Výlet na Golany

19.dubna (2000) Židé slavili Pesach - vyjití z Egypta a já jsem měl konečně delší volno. Ve čtvrtek v poledne jsem začal stopovat směrem na sever. Po třech kratších svezení mě vzala rodinka jedoucí navštívit synka - toho času v zeleném , na hranice s Libanonem. Jel jsem s nimi, na první pohled vcelku mírumilovné místo, přesto je ze zpráv občas slyšet o raketách vystřelených na místní vesnice z Libanonu. Cestou zpět jsem s nimi ještě navštívil vesnici Kefar Weradim kde mají známé. Je položena v kopcích, teď plných zeleně. Překvapila mě svým evropským moderním stylem a malebností - u nás se jí podobají jen některé nově stavěné luxusní vilové čtvrti . Pak jsem stopoval dál směrem na Qiryat Shemonu. Ušel jsem pěšky možná patnáct kilometrů , ale ani mi to nevadilo - je to jeden z nehezčích koutů Izraele. Až za tmy jsem dorazil za Qiryat Shemonu a ustlal si u Jordánu. V pátek ráno jsem vyrazil směrem k Hermonu. Na mapě jsem si našel horskou silnici na kterou jsem se chtěl nějak dostat. Odbočil jsem z hlavní a šel úzkou silničkou. Zastavila mi škodovka a řidič mi během cesty řekl, že ta silnice je ve vojenském pásmu a vstup je zakázán. No ale stejně jsem vystoupil u odbočky do hor. Za chvilku tam jela dvě auta (asi první a poslední to ráno) a zastavila mi. Tak mě vzali sebou. Sice je to pásmo zavřené, ale přes den na povolení přístupné. Vojáci u závory zavolali vysílačkou veliteli jestli můžou pustit Čecha na hranici a za chvilku jsme stoupali po polorozpadlé silničce do hor. Na vrcholku jsme narazili na organizovanou skupinku aut, naštěstí ale moc nehlučeli. Udělali jsme si tříhodinový výlet po vrcholcích a pak jsme ještě zajeli k opuštěnému bunkru na armádou opevněném vršku hory, tam si udělali piknik a podívali jsme se na Libanon. Bohužel celý den bylo zataženo, tak jsem nemohl vychutnat prý nádherný výhled. Přesto jsem měl z pekla štěstí, že jsem se dostal na tohle místo. Odpoledne mě hodili až ke Kineretskému jezeru a před osmou jsem dorazil na dvakrát do kempu v rezervaci Jehudia . Večer jsem strávil s partou s ruských olimů - přistěhovalců. Kupodivu patřili názorově k rodilým Izraelcům a uměli dobře hebrejsky. Taky tam přespávali tři Němci - dva z nich tady v Jeruzalémě v nemocnici slouží náhradní vojenskou službu. To mají bezvadný - můžou si odkroutit civilku v zahraničí . Ráno jsem se probudil už po šesté , sbalil se a šel na túru. Vloni jsem prošel horní část Zawilanského potoka, včera jsem se vydal na delší cestu až ke Kineretskému jezeru. Zpočátku jsem šel vrškem po okraji soutěsky, ale pak cesta zamířila na dno k potoku a to byla nádhera - ještě jsem tady v Izraeli hezčí kout přírody neviděl. Šel jsem přes čtyři hodiny sám a nepotkal ani živáčka - to se tu jen tak nestane. Cesta vedla přímo korytem potoka, dvakrát jsem musel přeručkovat po skále nad potokem za pomoci připevněných úchytů. Ve vodě byli vidět velcí kraby a ryby. Jednoho kraba jsem vyrušil několik metrů od potoka - asi hledal potravu, tak se pokoušel utýct - to bylo srandovní ho pozorovat - pohybuje se totiž do strany. Kvetoucí kytky a keře u potoka a na skále byly pastvou pro oči. Ke konci mě cesta vyvedla zase nahoru a pokračoval jsem kus po planině. V létě je jen kamenitá, zatím ale luční porost schovává pohled na nehostinnost tohoto kraje.Pak jsem došel k druhému potoku přístupnému terénními auty. U jezírka na potoce se již válelo asi dvacet Izraelců a to teprve další přicházeli. Tak jsem raději šel cestou dál dolů k jezeru. Cestou jsem potkal dalších šestnáct aut plných lidí . Nechápu co z takového "výletu" mohou mít.Sice ještě nebyla ani jedna hodina, ale raději jsem už šel na stopa. Šel jsem po kraji silnice a trvalo přes hodinu než mi někdo zastavil. Popojel jsem jen pár kilometrů a situace se opakovala. Už jsem přestával věřit že mi někdo zastaví. Naštěstí mě vzala parta mladých lidí jedoucích až do Petah Tiqwi. Cestou jsme odbočili směrem k Movenpicku, ale minuli jsme ho a zastavili až na kopci. Tam Arabové dělali velkou pitu se sýrem a arabskou kávu. Chvilku jsme poseděli a pojedli. Většina si ale dala macesy protože pita se o Pesachu nesmí. Na to, že piknikáři zastavují a stolují kde se dá jsem si už zvykl, ale teď jsem viděl rodinku hodující přímo u silnice s rozloženým stolkem mezi krajnicí a příkopem - a to v blízkosti nebyl ani les, jen kamenitý svah - představte si třeba výpadovku z Prahy na Kladno a půl metru od krajnice tábořící rodinku. A nakonec mě dokonce dovezli až domů - co si člověk může víc přát?

Ještě malá poznámka k dodržování pesachové - nekvašené stravy. Z těch lidí které jsem potkal většina dodržuje nejedení chleba a podobného kvašeného pečiva. Ale polovička z nich už tak moc nehledí jestli sušenky jsou košer pro pesach - dokonce se nesmí žvýkat žvýkačky. Dá se říct, že i nevěřící Židé se snaží dodržovat toto týdenní omezení a podřídí se mu v rámci tradice.