Efes - perla Malé Asie
Efes patří k nejzachovalejším antickým městům na světě. Během posledních dvaceti let se zde provádí nákladná rekonstrukce a z ruin opět po letech vyrůstá město do své alespoň přibližné podoby z doby před 2 000 lety.(Michal Baštán, 16.říjen 2000)
O půl šesté ráno jsem v nepříliš povzbudivé náladě posnídal, a když vstal i Libor s Tomášem, srdečně jsme se zasmáli svému vzhledu, protože jsme vypadali jako po neštovicích. Když jsme se dali trochu dohromady, vyšli jsme po Atatürkově (jaké jiné) třídě, prohlédnout si Izmir. Šli jsme po hlavní přímořské kolonádě kolem hotelů, cestovních kanceláří, dvou přístavů a také kolem sídla NATO v této oblasti. Bylo poměrně časně ráno a tak lidí kolem moc nebylo; pár rybářů, ožrala na lavičce, dva hlídkující vojáci a my, nevyspaní, unavení, potící se a klesající pod tíhou těžkých krosen. Rostoucí vedro naši únavu rychle zvyšovalo, proto jsme se také na cestě k nádraží Basmahane rozhodli vypustit prohlídku římské agory postavené Markem Aureliem, jedné z nejvýznamnějších památek ve Smyrně. Když jsme dorazili na nádraží, cítil jsem, že na mne přichází krize z únavy. Zjistili jsme, kdy by snad měl jet vlak do Selcuku a po chvilce nervózního dohadování, kdo koupí lístky, jsme i ty nakonec sehnali u budky, ve které bych spíš předpokládal prodej novin než jízdenek. Zkoušeli jsme uplatnit i studentskou slevu, ale z lístků s rok starými cenami jsme pak stejně nezjistili, jestli se to povedlo. Chvilku nám trvalo, než jme objevili náš "Expres Motor Treni", což byl obyčejný motorák. Krosny jsme si museli odnést do nákladního prostoru v předním vagónu, protože jinak bylo ve vlaku dost málo místa a navíc bylo všude spousta lidí. Nakonec se nám podařilo sehnat i místo k sezení.
Když se vlak rozjel, pochopil jsem, že to asi nebude příliš pohodlná cesta. Ve vagónu bylo vedro k zalknutí a pohled ven taky nestál za moc, protože jsme projížděli chudými a špinavými perifériemi města. Navíc expres se řítil závratnou rychlostí spěchajícího chodce a zastavoval s mohutným skřípěním snad každých sto metrů. Vedro a vyčerpání na mne působilo tak, že jsem celou cestu strávil v polospánku a po příjezdu do Selcuku jsem rozhodně neměl chuť někam jít nebo vůbec něco dělat a jediným mým přáním bylo pořádně se vyspat. Potom, co jsme se zbavili všech naháněčů s ubytováním, jsme se pořádně napili čerstvé, studené vody a přemýšleli, jak se dostaneme do 15 kilometrů vzdáleného Kusadasi u moře, kde jsme chtěli den nebo dva zůstat. Z rozjímání nás vyrušila paní, která nám srozumitelnou angličtinou a němčinou vysvětlila, že hnát se v tomhle vedru do Kusadasi, kde navíc stejně není nic zajímavého, je naprostý nesmysl, a že máme raději jít s ní do jejího penziónu, který je kousek od nádraží. Vidina sprchy, postele a bezkonkurenčně nízká cena nás celkem rychle přesvědčila. Já osobně jsem tuto možnost přivítal přímo s nadšením. Paní nás vedla z nádraží po lávce nad kolejemi, kolem mešity ke svému penziónu a přitom nám vyprávěla, že u ní loni bydlela spousta Čechů, ale letos je to prý horší,a že se nám tu bude určitě líbit. Pokoj byl přímo nádherný (ve srovnání s předešlou nocí) a po sprše jsme se všichni tři natáhli na postel. Přestože bylo přímo děsné vedro a venku se začal ozývat muezín, byl to nepopsatelně nádherný pocit.
