Cestování po Mongolsku

I ve starém školním atlase je možné najít silnici, která vede z Ulánbátaru přes celé Mongolsko až na jeho západní hranici. V trošku lepším atlase je možno najít silnici, která protíná celé Mongolsko od východu k západu . Ovšem silnice pokrytá asfaltem nevalné kvality je jen asi 400 km západně za Ulánbátarem a pak začíná ta pravá, nefalšovaná romantika a dobrodružství …
(David Hainall, 23.září 2004)

Movití turisté mohou využít služeb mongolských aerolinek, které létají do všech správních center jednotlivých ajmaků. Železniční dopravu představuje ve své podstatě jen hlavní tah Moskva - Ulánbátar - Peking, který protíná zemi v severojižním směru a po průjezdu pouští Gobi opouští Mongolsko a vstupuje do Číny.

Centra jednotlivých ajmaků spojují s Ulánbátarem i pravidelné autobusové linky. Jak už to ale v Asii bývá, jsou autobusy přecpané a několikadenní cesta na místo určení bez zastávky je opravdovým utrpením. Nehledě na to, že člověk přichází o všechna ta krásná místa, na nichž je záhodno zastavit. Nezbývá tedy než si pronajmout auto a domorodého řidiče, který se vyzná ve stepi a "ví" kudy jet. Na autobusovém nádraží je možné najít řadu pohodlných aut západních značek, ale pokud se s tímto dokonalým přibližovadlem přeci jen ve stepi něco stane, znamená to obvykle velký průšvih. Akutní nedostatek náhradních dílů a neopravitelná elektronika učiní z takového vozu nepoužitelný kus šrotu. Proto jsme dali přednost staré dobré ruské vojenské sanitce UAZ, kterou jsme po prvním otestování v terénu překřtili na "ÚŽAS". Fantastické, dokonalé a nedostižné auto s náhonem na všechna čtyři kola, které pod vedením našeho řidiče a průvodce Uláncha projelo úplně všechno. Pravda, chtěli jsme několikrát spěšně auto opustit, to když se na výmolech mongolské stepi naklánělo pod úhlem 30°, ale naneštěstí, nebo snad raději naštěstí, se vždy naklánělo na stranu dveří