Thajské dobrodružství (část šestá)
Dozorce otevírá jednu z cel o velikosti cca 10x20m a mě se nabízí pohled na neuvěřitelnou směs lidských těl zaplňujících celou místnost. Až později stačím spočítat přesný počet - je nás tam 76. Chlapi jsou všech možných národností a pleti. Snad kromě eskymáků, kteří to mají daleko, nechybí nikdo. Čech jsem jediný, takže zřejmě vhodně doplňuji skladbu osazenstva. Zhruba 2/3 jsou černoši. Zpočátku mám opravdu dost velký strach co se bude dít, když zámek za mnou zarachotí a dozorce odchází.(Bronislav Mikulášek, 22.listopad 2002)
Den 22
Ráno se na 2x /tuk-tukem,taxi/ dostávám už po šesté k ambasádě, kde máme sraz v 7.30hod. Opět procházíme na imigračním anabází nekonečných koleček po kancelářích, vyplňování různých formulářů a papírů k mému jak zadržení a souzení, tak snad i k propuštění.
Trošku větším záhulem na nervy byla cesta autem společně se třemi Cejloňany, třemi Indy a jednou Kambodžankou. Jak jsem již podotknul, vše se musí řešit soudně.
K samotnému soudu mohu říci snad tohle, ikdyž vystihnout tu pravou atmosféru je nemožné.
Připomnělo mi to historické záběry z lidových, komunistických soudů u nás při procesech s údajnými vlastizrádci. Nechci se samozřejmě pouštět do nijakých srovnání, ale opravdu ta hromadná akce obviňování a vynášení rozsudků celých skupin lidí, mi to připomínala. Lidé různého věku, národnosti, pohlaví a zevnějšku, někteří i svázáni těžkými řetězy k sobě byli postupně přiváděni do několika lavic. Soudce průběžně četl jména souzených, jejich prohřešky a téměř okamžitě vynášel svůj právoplatný verdikt. Tak tímto způsobem bychom myslím u nás v republice vyřešili vše během několika týdnů! Byl jsem instruován od Mai a konzulky, že na vše musím kývnout a souhlasit, byť ničemu nerozumím /soud probíhá v thajštině/. Jen kdyby se náhodou soudce ptal, zda-li nechci obhájce, mám prý říci ne. Údajně jsou všechny záležitosti vyřešeny. Mým trestem je již zaplacená pokuta a věznění s následnou deportací ve dni odletu.
Okolo stojící souzení jsou zřejmě vesměs chudáci přijduvší do Thajska ilegálně za prací z okolních chudých zemí - Laos, Kambodža, Barma atd. Ty řetězy a nepříjemné napětí z lidské bezmocnosti všemu dávají velmi husté a nepříjemné klima. Naštěstí mě nespoutali, o tento druh dobrodružství bych stál opravdu nejméně.
Po vyslovení mého přibližného jména a jména dalších asi čtyř lidí, vstáváme na vše jednotlivě po vyzvání kývneme a dozorčí nás po vynesení pomyslného rozsudku odvádí pryč ze soudní síně, do které se hrne dalších asi 20 souzených. Už při nasednutí do imigrační dodávky se trošičku projevily formy rasizmu, neboť mě dali do auta ihned, další "kolegy" vězně svázali řetězy na korbě.
Po příjezdu na imigrační se loučíme s konzulkou a Mai, přejí mi hodně zdaru. No budu to zřejmě v té díře potřebovat.
Popisování formalit před samotným nástupem do cely by bylo psaním v tuto chvíli velmi smutným, protože sám jsem z toho dost vedle. Dvakrát mi snímají otisky všech prstů a dlaní, fotí mě před cedulí s mým vězeňským číslem, no prostě nezbytná "muklovská paráda"!
Také si vzpomínám na všechny rady a doporučení od Mai, která mi přibližně popsala jak to bude ve vězení vypadat, co mám dělat a čeho se vyvarovat. Nebylo to povídání bůhví jak příjemné a nakonec se ukázalo, že mě nestrašila ani za mák.
