Jak se cestuje do Iráku
Na hranicích však bezpečně vítězí byrokracie, takže i přes tučné úplatky jsme zde strávili více než čtyři hodiny. Během této doby jsme stihli mimo jiné absolvovat kontrolu fotoaparátů a videokamer, kontrolu dalších elektronických přístrojů a jejich registraci, prohlídku kufrů, vyplnění imigračních lístků a celních deklarací v arabštině i odběr krve kvůli testu na AIDS…(Zdeněk Španihel, 15.únor 2002)
Když jsme se před dvěma roky vraceli z Palmyry do Damašku a zastavili se v Café Bagdad uprostřed syrské pouště, tak jsme jen závistivě hleděli na odbočku k iráckým hranicím a ptali se sami sebe, zda se nám někdy podaří dostat se do míst, kde se kdysi rozkládala starověká Mezopotámie. Teď jedeme po téže silnici a míříme do skutečného Bagdádu - splnění tehdejšího snu je na dosah...
Dostat se do Iráku není sice ani teď na podzim roku 2001 jednoduchou záležitostí, není to však již zcela nereálné. Veškerou korespondenci ohledně víz a telefonáty s místní cestovkou je nutno vzhledem k vysílání Svobodné Evropy z Prahy vést přes třetí zemi, například Francii nebo Německo.
Samotná cesta taky nemůže být přímá. Letecká doprava do Iráku je zakázána embargem OSN, takže zbývá jedině cesta po souši. My jsme zvolili silnici z Damašku do Bagdádu. Trasu dlouhou 860 kilometrů jsme nakonec urazili se vším všudy za patnáct hodin. Silnice napříč pouští je prakticky zcela rovná, je ve výborném stavu a na území Iráku přechází dokonce v nádhernou šestiproudou dálnici, na níž jiné auto potkáte tak přibližně jednou za dvacet minut.
Na hranicích však bezpečně vítězí byrokracie, takže i přes tučné úplatky jsme zde strávili více než čtyři hodiny. Během této doby jsme stihli mimo jiné absolvovat kontrolu fotoaparátů a videokamer, kontrolu dalších elektronických přístrojů a jejich registraci, prohlídku kufrů, vyplnění imigračních lístků a celních deklarací v arabštině i odběr krve kvůli testu na AIDS.
Podezřelé a celníkům neznámé přístroje jako jsou například expozimetry mají snahu zabavit s tím, že budou vráceny na zpáteční cestě. Tiskoviny v neznámém jazyce, ať už se jedná o české noviny nebo detektivní román je lépe již preventivně vyhodit do koše (celníci si z nich pak dělají sbírku). Když se dozvídáme, že ze země je povoleno vyvážet pouze 50 dolarů na osobu, pokud nepřihlásíme do celního prohlášení víc, přepočítáváme raději i stav českých korun ve svých peněženkách.
Celníci jsou vcelku přívětiví, neprojevují žádnou aroganci. Jediný problém je v tom, že oni samotní v tom mají zmatek a nevědí přesně, co mají dělat. Takže věci balíme a otevíráme, schováváme a vytahujeme neustále znovu - podle toho, jaká šarže zrovna přišla. Strach máme pouze ve chvíli, kdy se ověšují našimi foťáky a kamerami, aby je šli ukázat dalším pěti šéfům. Nezbývá zkrátka nic jiného, než se ozbrojit dokonalou trpělivostí - v tuto chvíli (a možná, že za celý den) jsme jedinými Evropany na celé celnici.
Obavy, které jsme měli z testu AIDS, se nakonec taky ukázaly jako plané. Naše certifikáty sice nebyly uznány, protože byly starší než 10 dnů (přičemž v Praze vám je vystaví za 14 dnů), ale odběr krve, který jsme zde museli znovu absolvovat, byl naprosto bez problémů. Místní lékař měl k dispozici jednorázové stříkačky a jehly, které byly dokonce kvalitnější než ty, co jsme si v obavě ze zdejších hygienických podmínek dovezli preventivně s sebou. Nevíme vlastně, jestli to vůbec byl doktor, neměl ani bílý plášť, ale naše sestřičky by se od něj měly co učit.
