Když máme chuť, jdeme na pivo - do Indie?!
Co je na pivu v Indii zajímavé? Většina značek se smí prodávat jen ve státě, ve kterém byla vyrobena. Jsou jen některé značky, například Kingfisher, které se prodávají po celé Indii. Na každé etiketě je nápis Pití alkoholu je zdraví škodlivé. Pivo je všude velmi drahé, cena 70 rupií je běžná, rozptyl jsem zaznamenal …(Ludvík Gregás, 27.říjen 2003)
Odjížděl jsem do Indie s cílem poznat jednu z největších a především nejlidnatějších zemí světa. Zemi, kterou, oproti mnohým jiným, většina lidí zná, ví kde leží, jaké je její hlavní město. Co o ni ale opravdu víme? Chtěl jsem poznat, zda je opravdu tak chudá jak se říká, jak lidé žijí, co jedí, pijí, jak se oblékají a hlavně jaká je její historie a památky z ní pocházející. Chtěl jsem ale, mimo jiné, také poznat, jak je tato země vlídná k našinci, který je zvyklý doplňovat tekutiny zdaleka ne jen vodou, ale velmi často, a hodně, nápojem, jehož je voda jen základem. A protože, jak všeobecně známo, leží Indie v subtropickém a tropickém pásmu a je v ní proto velké vedro, je pravidelné a vydatné doplňování tekutin nanejvýš důležité.
Má cesta za poznáním indického piva začala hned první den pobytu v Indii, v Dilí. Řidič moto-rikši, kterou jsem si najal pro přesun velmi rušným centrem tohoto hlavního města, poté, co mě informoval o tom, že jeho rikša je "přirozeně klimatizovaná", čímž myslel to, že tam při jízdě ze všech stran fouká vlahý vzduch, mi na otázku, zda v Indii lidé pijí pivo, ochotně a s úsměvem odpověděl, že ano. Byl jsem za toto dobré znamení rád.
Krátce na to, co jsem se k večeru vrátil do svého hotelu a něco povečeřel, jsem se hned vydal do ulic, nějaký ten zrzavý nápoj najít a ochutnat. Přišel jsem k prvnímu stánku, ale na mou otázku zda mají pivo jen nezúčastněně zakroutili hlavou a na druhou otázku, kde bych ho mohl koupit, mě poslali více méně neurčitým směrem. Takto to pokračovalo i u několika dalších stánků a poté co mi u posledního z nich řekli, že mají pivo jen jakési ovocné, jsem začal tušit, že něco není v pořádku. Večer jsem se na pivo zeptal ještě i v mém hotelu a Ti mě odkázali na jist hotel Metropolis, nacházející se relativně blízko mého hotelu Ajay, kde prý pivo mají. Bohužel, bylo již pozdě a vypravit se mi tam již nechtělo.
Další den nebylo na hledání piva příliš času, neb jsem musel poznávat především ty historické památky. Přesto jsem ale našel jedno významné znamení, velmi podporující možnost existence piva v Indii. Cestou autobusem do jedné okrajové části Dilí, jsem na kraji silnice uviděl velkou, i když celkem ošuntělou ceduli, s velkým nápisem "Wine & Beer" a šipkou ukazující někam do postranní ulice. Pivo tam tedy museli mít. Cestou zpět jsem ceduli prohlédl ještě jednou abych se ujistil, že mě zrak nešálí. Bohužel, nebyl čas z autobusu vystoupit, takže jsem se musel spolehnout, že pivo najdu v hotelu, na který mě předešlý večer odkazovali.
Bydlel jsem ve čtvrti "Paharganj", na ulici "Main Bazaar" která, přesto, že v centru města, vypadá stejně bídně a špinavě jako většina Dilí. Hotel zvučného ména "Metropolis", do kterého mě na pivo poslali, ležel na stejné ulici a našel jsem ho velmi snadno a rychle, hned po večeři. Přesto, že budova nevypadala z venku nijak oslnivě, těžké dřevěné vstupní dveře vypadaly dobře a dávaly tušit, že za nimi bude trochu něco jiného, než ta bída všude okolo. Za dveřmi, po vystoupení po několika schůdcích, na mě čekal trochu jiný svět. Byla tam, skryta celkem v přítmí, osvětleném především lampami na stolech, celkem slušná, na indické poměry spíš velmi slušná restaurace, v lehce viktoriánském stylu, kterému dominovalo tmavé, dřevěné obložení stěn a stoly a židle stejné barvy. To, že jsem se ocitl v jiném světě, podporovala televize na zdi, na které běžela indická mutace hudební stanice MTV, u jednoho z vedlejších stolu seděl mladík, jistě ne Ind, který něco řešil na svém osobním počítači a u jiného stolu pán středních let se svou dcerou zkoušeli právě dorazivšího mladého Inda, kterého zřejmě chtěli k něčemu najmout.
Číšník mi hned přinesl jídelní lístek, ze kterého jsem ihned zjistil, že pivo je a to hned několika druhů! Po chvíli vybírání, které probíhalo více méně podle toho, jak název piva zní, jsem si objednal "Kingfisher - lager beer - premium". Na etiketě psali, že jde o nejprodávanější pivo v Indii a že maloobchodní cena je maximálně 30 rupií. V hotelu ho prodávali za RS 75. Je to hodně. Vzhledem k tomu, že 1 rupie je tak 70 haléřů, vyjde pivo v restauraci na 50 korun!
Pivo bylo ve větší hnědé lahvi "vzor Mattoni" a obsah alkoholu výrobce udával v rozmezí 3,25 - 5%. V tom přítmí se mi zdálo, že je to pivo tmavší barvy, ale velmi málo výrazné chuti, která byla zvláštně hořko-sladká. Obě chuti se v pivu trochu bily a sladká trochu vyhrávala. Byl jsem jeho chutí celkem zklamaný, ale přesto spokojený, že jsem pivo konečně našel. Pozitivní bylo, že jsem k pivu dostal zdarma i sýrové keksy.