Jakmile skončily papírové záležitosti, šoupli mě do vydlážděné místnosti o velikosti tak 12x12m, kde v rohu byly naštěstí obezděné záchodové boxy s dírou v podlaze, velká nádrž s vodou na mytí a dokola pak roztroušeni sedící a ležící lidé různého věku a národnosti.
Jak je mým dobrým zvykem v Thajsku, byl jsem jediný běloch. Přiznávám, že poprvé mi to vadilo a snad i trošku víc.
Budu teď psát v přítomném čase!
Zařinčí zámek, otevřou se mřížovaná vrata a já vcházím. Je mi naznačeno, že se mám zout. Přívětivě se tváří snad jen Cejloňané a Indové v rohu, se kterými jsem byl souzen. Nabízejí mi i cigáro, které jako nekuřák s úsměvem odmítám a ještě gestikulují, že starší chlapík v rohu je nějaký blázen, abych si dal pozor. Neustále si něco mrumlá pro sebe, zpívá a škube sebou, ale naštěstí je zatím neškodný. To z protějšího rohu cítím větší nebezpečí. Těžce potetovaný kluk, zřejmě už řádně protřelý vězeními, na mě volá ať jdu k němu. Prdím na něj a nevšímám si jeho hlasitého volání. Ale jen do té doby, než začínám právě psát tyto řádky, protože ten hajzl začíná od dalších přicházejících lidí /skupina 8 hochů/ viditelně násilím vybírat peníze. Dokonce jim i svléká oblečení a prohlíží všechno. No trošku mám nahnáno! Nejen že ještě mám nějaké peníze u sebe, ale vůbec nevím co bych dělal, kdyby vyjel po mě.
Určitě bych se ale nenechal, na to můžeš vzít ty sráči jed!
Ale prát se tady s nějakým muklem a nevědět jestli mě večer nepíchne do břicha…..no fuj pěkně děkuju, začíná to dost nevesele!!
Ten ksindl ty chudáky co viditelně nemají ani na jídlo prošacovává a ještě důkladněji prohledává jejich věci, kupící se na podlaze. Oni se krčí ve středu místnosti, schouleni a přitisknutí k sobě jak kuřata. Je mi jich hrozně, hrozně líto a nejraději bych po něm vyjel.
Když ale vidím, jak po každém zastavení policajtů u mříží se s nimi vesele baví a zřejmě se všichni dobře znají, bohužel jen útrpně sedím. Sedím, chvěju se vzteky a píšu tyto řádky, ač soustředěnost a mysl je úplně někde jinde. Za zmínku stojí i osazenstvo této cely. Mezi chlapci a mužskými je i chlapo-ženská /v Thajsku jev zcela normální/ s prsama, zmalovaná, ale chlap. Dále chudák bez nohy, pár polonahých lidí odněkud, blázen v rohu a já. No prostě docela slušná směska zhruba 40lidí.
Doufám, že snad už zítřejšího rána budu pryč. Asi zase nebudu spát, dávaje si pozor jak na věci, tak i na sebe. Z batohu si já osel nevzal spacák, tak stejně na těch tvrdách dlaždicích toho moc nenaspím, nedá se na tom pomalu ani vydržet v sedě. Naštěstí je tady teplo a vzduch občerstvuje pár větráků u stropu. Mám při sobě kartáček, pastu, už značně jetý ručník, 2 flašky vody, buchtu, časopisy z ambasády a deník cestovatele.
Je 17hod a otvorem u země prostrkují dozorci jídlo, které kápo pokoje rozděluje do pomačkaných hliníkových talířů s přihrádkami. Všichni si musíme sednout na bobek do kruhu a postupně si posíláme stylem aĺa stavění barikád naplněné talíře. No, naplněné!!
