Bílý písek, cikády, čisté moře - idylka na Ko Samet

Byla ještě tma, když jsme něco po páté ráno přijeli na parkoviště u Severního nádraží. Kromě řady autobusů tu nic nebylo a jediná možnost, jak se dostat na Jižní nádraží, byla vzít si taxi nebo jet městskou dopravou. Neměli jsme tušení, jak daleko to je, proto jsme zvolili taxík, i když jsme opět museli dost smlouvat, než cena klesla na přijatelných 50 bahtů za jednoho. Po projížďce ulicemi probouzejícího se velkoměsta jsme dorazili na Jižní nádraží, kde jsme ovšem zjistili, že autobus na Ko Samet jede z Východního nádraží, které je pochopitelně úplně jinde. Utrácet znovu za taxík se nám už moc nechtělo. Naštěstí jsme se od jednoho řidiče dověděli, že hned za rohem je zastávka, na které staví klimatizovaný autobus městské dopravy, který nás za 12 bahtů odveze přímo na místo. Znovu jsme projížděli přes centrum města, kde mezitím doprava značně nabyla na intenzitě a cesta tak trvala mnohem déle.

Na Východním nádraží jsme zjistili, že dnešek není zrovna nejlepším dnem pro cestu na Ko Samet. Oblast kolem Ban Phe, která leží asi padesát kilometrů východněji než vyhlášené letovisko Pattaya, je totiž oblíbeným místem odpočinku mnoha obyvatel Bangkoku a samotný ostrov Ko Samet cílem vyhledávaným městskou mládeží pro kempování u moře ve volných dnech na konci týdne. Dnes je sobota a navíc na první dva dny příštího týdne vyhlásil král volno kvůli pohřbu své matky, takže do Ban Phe odjíždí dvakrát tolik autobusů než jindy. Podařilo se nám sehnat lístky až na autobus odjíždějící o půl desáté. Všichni jsme po nočním tisícikilometrovém přesunu dost unavení, ale nedá se nic dělat, musíme to tady ještě dvě hodiny nějak vydržet. Obzvlášť Libor se necítí moc dobře a musí několikrát navštívit místní záchody. Nádraží se v průběhu doby stále více zaplňuje a od našeho stanoviště odjíždí jeden autobus za druhým.

 Konečně jsme se dočkali i my a vyrážíme na posledních pár dní před odjezdem domů trochu se válet v bílém písku u krásného, čistého a teplého moře.

Autobus jede v hustém provozu dost dlouho, přes okno neúprosně praží sluníčko a cesta se strašně vleče. Když jsme hodinu po poledni dorazili do přístavu v Ban Phe, měl jsem toho tak akorát dost. Nejdřív jsme šli zjistit, jak často jezdí autobusy zpět do Bangkoku a pak nás odchytila nějaká "divná slečna", odtáhla nás do přístavu a tam nám s několika dalšími nabízela ubytování na ostrově. Co se nám líbilo, bylo moc drahé a co bylo levné, to zase nestálo za nic, takže jsme s díky odmítli a koupili si jenom zpáteční lístky na trajekt. V přístavu prodávali docela levně kartóny s balenou pitnou vodou, ale nechtělo se nám s nimi tahat (na ostrově potom stála voda dvakrát tolik). Pohodlně jsme se rozvalili na palubě malé kocábky a vypluli k šest kilometrů vzdáleným břehům ostrova, který má pověst stejně romantického místa jako před časem Ko Samui na druhém konci Thajského zálivu.

Loď se pohupovala na vlnách, foukal slaný, teplý vítr a na nás občas dopadla sprška mořské vody. Nejprve jsme přistáli na západě ostrova u Ao Phrao (Rajská pláž), kde to vypadalo opravdu nádherně. Loď musela zakotvit asi sto metrů od břehu, protože tu bylo jenom po pás vody a pro výletníky přijel malý invazní člun. Na člun nastoupilo tolik lidí, že se skoro plazil po dně. Původně jsme chtěli taky vysednout, ale nakonec jsme se rozhodli, že doplujeme až do hlavního přístavu, který je na severovýchodě ostrova.

