Postřehy z Indie..

Je to šílené a je to nádherné. Dojem bohužel kazí samotní Indové, kteří vám nedovolí si veškerý tento mumraj v klidu vychutnat. Drzost, s jakou se dožadují bakšiše nebo almužny, je nepředstavitelná a nikde jinde na světě se s ní v takové míře nesetkáte. V Jaipuru se nám dokonce stalo, že pár výrostků, kterým jsme odmítli něco dát, po nás začalo házet kameny …
(Zdeněk Španihel, 29.listopad 2004)

Indie je krásná a špinavá. Hromady odpadků, které se všude válí, nikoho nezajímají - kromě potulných psů a posvátných krav. Ty sežvýkají všechno a ani igelitové pytlíky či pet-láhve jim nečiní větší potíže. Na to množství smetí ale stačit nemůžou...

První setkání s krávami, volně se potulujícími i na těch nejrušnějších třídách a ulicích, je pro nás samozřejmě vítaným zpestřením a jak blbci si na každou z nich ukazujeme. To je ovšem teprve začátek - v Indii se totiž člověk nikdy nenudí a připadá si neustále jako v absurdním snu, v němž se střídají jeden za druhým obrazy, které by si nedokázal představit ani v té nejbujnější fantazii. Svatý muž se nacpal do svatyňky o velikosti ptačí budky uprostřed křižovatky. Koza olizuje řídítka motorek v autoopravně. Kráva zablokovala veškerou dopravu bez ohledu na to, že právě neměla zelenou. S hrdě vztyčenou hlavou kolem cválá velbloud s vozíkem. Rušnou vozovku se marně pokouší přejít rodinka divokých prasat. Zatímco my máme problém se vměstnat dva na rikšův vozík, "indiánů" se tam při návratu ze školy vejde půlka třídy...

Nejotravnější ze všech ale jsou pouliční prodavači suvenýrů a pohlednic. Jak kobylky se na Vás sesypou okamžitě poté, co se objevíte na ulici a nelze se jich nijak zbavit. Smlouvání je samozřejmá věc i v jiných částech světa, tvrdost a arogance Indů, s jakou se Vám pokouší vnutit své zboží, je však zcela výjimečná. Nejlepší je hodit nevšímáka a nezapřádat s nimi žádný hovor. Stokrát si ale můžete říkat "já ho nevidím", vůči jejich drzosti jste prostě bezradní a čas od času Vám stejně rupnou nervy.

Jejich "obchodní" postupy jsou pro nás také nepochopitelné. Jakmile se někomu podaří strčit Vám svoje cetky do ruky, jste již prakticky ztracení. Několikrát jsem musel svazek pohlednic sprostě hodit na zem, protože na slova "Ne, já nic nechci, vem si to zpátky" zkrátka nereagují. To samozřejmě nezabránilo dotyčnému v tom, aby pohlednice nezvedl a neběžel s nimi za mnou znovu.

Nevíme proč, ale Indové si zřejmě myslí, že si každý turista chce pořídit jednu věc vícekrát. Když už se totiž někoho zbavíte, okamžitě k Vám přiskočí jiný s tímtéž zbožím, případně ještě více ušmudlaným. Nepomůže ani, když už si konečně něco koupíte, například sadu pohlednic za 20 rupií. V tu chvíli vytáhne tentýž prodávající z kapsy tytéž pohlednice znovu a nabízí Vám je za 200.

Smlouvání také neprobíhá tradičním způsobem. Podání ruky na stvrzení dohodnuté ceny jim totiž nezabrání v tom, aby se Vás při placení nesnažili přesvědčit o tom, že máte zaplatit víc. Nejlepším řešením je v takovém případě schovat peněženku a mít se k odchodu. Pokud jdete se skupinkou a průvodcem, je taky dobré vymluvit se na to, že by Vám utekli. V tu chvíli sjednaná cena začne platit.

Dalším klasickým "trikem" je pokus o nevracení peněz. Na dotaz, zda má zpátky, každý odpoví, že ano, ale vůbec se k této činnosti nemá. Místo toho Vám začne ukazovat milióny dalších věcí, které nepotřebujete a snaží se využít toho, že mu v tu chvíli asi neutečete. Můžete mu přitom donekonečna ukazovat, ve které kapse má dostatek menších bankovek, protože jste viděli, jak si je tam předtím strkal. Není to o tom, že by nerozuměl - v Indii se anglicky domluvíte bez problémů všude. Jediné, co se mi v takovém případě osvědčilo, bylo vyrvat prodavači svoji bankovku z ruky a zamířit pryč. Najednou se ukázalo, že má drobných dostatek.

Nepříjemní jsou také samozvaní průvodci, případně nabízeči jiných služeb. Před vchodem do hinduistických i buddhistických chrámů se musíte zout a nechat svoje boty venku. Když se vrátíte a marně je hledáte, zatahá Vám někdo za rukáv a oznámí, že Vám ty Vaše boty hlídá. Vybral si zrovna ty Vaše, i když jsou jich kolem stovky a ještě nikdy se žádné neztratily. Marně mu vysvětlujete, že jste se ho o to neprosili a máte chuť mu v tu chvíli spíš nafackovat, než platit. Nakonec Vám ale většinou stejně nic jiného nezbývá, protože jinak Vás dotyčný bude pronásledovat ještě pěknou dobu a motat se Vám pod nohy.