Napřed chci stávkovat a nedotýkat se vůbec ničeho. Na podnose je kopka rýže, nějaká smrdící voda s lopuchem zelené barvy a vajíčko natvrdo - toť vše. Přeci jen se po chvíli odvažuji a jím rýži a vejce. K tomu se dorážím buchtou a popíjím svoji vodu. Čekám, co se bude dít dále. Po jídle si všichni odcházejí umýt své podnosy do studené nádrže s vodou. Najednou ke mně přiskočí holko-chlap a nabízí své služby! Tedy mám tím na mysli kuchyňské služby. Přikyvuji, ačkoliv ze začátku nevím co po mě chce. Najednou bere můj talíř a odbíhá ladným krokem s mrknutím svého očka, k nádrži s vodou. No to bych si byl býval nepomyslel, že mi tady bude někdo tak ochotně mýt talíř. Až je mi to nepříjemné.
Po 18hod začínají dozorci vyhánět ven z cely všechny Laosany, Kambodžany a lidi z Barmy. Zůstává nás na cimře osm. Indové, pokérovaný kápo a já.
Skrze mříže sleduji dění na menším nádvoří, kam shromáždili všechny ty utečence z okolních zemí. Z vedlejší cely vyhánějí k mému úděsu i ženy a dívky. Některé třímají v náručí úplně malá mimina. Všude je hrozná atmosféra strachu a napětí. Dozorci chodí kolem dřepících vězňů, kteří chodí k registraci kačením pochodem v podřepu a mlátí dřevěnými tyčemi do země a okolo lidí. Sem tam někoho vyvlečou, očesají z nich zajímavosti které se jim líbí a odhodí je vedle na zem. Když skupina odejde, zřejmě do připravených eskortních vozidel, sezbírají si věci do kapes. Až teď v reále si uvědomuji ten přetěžký život chudáků - utečenců, kteří doma umírají hlady a utíkají hledat lepší budoucnost. A co je čeká? Většinou jen další bída, strach a okrádání toho posledního, co mnohdy mají. Je mi zle!!!
Když se ptám kápa jak to bude se spaním, naznačuje mi, že se půjde někam ven. Moc tomu nerozumím, jak ven?
Záhy ovšem velmi dobře chápu, co tím myslel. Také mi dochází z čeho pramenil ten hluk, rámus a také nějací lidé v železech občas projduvší v doprovodu dozorců kolem nás.
V 19hod nás všechny vyvádějí z cely, odebírají mi pásek /no věšet se teda nehodlám ani náhodou/ a prý abych se vzal věci, že jdeme jinam.
Jsem totálně v šoku! Odcházíme totiž do 1. patra vedlejší budovy, kde už je to jako v opravdovém kriminále, co člověk vidí ve filmech z tohoto prostředí. Můj batoh a věci si ukládám do nějaké úschovny a ještě rychle si s dozorcovým svolením vytahuji spacák. Najednou, jak jdeme po schodech směrem k celám to na chodbě divně zašumí a já vidím jen k mřížím se přibližující postavy, většinou černé pleti. Skrze všudypřítomné mříže pak ven visí několik desítek párů rukou a nad nimi všesledující zkoumavé pohledy, co že to asi přišlo za nové "masíčko"! Říkám si jestli se mi tohle všechno nezdá a jestli mě šoupnou opravdu do tohohle pekla, a nebo se najednou probudím a vše bude pouhý zlý sen. Není to sen, jdeme po dlouhé chodbě a zvědavých očí sledujících mě, je několik desítek. Srdce a ohryzek mám někde mezi žaludkem a řitním otvorem, ale snažím se seč mohu zachovat alespoň zdánlivý klid. Dozorce otevírá jednu z cel o velikosti cca 10x20m a mě se nabízí pohled na neuvěřitelnou směs lidských těl zaplňujících celou místnost. Až později stačím spočítat přesný počet - je nás tam 76. Chlapi jsou všech možných národností a pleti. Snad kromě eskymáků, kteří to mají daleko, nechybí nikdo. Čech jsem jediný, takže zřejmě vhodně doplňuji skladbu osazenstva. Zhruba 2/3 jsou černoši. Zpočátku mám opravdu dost velký strach co se bude dít, když zámek za mnou zarachotí a dozorce odchází.
Naštěstí je realita daleko příjemnější a bezpečnější, než se mi na první pohled zdálo.
