodu do plechových nádob a na hlavách ji nosí k chatrčím, kousek dál dovádí ve vodě skupinka nahých dětí a dvacet metrů proti proudu koupou muži několik slonů. Z našeho hygienického hlediska sice trochu podivné, mýt nádobí ve sloních výkalech, leč na ledacos jsme si již v Indii zvykli.

Bydlíme v jednoduchém dřevěném bungalovu sami v šestilůžkovém pokoji. Po děravé střeše přes den poskakují opice a nakukují dovnitř, v noci vidíme přímo z postele hvězdnou oblohu. Po zkušenosti s několika opičími jedinci, kteří nedbali mé přítomnosti, kdy jsem pospával ukryt před poledním horkem v pokoji, a drze vlezli dovnitř a přehrabávali se v našich batozích, musíme pečlivě zavírat dveře a okenice.

Nejlepší způsob k prohlídce rezervace je ze hřbetu slona. Vedení parku nabízí ještě okružní jízdu mikrobusem po vyasfaltovaných cestách, ale tento způsob po vlastní zkušenosti nikomu nedoporučuji. Slon se navzdory své mohutnosti pohybuje džunglí naprosto tiše. A také pomalu. Co do kvantity nevidíme tolik jako z okénka mikrobusu, kvalita však tisícinásobně převažuje. V naprostém klidu si můžeme prohlédnout popásající se stádo slonů, aniž bychom jim čadili pod choboty z výfuku, jeleni před námi neprchají vyplašeni hlukem motoru, můžeme slyšet sborový zpěv z hrdel stovek ptáků, poslouchat praskot stromů a nechat se houpat a unášet do nitra sebe sama.

Góa

"Margao, Margao, vystupovat!", probouzí nás klepáním na okénko autobusu průvodčí. Je šest ráno, celí rozespalí se potácíme ven, automaticky kontrolujeme zavazadla a ocitáme se v prachu vedle silnice. Několik minut nám trvá, než se dostatečně probereme a uvědomíme si, kde to vlastně jsme. Máme namířeno do Colvy, jednoho z letovisek státu Góa, kde bychom si rádi odpočinuli od cestování a trochu si zalenošili u moře.

Pobřeží vypadá jak vystřižené z kýčovitých prospektů cestovních kanceláří. Kilometry a kilometry pláží s jemným bílým pískem, lemované řadami kokosových palem. Zabydlujeme se pod palmovým slunečníkem v jedné z mnoha plážových hospůdek a dopřáváme si luxus nicnedělání. Posloucháme šumění moře, necháváme se ovívat vlahým větrem a v poklidu vstřebáváme zážitky posledních měsíců. Góa byla v 60. a 70. letech místem hnutí hippie a něco z této svobodomyslné atmosféry na člověka dýchne i dnes. Devět kilometrů východně od hlavního města Panáčí je půl tuctu velkolepých kostelů a katedrál všechno, co zbylo z hlavního města portugalské kolonie, které bylo svého času co se týče výstavnosti soupeřem samotného Lisabonu. Místu dominuje největší z kostelů Staré Góy, katedrála Se. Spravoval ji řád dominikánců a sloužila jako královská pokladnice. Opodál stojí jedna z nejzajímavějších budov, konvent a kostel sv. Františka z Assisi. Vnitřek kostela je ozdoben nádhernými zlacenými dřevořezbami a staré malby na stěnách zobrazují scény ze života sv. Františka, konvent nyní slouží jako archeologické muzeum.

Rádžasthán

Puškar je malé město s posvátným jezerem uprostřed, ležící na okraji pouště Thár ve státě Rádžhastán, které je proslulé výročními trhy dobytka a velbloudů. Každoročně se sem sjíždí na 200 tisíc lidí, desetidenní trh doprovázejí závody velbloudů, hudba, tanec, zábava a obrovský bazar. My sice nemáme to štěstí zúčastnit se velbloudího trhu, zato právě v době našeho pobytu vrcholí jarní svátek hólí. Vyznačuje se přátelskou anarchií, kdy úctyhodní lidé jsou předmětem posměchu, ženy bijí muže a předvádějí se obscénní tance a pantomimy. Hašiš a marihuana se konzumují po kvantech. Mladí muži se polévají barevnou vodou a cizinec je pro ně obzvláštní lahůdkou, takže za chvíli hýříme od hlavy k patě pestrými barvami.

Džajpúr bývá často nazýván růžovým městem, protože jeho historické budovy a paláce jsou postaveny z růžového pískovce. S naším kamarádem Rádžou, studentem malířství, navštěvujeme Palác větrů, jehož fasáda připomínající miniaturu působí jako kulisa k nějakému filmu. Pár kilometrů za městem leží ve skalnaté rokli Opičí chrám, jedno z nejzajímavějších míst, jaké jsme navštívili, hlavně díky tomu, že leží mimo hlavní zájem turistů a průvodce Lonely Planet se o něm nezmiňuje. Je to stupňovitý komplex zasvěcený bohu Hanumanovi, jehož středem protéká kaskáda jezírek. Během naší návštěvy se strhla bouřka a nám nezbývalo, než se ukrýt před hustým deštěm v chrámových prostorách. Stejný nápad mělo i pár tisíc opic, které se přiběhly schovat z okolních kopců. Tak se tedy tísníme, děláme pomalé pohyby a obezřetně se pozorujeme. Při pohledu na jejich ostré špičáky bychom neradi zavdali příčinu nějakému samci k útoku.