Kapitolou samou pro sebe jsou rikšové - ať už ti motorizovaní nebo koloví. Ti koloví jsou asi horší. Nelze jim vysvětlit, že se třeba chcete prostě jenom projít nebo dojít do nejbližší restaurace na večeři. Nejhorší situace v tomto směru je v Agře, kde nás jeden z nich pronásledoval na svém kole dobrých 20 minut, zatímco jsme mu pracně vysvětlovali, že nikam nejedeme. Nakonec nám sprostě povídá, abychom mu zaplatili. Když se ptáme za co, odpověděl, že za to, že nás doprovázel. I když se člověk snaží jejich snahu po výdělku pochopit, tak tohle byla opravdu jedna z těch situací, kdy se mu musí adrenalin v krvi chtě nechtě zvednout...

Na cestu k Taj Mahalu jsme si ale následující večer rikšu vzali. Dokonce tam na nás ještě asi hodinu počkal a chtěl za to dohromady pouhých 50 rupií, což je v přepočtu něco přes 30 korun. Zpáteční cesta ovšem probíhala ve stylu:
"Proč stojíš?"
"Tady je prodejna koberců, mám tam známého, dal by Vám slevu. Nechcete se tam podívat?"
"Ne, my chceme přímo do hotelu."
"Jasně, do hotelu."
Za chvilku už zase stojí:
"Tady mají ještě lepší koberce."
"Jeď přímo do hotelu."
"Ano, do hotelu. A porcelán si prohlédnout nechcete?"
"Ne, přímo do hotelu."
Na dalším rohu už zase stojí.
"Proč stojíš?"
"Tady je ten porcelán."
"My už jsme porcelán nakoupili včera."
"Tady by Vám ale dali slevu, prodává tam kamarád."
"Jestli nepojedeš hned do hotelu, tak vystoupíme."
"Jasně, do hotelu ... a na večeři nechcete? Znám perfektní restauraci."

Ve Váránasí jsme jeli večer na hinduistickou oběť Ganze. Bylo nás víc, takže to znamenalo taky víc rikšů. Cenu jsme si dohodli předem - to je nutnost. Protože jsme se ještě stavili na večeři a rikšové na nás zatím počkali, rozhodli jsme se jim k domluvené ceně přidat nějaký tringelt podle toho, jaké jsme zrovna měli po ruce bankovky. Někteří z nich ale běželi až do hotelu a stěžovali si, že jiní dostali větší spropitné.

Mnohem příjemnější lidi jsme potkávali na indickém venkově. Během cesty do Nepálu jsme se zastavili na místních tržnicích v několika vesnicích a městečkách. Smlouvat tady nebylo o čem - ceny byly několikanásobně nižší a nikdo se nesnažil cizince natáhnout. Když jsme chtěli nechat prodavačům nějaké spropitné, vždy se nám snažili vrátit drobné zpátky. Až tady jsme dokonce zjistili, že existují v Indii také mince.

Nestavěli jsme ovšem ani tak kvůli nákupům, jako spíše proto, abychom se pokochali místním "folklórem". Kamenné obchody zde prakticky neexistují, přímo na prašné ulici nebo v lepším případě v otevřených dřevěných boudách se prodává zrní, potraviny, hrnce, svaté obrázky i televize. Na šicím stroji Vám pouliční krejčí prakticky na počkání spíchne sárí nebo košili, holičovi stačí ostrá břitva, jedna židle a zrcadlo, pověšené na stromě. Když se dá těch židlí vedle sebe pět, je z toho kadeřnický salón nebo zubní středisko...

Čím je ta změna v chování zdejších lidí způsobena, je pochopitelné - hodně turistů do těchto končin nejezdí. Pro místní jsme dokonce pomalu větší atrakcí než oni pro nás. Když vystoupíme z autobusu, shlukne se kolem nás polovina vesnice - ta druhá přijede na kole z pole za chvíli. Nikdy jsme se přitom nesetkali s projevy nepřátelství. Většinou jen stojí, hledí a nic neříkají. Pokud se nás už nějaké dítě odváží o něco požádat, tak chce čokoládu, propisku nebo šampón. Tomu poslednímu jsme ovšem zpočátku nerozuměli.

Probouzející se indické vesnice jsme mohli dostatečně dlouho sledovat skrze zamřížovaná okna zpožděného vlaku ze Jhansi do Váránasí. Tratě a skládky na okrajích měst jsou obsypány řadami Indů, kteří konají svou ranní potřebu. Toaletní papír neznají, takže používají levou ruku. U obecní pumpy nebo kohoutku na nádraží se pak umyjí, vysmrkají a prsty si vyčistí zuby, případně operou svoje svršky.

Ženy chodí oblečeny v barevná sárí, v levé nosní dírce nosí náušnici nebo prstýnek a na čele bindi - červenou tečku, kterou si každé ráno malují nebo nalepují. Vdané ženy mívají na znamení svého stavu vysypanou červeně celou pěšinku. Dnes se to týká ale už jen těch starších a mnohdy to působí dost komicky, protože to někdy vypadá spíš jako jizva od sekerky.

Indické ženy a dívky jsou vždy čisté a elegantní - i když plácají "koláčky" z kravských lejn, které se suší a používají na topení, nebo když odchází s košem prádla na hlavě zpátky do polí...