Jsou tu lidé za různé přečiny a pochybení, čekající na vyřízení svých formalit k vyhoštění. Kápo pokoje je hubený Holanďan, který jak se později dozvídám je uzavřen v tomto depresivním pekle už 2 roky. Nejdříve po mě chce zaplatit 200BHT jako zápisné na celu, ale když se dozvídá že zde budu snad jen do zítřejšího dne, odpouští mi je.
Vězni jsou různého věku, mladší kluci, ale i starší pánové, řekl bych i dědové. Nevím co mají za problémy, ale většina z nich vypadá na celkem rozumné a smířené lidi. U stropu visí televize, jejíž kanály se ale co chvíli střídají. Tak jak kdesi v kancelářích si vše přepínají dozorci. U jedné ze stěn je kopa knih a v místě velkém tak 2x2m /určeném pro protažení, nebo pobíhání na místě/jsou vyrobeny dvě činky ze smetákové násady a plastikových lahví naplněných vodou. Ale i kdyby tady byl celý Disneyland, čekám na zítřejší osvobozující raport.
Když tak diskutuji z okolo ležícími kolegy, jsou zde Němci, Rakušané, Francouzi, Angličané, Irové, Jugoslávec, Švýcaři, Belgičan, Holanďan, Iránci, Egypťané, lidé z různých koutů Afriky, no prostě docela slušná světová směska. Takový chlapský pionýrský tábor.
Mému problému se podivují, zřejmě takový lehký případ tady ještě neviděli. Z povídání s okolními vězni, kteří leží těsně vedle sebe na podlaze ve třech řadách, mě utkvělo v paměři těchto pár provinění a důvodů jejich uvěznění:
- rvačka v hospodě 3 měsíce natvrdo
- zbil jednu thajskou prostitutku 6 měsíců natvrdo
- pracoval bez prac. povolení 2 roky natvrdo
- starší Belgičan se nedostavil k léčení infekční choroby, kterou dostal z vody, protože nemohoucí ulehl ve svém bungalovu, přijeli si pro něj a v řetězech ho eskortovali k soudu - 4 měsíce natvrdo
- Ir se opilý dožadoval piva v baru a když mu ho nedali, vzal si ho sám a nechal peníze na baru - obviněn z krádeže 6 měsíců natvrdo
- Holanďan je zřejmě blázen protože už 4x si pro něj byli z ambasády, ale od nikam nechce protože čeká na Krista až otevře bránu všem vězňům, je tady 2 roky - neuvěřitelné!!!!!!!!
- Němec za nehodu na motocyklu kterou nezavinil a odmítal zaplatit dostal 4 měsíce natvrdo eskortovali ho v řetězech se 7 vězni na korbě auta 300km.
Tohle vězení je strašné v tom, že člověk se vlastně vůbec nedostane ven. Někam se protáhnout, projít nebo vidět okolní svět, stromy, nebe, prostě nic, vůbec nic. Trčí zavřený namačkán na okolo ležící těla a jen čeká a čeká….
Večer se trošičku protahuji, píšu tyhle řádky a zmáhá mě velká únava, protože za ty dva poslední dny jsem skoro vůbec nespal. Na pokoji se pořád svítí a hraje televize. Vězni mají zřejmě převrácený režim, protože vždycky když se budím /třeba 4hod ráno/, je jich spousta vzhůru. Čtou si, chodí v malém prostoru sem a tam, sedí a dívají se do neznáma.
Den 23
Ráno v 8hod vstávám celý rozlámaný z tvrdé dlažební podlahy a dávám si osvěžující sprchu. No sprchu! V místnosti kde jsou záchody, je velká nádrž s přitékající vodou a z té se umělohmotnými miskami lidé polévají.
Kolem 9hod je snídaně a zase to samé. Kopec rýže, vejce a hnusná vody s lopuchem, jakoby omáčka na suchou rýži. Spousta lidí spí a nereagují. Tohle jídlo, servírované 2x denně je prý vždy stejné a pokud člověk chce něco jiného musí si to objednat přes vedoucího cely den dopředu. Samozřejmě za příslušný poplatek donašečům.