Odpoledne jsme se i přes trvající vedro rozhodli vydat
na prohlídku Efesu. Nad Selcukem se vypíná zbytek bývalé rozlehlé byzantské
pevnosti a vedle jsou trosky brány ze 7.století a 110 metrů dlouhé a 40
metrů široké Janovy baziliky postavené císařem Justiniánem. V těsné blízkosti
je i mešita seldžuckého sultána Isy z Aidynu ze 14.století. Když jsme zaplatili
vstupné a vyšplhali se až na vrchol pevnosti, naskytl se nám krásný pohled
na město a jeho okolí, který jsme vychutnávali ukryti ve stínu hradeb trochu
déle a přitom s hrůzou uvažovali nad tím, jaké nás asi čekají teploty ještě
dál na jih. S konstatováním, že ten "Efes" nebyl nic moc, jsme se vydali
zpět k penziónu. Dole ve městě jsme naštěstí zjistili, že skutečný Efes
je asi 5 kilometrů za Selcukem. Po chvilce rozhodování, protože už bylo
půl šesté večer, jsme nakonec vyrazili. Šli jsme kolem autobusového nádraží,
několika restaurací, přísně hlídaného sídla nějakých speciálních policejních
jednotek a dostali se na místo, kde stával jeden z divů světa - Artemidin
chrám, postavený v 5.století př.n.l., který v době největší slávy tvořilo
127 mramorových sloupů vysokých 19 metrů. Dnes zde stojí jen jeden sloup
uměle sestavený z nalezených zbytků. Trosky, které byly ve 20. letech našeho
století pracně vykopány z několik metrů hluboké bažiny, opět zvolna zarůstají
křovím.
Po necelé hodině cesty kolem přísně (někdy i s puškou v ruce) hlídaných sadů s broskvemi jsme se konečně dostali k Efesu. Před vstupní branou je spousta krámků se suvenýry, restaurace, parkoviště pro auta, autobusy i drožky a taky dva postarší velbloudi. Jednoho velblouda, ovšem vycpaného, jsme viděli už cestou sem před manufakturou na koberce. Historie Efesu sahá až do roku 1 000 př.n.l., kdy zde na místě, kde původně sídlili Kárové, začali iónští Řekové budovat nový přístav. Vládci nad městem se pak dost často střídali: Kimerejci, Lýdská říše, Alexandr Veliký, Pergamská říše, Římané, Gótové, Byzantinci, Arabové, Turci, Řekové, Turci.
Efes patří k nejzachovalejším antickým městům na světě.
Během posledních dvaceti let se zde provádí nákladná rekonstrukce a z ruin
opět po letech vyrůstá město do své alespoň přibližné podoby z doby před
2 000 lety.
V současnosti nejvíce zaujme dvoupatrová budova Cesiovy knihovny, 500 metrů dlouhá Arkadiova cesta dlážděná mramorem, která vedla od amfiteatru k přístavu (dnes je moře asi 17km odtud) a také Velké divadlo, které s průměrem 130 metrů a 66 sřadami mohlo pojmout 15 000 diváků.
Prohlídka tohoto místa ve výrazných barvách vytvořených zapadajícím
sluncem byla pro nás zatím jedním z nejsilnějších zážitku na naší cestě.
Na zpáteční cestě jsme odmítli odvoz drožkou a Tomáš zachraňoval želvu
před projíždějícím autem, za což se mu odvděčila tím, že ho "polila svými
tělními tekutinami". Od dvou staříků jsme si koupili broskve, nějakou dobu
jsme pak museli zahánět toulavého psa, který se k nám cestou připojil,
a na nádraží jsme (přes připomínky Tomáše o nutnosti šetřit penězi) koupili
lístky na autobus do Pamukkale.
Po návratu do penziónu jsme se znovu osprchovali, pojedli
něco ze zásob a pár koupených broskví a šli si lehnout. Tomáš ještě zašel
dolů poklábosit s dalšími obyvateli penziónu, ale myslím, že ho spíš přitáhla
vůně pečené ryby.
Další podrobnosti: http://members.xoom.com/orbis_pictus
|
|