Něco o mongolské pohostinnosti a způsobu života

Snad právě drsné přírodní podmínky, nízký počet obyvatel a vzdálenost mezi jednotlivými jurtami formovaly po dlouhá staletí mentalitu mongolských kočovníků. Snad právě proto je každý poutník srdečně vítán a bohatě pohoštěn. Platidlem bývá obvykle jen rozhovor s pánem domu o novinkách v Ulánbátaru a ostatních částech Mongolska. Rozhovor se zprvu točí kolem dobytka a koní, který je centrem veškerého dění. Podle Uláncha má kůň pro Mongola větší cenu než člověk. Proto je třeba dát si pozor a některé sliby domorodých obyvatel brát s rezervou. Nám se při cestě k jezerům Najman núr stalo, že jsme si domluvili pronájem koní, ale když dotyčný nepřijel ani po 7 hodinách čekání, tak jsme raději vyrazili po svých.

Drsná zima s teplotami daleko pod -30°C bývá častou příčinou vzniku hladomoru. Hlavní důvod je ale třeba hledat někde jinde. Mongolové si nedělají zásoby sena na zimu. Většina území Mongolska, s výjimkou horských oblastí a severu země, má totiž poměrně málo srážek. Proto i sněhová pokrývka není příliš vysoká a dobytek se za dlouhá staletí naučil kopýtky dohrabat k trávě. Pokud ale dojde k oblevě a následnému silnému ochlazení, promění se původní sněhová pokrývka v led, který je pro kopyta dobytka nepřekonatelnou překážkou a dochází k úhynu stád. Mršiny, které jsou volně roztroušeny ve stepi ještě koncem léta, nikdo neuklízí. A proč taky? Vzpomínám si, jak celou situaci prezentovaly naše sdělovací prostředky a udávaly úhyn mnoha desítek tisíc kusů dobytka po celé zemi a tak jsem byl zvědav, jaká je situace doopravdy. Autem jsme mongolskou stepí ujeli více než 2200 km a během této doby jsme narazili možná na 50 mršin a koster, které byly pozůstatkem po hromadném úhynu dobytka při zimním hladomoru. Zůstává ale neoddiskutovatelným faktem, že ztráta jednoho jediného kusu je pro pastevce velkou tragédií.

Děti jsou zvláštní kapitolou, která by jistě zaplnila celou knihu. Tradiční etiketa a přípustné formy jednání a chování, které uvádí např. Lonely Planet, je podle našich zkušeností poněkud přehnaná. Podle ní by se totiž člověk neměl k dětem skoro ani přiblížit, natož pak jim nabídnout nějaký ten pamlsek. Skutečnost je ale jiná. Mongolské děti jsou roztomilé, stejně jako kdekoliv jinde na světě. Jsou hravé, i když jejich dětství má poněkud jinou podobu než například v našem středoevropském pojetí. Jejich hry jsou více protknuty každodenní prací a přizpůsobení se životu v extrémních podmínkách. Úkolem dětí je starat se o malý dobytek, pomáhat při dojení, obstarávat vodu apod. Co naplat, že konev s vodou váží 25 kg.

Školní rok trvá 9 měsíců, zbytek roku tráví děti u svých rodičů a pomáhají jim. Většina škol se nachází ve správních střediscích a mají víceméně internátní charakter. Klimatické podmínky, které panují v mongolské stepi během zimních měsíců, jsou natolik drsné, že není možné, aby děti jezdily na víkendy nebo dokonce každý den domů.

Ženy mají ve společnosti poněkud jiné postavení než u nás. Doprovází muže a jsou mu bezezbytku podřízeny. Starají se o domácnost a vychovávají děti. Muž se stará o stáda a koně. Hezčí půlka naší expedice si musela dlouho zvykat na mírně přehlíživé jednání i tak sečtělého a vzdělaného člověka jakým byl Ulánchú. Hierarchie společnosti je natolik jasná a stále přetrvávající, že muži přísluší informace a rozhodnutí a žena musí poslouchat. Avšak i v mužské společnosti je patrný jistý společenský žebříček, který je bezezbytku ctěn a dodržován. Informace z Ulánchových úst šla vždy k "vedoucímu" naší výpravy, který potom tuto informaci přetlumočil svým přátelům. Ulánchovi trvalo skoro týden, než si uvědomil, že v naší skupině jsou jak muži, tak i ženy rovnocennými partnery.

Tradiční mongolská kuchyně se nevyznačuje přílišnou nápaditostí a nespočtem chutí jako je tomu např. u kuchyně čínské, ale přesto je zde několik zajímavostí. Nejčastěji podávaným jídlem je vařené skopové maso. Příprava tohoto pokrmu probíhá v hliníkové konvi, v níž je kromě neodkostěného kusu masa i cibule, česnek, mrkev a několik do ruda rozžhavených kamenů. Jako příloha bývají podávány brambory. Vyjma soli nebývá používáno žádné koření a přesto se jedná o jídlo chutné a výživné. Snad největší raritou, se kterou jsme se během naší cesty setkali a kterou jsme jako jedinou z nabízených pochoutek neměli odvahu ochutnat, byl grilovaný svišť. Zní to neuvěřitelně, ale jedná se o největší národní pochoutku. Již samotný lov tohoto jinak plachého hlodavce je pro Evropana opravdovým zážitkem. Stepí se pohybuje několik mužů s klacky, kterými mlátí do země a snaží se tak vystrnadit sviště z jeho nory. Vlastní lov se děje za pomoci pušky. Nejzkušenější lovci se ve stepi pohybují na motorkách a svoji kořist střílí za jízdy, za den skolí 5 - 8 kusů těchto chlupatých hlodavců. Poté je svišti uříznuta hlava, vyjmuty vnitřnosti a do vzniklé dutiny vsunuty horké kameny. Otvor je obvykle uzavřen pomocí drátu. Následuje vlastní tepelná úprava kořisti, která se neděje ničím jiným než plamenem letlampy. Spálená srst je odírána krátkým klacíkem. Asi po 15 - 25 minutách systematického rožnění je pochoutka připravena k okázalé hostině. Svišť se řekne mongolsky "tarvagan", letlampa potom "bódog". Nazvali jsme tedy toto jídlo, po kterém se našim mongolským přátelům dělaly boule za ušima, "tarvagan ala bódog". A proč jsme neměli odvahu toto jídlo ochutnat? V srsti těchto hlodavců přežívá roztoč, který je přenašečem dymějového moru a epidemie této nepříjemné nemoci jsou v Mongolsku poměrně časté. Po důkladné tepelné úpravě je s největší pravděpodobností jakákoliv obava zbytečná, ale jistota je jistota a tak jsme si s našimi přáteli jen připili na zdraví a zdar naší cesty……