Postřehy z Iráku..
Ceny benzínu a nafty v Iráku lze ponechat bez komentáře: 1 litr nafty stojí 10 filsů, což znamená v přepočtu téměř 200 litrů za 1 dolar, čili 20 haléřů za litr. 100 litrů benzínu stojí taky 1 dolar.Prakticky jediným používaným platidlem v Iráku jsou 250-tidinárové bankovky. Jelikož kurz je momentálně 2000 dinárů za 1 dolar, dostanete za 1 desetidolarovku 80 "papírů" - a to doslova, protože bankovky jsou tištěny na obyčejném papíře a odstíny jejich barev se kus od kusu liší.
Ulice v Bagdádu jsou příšerně špinavé. Také řada domů se rozpadá a nikdo se o ně nestará. Auta, která zde jezdí, jsou většinou starší než 15-20 let a těžko by jinde prošla technickou kontrolou. Spatřit takové, které nemá rozbité alespoň jedno ze skel, se rovná prakticky zázraku.
S autobusy je to podobné. I když jsme jako cizinci dostali zřejmě to nejlepší, co bylo k mání, museli jsme jej během prvních dvou dnů 5x měnit - sedadla buďto nešla sklopit vůbec nebo naopak byla zaseknuta v "lůžkové úpravě" natrvalo, v jednom autobuse jsme se setkali se třemi i více typy sedaček, klimatizace nefungovala a o čistotě je lépe vůbec nemluvit. Mikrofon pro průvodce nebyl ani v jednom.
Lidé v Iráku jsou celkem příjemní. Žebráky jsme prakticky vůbec nepotkali - těch pár kluků, co to na nás zkoušelo, rozhodně nevypadalo na to, že by trpělo hladem. Základní potraviny mají údajně zdarma a ve většině restaurací je taky vždycky plno. Za jejich výkladními skly nebo přímo na ulici lze spatřit dostatek "masoháků" s rozvěšenými kuřaty a kusy skopového. Poblíž stojící další ovečky jsou důkazem toho, že maso je opravdu čerstvé.Zprávy o tom, že každý Iráčan nosí kalašnikova jsou naprostý nesmysl. Zbraně jsme viděli pouze u vojáků, střežících významné objekty nebo ve vojenském prostoru, což je běžné i jinde ve světě. Na vesnicích je sice situace trochu jiná - samopaly zde používají na ochranu před bandity a občas potkáme pick-up s kulometným hnízdem na střeše. Jedná se však o zcela ojedinělé případy.
Lenivost Arabů je vyhlášená a setkáváme se s ní na každém kroku. Nosiči kufrů nikdy neberou všechny najednou. Vždycky přinesou tak každý třetí a čekají, jestli budeme chtít i ty ostatní. Ranní čaj musíme objednávat několikrát a i tak se stane, že nakonec odcházíme od snídaně bez něj. Když dostanete špinavý příbor, je lépe utřít si ho vlastním kapesníkem, protože jinak Vám jej odnesou a nového už se nedočkáte.
Během celé cesty po Iráku nás doprovázeli čtyři lidi - kromě průvodce, řidiče a jeho pomocníka to byl ještě zástupce státní bezpečnosti, přezdívaný jak jinak než "bratr plukovník". Ten má především za úkol pod rouškou naší bezpečnosti dohlížet na to, abychom náhodou nefotografovali strategické objekty a abychom se nevybavovali na ulici s místními lidmi, což je stejně zbytečné, protože angličtinu nikdo neovládá a dokonce ani prodavači neumí napočítat do pěti.Uprostřed každého rondelu vidíme hrdinské sousoší či budovatelský monument ve tvaru různě spletených sloupů, prutů a věží a na každé křižovatce potkáme Saddáma Hussejna - Saddám ve vojenském, Saddám ve svátečním, Saddám s telefonem, Saddám s kulovnicí, Saddám kynoucí, Saddám velící, Saddám skromně coby "král Miroslav", Saddám, Saddám, Saddám...