Jím rýži a vejce, neidentifikovatelnou zelenou břečku nechávám. Vzpomínám na Emila, jak mi vykládal o svém jídle a už vím, která bije.
Začínám být velmi nervózní, protože je 11.30hod a nikde, nikdo. Letiště je údajně vzdálené jen 15min od vězení a eskorta mě dle "zkušených Němčourů" odvede přímo až ke vchodu, takže nepotřebuji ty 2hod před odletem. Nicméně klidný nejsem ani náhodou. Tady si opravdu člověk není jistým vůbec ničím a neumím si představit hnít tu déle. Při mém čekání najednou začínají po chodbách chodit normální lidé a já zjišťuji, že jde o návštěvníky vězňů. Podobně jak před 10 dny u Emila v žaláři i zde je vlastně dvojitá mříž s prostorem mezi nimi. Lidé pak přicházejí k ní a křičí na své příbuzné, tentokráte paradoxně mým směrem.
Ten rozdíl, kdy člověk je na jedné straně světa svobody a zde za mříží je v tuto chvíli teprve cítit. Ne předtím, ale teď v tento okamžik naplno zažívám pocity, které se nedají dost dobře popsat, dokud je člověk nezažije.
Ten rozdíl mezi tam a tady není ani několik zdí, plotů, či mříží. Ten rozdíl je tenoučký jak vlásek a až jsem si to nikdy nemyslel, neuvědomoval, tady a teď poznávám ne zvenku, ale zevnitř a do největší hloubky jak snadno se může člověk ocitnout na druhé straně.
Na straně těch zlých, zkažených a všemi opovrhovaných kriminálníků, kteří jsou pro všechny tzv. pořádkumilovné a vážené občany jen lůzou a odpadem. Přitom ale stačí tak málo, tak strašně málo…!!!
Až po 12hod, kdy už téměř šílím a chci vzbudit kápa pokoje aby zavolal dozorčího, zda-li na mě nezapomněli, se otevírají dveře a dozorce volá moje přibližné jméno. Podepisuji hordu papírů, opět chlapcům nechávám na památku svoje otisky prstů a protože je údajně ještě čas, zavírají mě do další cely. No spíše klece, kde je snad 40 různých polonahých, potetovaných chlapíků odkudsi z Číny. Tak ještě toho nebylo dost!! Svíravý pocit v žaludku a v krku neustupuje, spíše naopak. Vždyť už přece musíme jet na letiště!!
Za dalších pár desítek minut mě, 2 Indy a jednoho Pákistánce nakládají do auta. Na korbě přikurtují Pákistánce a nás tři nacpou do kabiny dodávky. Němčouři z vězení byli pěkně vedle, neboť na letiště jedeme dobrých 45min.
Moje kolegy z Indie, které také eskortují na letiště spoutávají k sobě želízky. No teda, už zase!!!
Mě je naštěstí nedávají, což vítám s neskonalou vděčností. Po projití všemi procedurami při letištním odbavení se letuškám nezdá moje letenka. Respektive jim nesouhlasí jméno. Snažím se jim vysvětlit, že původní člověk let zřejmě odřekl a já mám jeho místo. Skoro šílím a mluví se mi velmi, velmi ztěžka. Při putování po přepážkách a vyřizování dalších formalit mi neustále můj průvodce-dozorce čumí na hlavu, kde mám brýle.
A stejně tak drze, jako při tankování po cestě na letiště, kdy chtěl po Indech peníze na benzín, po mě teď zcela nepokrytě a viditelně požaduje gestikulací moje brýle.
Ty vole, to je vrchol!!!!!!!!!!!
Takovýmu hajzlovi, jako jsi ty je nedám, kdybych je měl tady na místě sežrat, říkám si!!!!!
Dělám že nerozumím a držím si odstup, aby ho nenapadlo po nich sáhnout. Když se chvíli nedívá, strkám si je do kapsy.