V přístavu většina lidí nasedla do přichystaných džípů a dodávek, které jezdí kolem ostrova a zastavují u jednotlivých pláží, které jsou lemovány desítkami chatek a bungalovů. My jsme se vydali pěšky, protože jsme zatím neměli tušení, kde se ubytujeme. Na hlavní nebo spíš jediné ulici (pokud to za ulici vůbec jde nazvat) jsme překvapivě objevili restauraci U Koníčka. Lépe řečeno, pan Koníček objevil nás, když se nás německy zeptal, odkud jsme. Dověděli jsme se, že před lety emigroval z Československa do Německa, odkud pak odjel sem, kde založil rodinu a vede malou restauraci. Nabídl nám ubytování u sebe za 300 bahtů, ale odmítli jsme s tím , že chceme být někde blíž k moři. Samozřejmě jsme slíbili, že se u něj ještě zastavíme.

Po pár metrech nás čekalo další překvapení, když jsme museli zaplatit vstupné do národního parku, do kterého celý ostrov patří. Bungalovů bylo všude kolem spousta, ale byly buď obsazené nebo příliš drahé. Na stromech kolem pobřeží přímo neuvěřitelně řvaly cikády, bylo strašné horko a po neúspěšném dvoukilometrovém putování podél pláží se spokojeně se koupajícími a odpočívajícími lidmi jsem toho měl plné zuby. Na chvíli jsme si sedli a dali si kolu. Kluci se pak rozhodli jít dál a já zůstal hlídat bágly. Asi za hodinu se vrátili s nepořízenou.

Z vedle sedícího do hněda opáleného člobrdy se vyklubal další Čech. Hned se s námi dal do řeči celý šťastný, že zase vidí krajany. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než vzít za 400 bahtů čtyřlůžkový bungalov v Sea Breeze. Ubytování to bylo perfektní, ale pro náš vysychající rozpočet poněkud drahé. Dali jsme si sprchu, která nás trochu probrala z únavy a zašli na večeři. Dal jsem si rýži s chobotničkami a kolu. Po jídle jsme měli hned lepší náladu a vydali se na procházku po pobřeží. Pár set metrů od naší "osady" jsme zašli do jiné, která se jmenovala Naga, abychom se ještě poptali po nějakém levnějším ubytování.

Měli tady plno, ale dostali jsme příslib, že se zítra snad něco uvolní. Bylo to tady levnější ale i mnohem skromnější. Restaurace ovšem vypadala podstatně příjemněji a i ceny byli o trochu výhodnější než v Sea Breeze. Kolem několika stánků, jídelen a restaurací, kde voněly ryby, kuřata a různé speciality, jsme došli až k trochu luxusnějšímu komplexu, kde byly ubytované japonské "kolektivní" výpravy. Tady nás to už moc nezaujalo, a tak jsme se vrátili zpět. Cestou jsme ještě koupili vodu a kousek před naší chatkou jsme dostali výhodnou nabídku ke koupi marihuany. Když zapadlo slunce, utichly cikády, ale vyrojila se mračna moskytů, kteří nás neúprosně zahnali dovnitř do chatky, kde jsme hned naplno pustili větrák. Po stěnách a stropě občas přeběhl gekon tokej, který nám vůbec nevadil, protože byl naším věrným spojencem v boji proti bodavému hmyzu. Usínali jsme s pocitem, že pár dní na tomto klidném místě je přesně to pravé, čím bychom mohli naši cestu ukončit.

Probudil jsem se před osmou. Miloš hned ráno vyrazil na pláž a já s Liborem jsme ho po chvíli následovali. Krásná pláž s čistým, bílým pískem, příjemně teplá voda a cvrkot cikád, to vše vytvářelo dokonalou idylu.