Náboženství

Abychom si udělali lepší představu o obyvatelích Indie, je nutno seznámit se s tím, co ovlivňuje jejich každodenní život - náboženstvím. Již název Hindustán, jak byl celý subkontinent nazýván v minulosti, dává tušit, které náboženství je v Indii převažující. Některé údaje uvádějí, že hinduismus je náboženstvím 330 milionů větších či menších bohů (Gordon Johnson: Svět Indie). Indická literatura se hemží příběhy o bozích, kteří spolu bojují, milují se, soupeří a spolupracují, vyjadřují nejvznešenější asketické ideály, projevují tu nejdokonalejší morálku a nejvznešenější charakter, a mohou se chovat jako ten nejprostopášnější zpustlík.

Přesto jsou bohové v hinduismu pouze různými aspekty jedné nejvyšší bytosti. Mají mnoho podob a mnoho jmen. Lidé bohy uctívají a přinášejí jim oběti, protože bohové nejsou odděleni od světa, nýbrž představují sílu v něm, schopnou ovlivňovat každodenní osudy lidstva. Celému světu bohů je nadřazena slavná hinduistická trimúrti - božská trojice Brahma, Višnu a Šiva.

Brahma jako stvořitel již svůj úkol vykonal, nijak do světského dění dále nezasahuje, a proto není třeba ucházet se o jeho náklonnost, a má nejméně uctívačů. Zato Višnu a Šiva, těšící se velké oblibě, jsou nejuctívanějšími bohy hinduistického panteonu. Staly se nejvyššími bohy dvou největších hinduistických sekt. Pro višnuisty je nejvyšším bohem Višnu, udržovatel světa a jeho řádu, pro šivaisty je jím ničitel Šiva. Šiva je jistě jednou z nejrozporuplnějších postav, v jehož charakteru jsou silné protiklady. Šivovi není nic cizí; tudíž čímkoli Šiva je, je současně i opakem. Je znám svou sexuální touhou, je uctíván ve formě lingamu - falického symbolu, na druhé straně ho oslavují jako cudného asketu, který sedí v hluboké meditaci na hoře Kailásu. Je to zpitý kumpán, vůdce hordy horských skřítků, ale je také nejvyšším pánem vesmíru.

Uctívání bohů a bohyň může mít různou podobu. Provádění rituálů, přinášení obětí, poutě, slavnosti - je ryze osobní věcí každého věřícího, který způsob je mu nejbližší.

Některá místa v Indii jsou naplněna obzvláštní svatostí a stala se z nich chrámová města nebo cíle poutí a místa slavností. Jedním z nich je i Váránasí, jehož křivolaké úzké uličky ústící na ghaty podél Gangy jsou denně zaplněny tisíci poutníky. Ti, kdo zemřou ve Váránasí, přijdou rovnou do nebe, a tak se sem vydává plno hinduistů z celé Indie na svou poslední pouť. Nepřetržitě, od rána do noci, hoří na váránaských ghatech pohřební hranice.

Mrtvoly svých blízkých sem svážejí pozůstalí z celé Indie, z nichž někteří šetří celý život, aby si mohli tento pohřeb dovolit. Dřevo je v těchto místech drahé a musí se taktéž dovážet. Aby celé tělo dokonale shořelo, je potřeba topit nepřetržitě několik hodin, a to si ne všichni mohou dovolit. Není proto neobvyklé, že místo popela zesnulých putují do Gangy jen zpola ohořelá těla. Mrtvoly dětí se nespalují, pouze se zabalí do plátna a pošlou po proudu, matka všech řek se již o ně postará.

Na závěr

Co zbývá ještě dodat? Bezesporu by se toho našlo tolik, že by to vydalo na objemnou knihu. Indie je prostě zemí s odlišnou kulturou, náboženstvím, hodnotami. Třeba jídlo. Naprostá většina pokrmů se z počátku zdá Evropanovi nepoživatelná, neboť jsou ochuceny směsí koření, jehož podstatnou součástí je chilli.

Určitě vás bude šokovat obrovský počet žebráků, kteří vás budou neustále obtěžovat. Budete potkávat spoře oděné mrzáky, lidi postižené leprou a vydáte-li se do slumů kolem velkoměst, na vlastní oči uvidíte, co je to chudoba a špína.

Bude vás fascinovat nádhera jedněch paláců a zchátralost druhých, budete mít příležitost seznámit se s dlouhou indickou historií. Uvidíte zemědělský venkov a často živelně rostoucí průmysl městských aglomerací.

Na severu můžete putovat liduprázdným Himalájem, na jihu pak odpočívat na plážích Indického oceánu. Také potkáte mnoho těch, co vám nezištně pomohou, pozvou vás do svého často skromného domova a rozdělí se s vámi i o to poslední. Jen si k těm lidem musíte najít tu správnou cestu. A ta se neměří na kilometry.

Putování po Indii (část třetí)

Další pokračování cestopisu

Putování po Indii (část třetí)