Toho si sice později všiml, že už nejsou na hlavě, ale neodradilo ho to a začaly se mu líbit moje hodinky! Jako že vyměnit, ukazuje. Už si chystám svůj chrup na poněkud tvrdší materiál, než byl umělé brýle.
Nedám!!!! Ani za Boha!!! Osvědčuje se mi metoda z Maroka, kdy pravdivě vysvětluji že jsou dárkem od mámy!! Ani nevyměním!!!
Policajt je viditelně zklamaný, ale co naplat. Ode mě uvidí tak možná závěrečné čau. Tedy doufám, jsem v neustálém strachu a obavách jestli nakonec odletím.
Okolo 14hod už nervózně podupávám v uzamčené místnosti kanceláře imigračního úřadu na letišti. Šoupli mě tam do času odletu. Jsou to musím říct nejdelší minuty mého života. Navíc jsem si spletl hodinu odletu a domníval jsem se, že letíme ve 14.25hod. Už od druhé hodiny odpolední tedy křičím přes dveře že už musím letět ať mě už pustí. Ale kolem dokola nikdo. Každá sekunda je k nevydržení a vleče se neuvěřitelně pomalu. Nakonec přichází alespoň trošku vybavenější policajt a lámanou angličtinou mi říká, že letím až za hodinu. Nevěřím mu ani slovo. Naštěstí mám sebou deník a napadlo mě podívat se zda-li jsem si nezapsal hodinu odletu v den, kdy jsme ji s Karlem vypisovali do letenky. Ufffff, je to tam - 15.25hod. No chvála Bohu. Tak takovéhle prdy na nervy bych si mohl pro příště už odpustit! Velmi, velmi těžko se vše dá opravdu v tuto chvíli do nejmenších detailů popsat. Snad až s odstupem.
Opět už ale odbíjí 15hodina a nikde, nikdo. Tak teď zažívám vskutku masochistické chvíle.
Až v 15.15hod mi odemykají a doprovází mě celou halou k odletové bráně mého letadla. Ještě stále jsem na pochybách a uvnitř mého organizmu tepe červ nejistoty a obav. Vroucí kotel je proti mým vnitřnostem jen lehce bublající šálek. Až když přebírám do rukou svůj pas, letenku a procházím tunelem k letadlu, jsem si jistý, že konečně letím DOMU!!!!
Pozdrav letušek "dobrý den" ve mně vyvolává pocity hřejivého štěstí a radost, které jsem sice v Thajsku zažíval dosytnosti, všem ty poslední 3 dny pootočily kormidlo euforie a nadšení z této země do zcela opačné polohy.
Moje Thajská anabáze zřejmě tímto končí a byť závěrečný slogan už jsme měl téměř nachystán v den svého původního , neuskutečněného odletu, jsem nucen ho teď změnit.
Původní verze byla:
"Bylo vše skvělé a uzavřít se to nedá, jelikož věřím, že se brzy vrátím objevovat další, nové a nepoznané krásno této země"!
Dnešní verze je:
"Všude dobře, doma nejlíp a do Thajska na natáčení a prožívání si dalších dílů akční - Bronďovky - už zřejmě NE"!
Moje anglická verze vyrytá perem do letištního kamrlíku mezi věty mých zřejmých předchůdců je poněkud drsnější a kupodivu se i rýmuje:
"Thai police is fucking shit and Thai low more than that"! Czech
Khop-phun-khap and Never more"!!!!!!!!!!!
Další pokračování cestopisu
Thajské dobrodružství (část šestá)
Dozorce otevírá jednu z cel o velikosti cca 10x20m a mě se nabízí pohled na neuvěřitelnou směs lidských těl zaplňujících celou místnost. Až později stačím spočítat přesný počet - je nás tam 76. Chlapi jsou všech možných národností a pleti. Snad kromě eskymáků, kteří to mají daleko, nechybí nikdo. Čech jsem jediný, takže zřejmě vhodně doplňuji skladbu osazenstva. Zhruba 2/3 jsou černoši. Zpočátku mám opravdu dost velký strach co se bude dít, když zámek za mnou zarachotí a dozorce odchází. (Bronislav Mikulášek)|
|