Jenom by snad přišlo vhod trochu stínku, protože sluníčko tady v březnu dost praží. Ke snídani jsme si přímo na pláži koupili ananas. Celé dopoledne jsme pak leželi, opalovali se, plavali v moři, procházeli se po pláži a zase leželi. Miloš s Liborem pak na chvíli odešli, aby zjistili, jak to vypadá s ubytováním. Vrátili se s tím, že se jim podařilo sehnat menší chatku za 200 bahtů, ovšem mě museli zatajit. Kluci už taky přestěhovali naše věci, tak se jdu spolu s Milošem přesvědčit, jestli něco nezapomněli. Osprchovali jsme se a pak si sedli na terasu před chatku a zapálili si barmský doutník. Po chvíli se objevil Michal, náš včera nalezený krajan. Je na něm vidět, jak si potřebuje s někým popovídat. Dověděli jsme se, že je tu druhý týden. Přijel sem se svou přítelkyní, ale ta musela na čas odjet, takže teď je tu sám a čeká, až přijedou další známí. Řekl nám, že má dlouhodobě pronajatou jednu chatku a vyjde ho to tak jenom asi na 110 dolarů za měsíc. Chtěl by tady vydržet až do května, ale ten týden, co tu byl sám, mu dal pěkně zabrat. Jak jsme se později sami přesvědčili, ostrov je plný prostitutek, teploušů a nechutných Němčourů, kteří si tu léčí své komplexy. Typickou dvojici, kterou jsme potkávali na pláži, tvoří postarší Němec a za ním poskakující mladá Thajka nebo Thajec, kteří svého "pána" baví a nosí mu věci. Michal, který se objevoval na pláži sám, se tak brzy stal obětí vlezlých nabídek nejdřív lehkých dívek a pak i hochů. Zvlášť ten druhý případ ho dost rozčiloval. Teď mi tedy bylo jasné, proč byl štěstím bez sebe, když jsme se tu objevili. Během mého rozhovoru s Michalem šel Miloš na pláž vystřídat Libora, který pak chvíli pobíhal mezi chatkami a lovil motýly. Po půl třetí se vrátil Miloš a Libor se pro změnu zase vrátil k vodě. Konečně se Michal svým vyprávěním unavil a šel si lehnout na pláž. Mě se už na sluníčko moc nechtělo, a tak jsem dál odpočíval v křesílku na terase. Za chvíli jsem ale dostal hlad, a proto jsme už opět všichni tři vyrazili na oběd do Nagy. Kombinace rýže s chobotnicemi, voda a tonik se mi už včera ukázala jako skvělá. Večer jsme se spolu s Michalem vydali na procházku do přístavu.

Michal nás skoro celou cestu nepustil ke slovu a vyprávěl nám své veselé životní příběhy. Zastavili jsme se u Koníčka, zjistili, co má dobrého k jídlu, ale naším hlavním cílem byl obchod s potravinami v přístavu. Tam jsme nakoupili zásoby vody, velký sprite a Michal si vzal láhev pochybného alkoholu a plavecké brýle. Na zpáteční cestě jsme ještě koupili banány. V sedm hodin, kdy už byla docela tma, jsme si šli zaplavat. Je to docela zvláštní pocit, když člověk plave ve vlnách, které nevidí. Obloha, moře i pobřeží jsou černé a nebýt toho, že podél pláží svítí barevné žárovky kolem jednotlivých restaurací, bylo by docela složité odhadnout, kde je vlastně břeh. Po skvělém koupání jsme se zaběhli osprchovat a pak se ve výborné náladě vydali na večeři. Dal jsem si opět rýži, ale místo chobotniček jsem vyzkoušel krevety.

Ráno nás vzbudil déšť, který přinesl trochu svěžího vzduchu. Před devátou už byla obloha zase jako vymetená a my jsme se vydali na pláž. Den jsme prožili v dokonalém nicnedělání. Dopoledne jsme se váleli na pláži, pak nás zahnal déšť do chatky, kde jsme kouřili doutníky a hráli karty. Když přestalo pršet zašli jsme do Nagy na oběd. Následoval opět návrat do chatky, doutník a karty. Kolem páté jsme se šli podívat na pláž. Zvedl se vítr a s ním přišly i docela velké vlny. Nedalo se moc plavat, ale o to větší byla sranda. Chvíli jsme pak seděli na pláži a pozorovali skupinku teploušů, z nichž zvlášť jeden (nebo spíš jedna ?) vypadal dost neuvěřitelně. Asi v sedm jsme spolu s Michalem zašli na večeři. Začínám být trochu rozežraný, protože kromě tradiční rýže jsem si dal ještě ovocný salát. Až do noci jsme pak seděli u vody a povídali si.