Druhý den jsem již trávil v jiném indickém městě, Bikaneru a učinil tam další, dá se říci zásadní, objev! Den byl velmi horký, a proto jsem se po zkušenosti z Dilí snažil najít nějakou "lepší" restauraci, kde bych pivo očekával. Jednu jsem si vyhlédnul, ale pivo v ní neměli. Zklamaně jsem se vracel na hlavní ulici, a najednou koukám a co nevidím! Na rohu, v podstatě již na hlavní ulici byl obchod, s vývěsním štítem hlásajícím "English Wine Shop"! Byl plný lahví s alkoholem a v předu mu dominoval chladící pult, který dával tušit, že by v něm mohlo být to, co hledám. A taky bylo. Chladící pult byl plný piva, opět několika, asi tak čtyř, pěti, druhů. Zvolil jsem tentokrát pivo značky "Zingaro". Pivo chutnalo podobně jako to včerejší, jen mělo světlejší barvu a málo výraznou sladce karamelovou chuť. Láhev, opět o objemu 0,65l byla však tentokrát čirá (zajímavé). Výrazným rozdílem proti "včerejšímu" pivu bylo, že toto bylo "super strong", což znamenalo nějakých 8% alkoholu!
Nebudu laskavého čtenáře nudit popisem svých jednotlivých setkání s pivem a vezmu to trochu stručněji. S pivem to není v Indii jednoduché. Prodává se, stejně jako veškerý jiný alkohol, ve specializovaných obchodech, které se většinou jmenují "English Wine & Beer Shop". Pouze jeden obchodník, zřejmě málo zdatný v angličtině ho nazval "English Wine Shop & Beer". V restauracích je pivo velmi, velmi výjimečně. Těchto obchodu je celkem málo, i když se nedá říci, že by byly nějak příliš zastrčené. Velmi často jsou na hlavní ulici a pivo Vám ochotně otevřou a můžete si ho tam vypít. Pozor ale, v převážné většině případů Vás pošlou dozadu do obchodu, do části, která je většinou oddělená hradbou krabic s alkoholem a až tam si můžete své pivo "v klidu" vypít, skryti před zraky kolemjdoucích. Na veřejnosti se pivo nepije. Jednou jsem dokonce viděl pána, který pivo sice veřejně pil, z plechovky (celkem unikát), ale měl ho po americku schované v papírovém pytlíku.
Všude v zahraničí si dávám místní pivo a snažím se být tolerantní k jeho chutím a nezatracovat ho, když nechutná jako to naše, protože to naše je nejlepší. V Indii jsem ale svůj tolerantní postoj musel změnit. Většina piv, které jsem ochutnal, a bylo jich celkem kolem osmi druhů, měla málo výraznou chuť, která však nebyla hořko-sladká, případně karamelová, jak jsem popisoval výše, ale divně nakyslá. Nejhorší zkušenost asi bylo pivo značky "Godfather", které chutnalo podobně jako zvětralý samoser, uvařený ze šlupek od brambor. Navíc mělo opět obsah alkoholu 8%. Nejlépe ze všech zřejmě vyšel hned první testovaný Kingfisher.
Co je na pivu v Indii zajímavé? Většina značek se smí prodávat jen ve státě, ve kterém byla vyrobena (Indie je federací 27 států). Jsou jen některé značky, například Kingfisher, které se prodávají po celé Indii. Na každé etiketě je nápis "Pití alkoholu je zdraví škodlivé". Pivo je všude velmi drahé, cena 70 rupií je běžná, rozptyl jsem zaznamenal 60 - 120 rupií (42 - 85 korun). Přesto ho ale pijí i Indové, i když v malé míře. Tak, jak se u nás prodává desítka a dvanáctka, tedy piva s obsahem alkoholu něco přes 4% (desítka) a kolem 5% (dvanáctka), tak se v Indii prodává "normální" pivo, s obsahem kolem 5% alkoholu a "super strong" s obsahem alkoholu 8%. Těchto silných piv je hodně, skoro víc, než těch normálních. Je to celkem opruz, protože si dáte dvě a máte nakoupeno. V zhledem k omezenému prodeji se téměř nedá sehnat pivo točené. Viděl jsem ho jen jednou, v restaraci "Cafe Leopold" v Bombai. Až na malé výjimky se pivo prodává v lahvích o objemu 0,65 litru. Těmi opravdu velkými výjimkami jsou lahve 0,5 litru a plechovku jsem viděl jen jednou, v ruce výše zmíněného muže.
Značky, které jsem v Indii ochutnal: Kingfisher, Zingaro, Haywards 5000, Royal Challenge, Godfather, Golden Peacock, Bullet, Foster´s (australské, ale vařené v Indii).
Pokud by někdo chtěl jet do Indie jen kvůli pivu, ať raději zůstane doma. Nestojí to za námahu, ani za ty peníze, co stojí letenka. Ujišťuji ale, že v Indii je toho dost a dost zajímavého, a útrapy z toho, že se měsíc pořádně nenapijete, za to určitě stojí!!!
Další pokračování cestopisu
Když máme chuť, jdeme na pivo - do Indie?!
Co je na pivu v Indii zajímavé? Většina značek se smí prodávat jen ve státě, ve kterém byla vyrobena. Jsou jen některé značky, například Kingfisher, které se prodávají po celé Indii. Na každé etiketě je nápis "Pití alkoholu je zdraví škodlivé". Pivo je všude velmi drahé, cena 70 rupií je běžná, rozptyl jsem zaznamenal … (Ludvík Gregás)|
|