Dnes se mi moc dobře nespalo, protože jsem si včera trochu spálil záda. Leželi jsme až do deseti a pak se Miloš s Liborem vydali na pláž. Já jsem odpočíval ve stínku na terase. Potom se objevil Michal. Chvíli jsme si povídali a pak si vzájemně namazali záda krémem na opalování.

Doufám, že mi to aspoň dodatečně pomůže. Michal mi donesl svůj walkman a kazetu s Dobytím severního pólu od "Cimrmanů". Kolem poledne jsem se vydal na hodinku k moři. Stejně jako včera byly pěkně velké vlny. Odpoledne jsme strávili nejdřív na terase naší chatky doutníkem a hraním karet a po půl třetí jsme se vydali na oběd.

Tentokrát jsem si dal rybí polévku Tom Yam, která patří mezi thajské speciality. Byla výborná, jenom mne trochu překvapilo, že ryba v polévce byla i s kostmi. Po obědě jsme šli znovu k vodě. Při procházce po pláži jsme potkali nějaké studentky z východního Thajska, které si s námi chvíli povídaly a pak si nás vyfotily. Amerikanizace kultury v celé Asii je na takovém stupni, že většina lidí zblblých z filmů v kině a reklam v televizi považuje evropské rysy za ideál krásy a dokonalosti, což po pravdě řečeno moc dobře nechápu. Večer jsme se spolu s Michalem vydali na procházku podél pobřeží. Po necelé půlhodině jsme došli na druhou stranu ostrova. Miloš si chtěl nafilmovat západ slunce, ale nad obzorem byly mraky a než jsme se dostali na pláž, slunce už zapadlo. Jak začala obloha tmavnout, rozsvěcely se podél pláže světla v restauracích a nám nezbývalo než se pohodlně usadit v jedné z nich.

Bambusové židle i stolky byly přímo na pláži a pár metrů za námi šplouchaly vlny. Byl to náš poslední večer na tomto krásném ostrově a zároveň jsme se loučili s Michalem, který se nás pořád snažil přesvědčit, ať zůstaneme ještě aspoň měsíc. Protože jsem měl žízeň, dal jsem si nejdřív sprite. Pak jsem se pustil do smažených nudlí s krevetami. Jako druhý chod následoval ovocný salát a hostinu jsem uzavřel skvělým banánovým koktejlem. Když jsme se asi v devět večer vydali na zpáteční cestu, byla už tma jak v pytli a na kamenité stezce na skalách nad mořem nebylo vidět ani na krok. Z křoví se ozývaly divné zvuky a přímo strach mi naháněla představa, že bych mohl šlápnout na nějakého hada. V půlce cesty si Miloš vzpomněl, že má u kamery reflektor, a tak jsme nakonec dorazili do chatky bez újmy na zdraví. Protože moskyti už zase útočili, rychle jsme se rozloučili s Michalem a šli spát.

Vstali jsme po půl osmé a začali balit věci. Chvíli po osmé jsme pak vyrazili do přístavu. Sluníčko už zase pěkně pražilo, takže procházka to zrovna nebyla. V přístavu kotvila spousta lodí, ale ta, na kterou platily naše lístky, odjížděla až v devět. Znovu jsme se setkali s holkami ze včerejška a dostali jsme ovoce, kterému se snad říká "růžové jablko". Půlhodinová plavba do Ban Phe byla naším rozloučením s teplým tropickým mořem. To jsme ještě netušili, že doma si v létě moc koupání neužijeme. Bylo mi trochu líto, že naše cesta končí. Mít víc peněz, hned bych tady ještě zůstal. V jednu chvíli jsme dokonce uvažovali, že zkusíme náš odlet o týden odložit, ale možná je přece jen správné v nejlepším skončit.

Michal Baštán, původní umístění této stránky můžete najít zde.