Istanbul - paláce, mešity, bazary a noční plavba do Asie

Ráno se proberu kolem páté už v Istanbulu na autobusovém nádraží Uluslararasi otobus terminali, které je v těsnám sousedství obrovského Topkapi otobus terminali. V polospánku zaregistruji, jak to místo vypadá, protože skoro za měsíc bychom odsud měli odjíždět zpět domů. Většina cestujících pokračuje s námi dál do centra, i když do hotelu Tozbey s námi pak odchází jen asi osm lidí. Řidiči autobusu se s námi rychle loučí, předávají nám vizitky své dopravní kanceláře Öz Batu, odjíždějí a nás nechají stát před hotelem. V hotelu, který se nachází v uličce Sair Hasmet blízko hlavní třídy Ordu caddesi, se na nás dívají trochu nedůvěřivě, přesto brzy dostaneme klíče od pokoje 407 a jdeme se ubytovat. Zajímavé dveře bez kliky, záchod, sprcha, lednice, klimatizace, telefon, okno do dvora, tlustý koberec, dvě křesla, dva stolky, tři postele, lampičky - to je náš pokoj. S chutí si všichni dáme sprchu a jako správní turisti, kteří nechtějí promarnit ani minutu svého drahocenného času, jdeme spát. Kolem poledne nás probere horko. Posvačíme něco ze svých zásob a vydáváme se do ulic pětimiliónového Istanbulu.

Jakmile se dostaneme na hlavní třídu Ordu, opře se to do nás všechno pěkně naplno: rozpálené ulice, davy lidí, stovky troubících aut, dotírající prodavači všeho možného. Rozhodli jsme se, že půjdeme k Sulejmanově mešitě, prý nejkrásnější v celém Istanbulu. V cestě nám však stojí zdánlivě nepřekonatelná čtyřproudá cesta, po které se v těsném závěsu neustále valí jedno auto za druhým. Jak jsme zjistili, přejít takovou cestu je možné jedině pro psychicky silné jedince, kteří se nebojí trochu riskovat a drze vstoupí mezi auta s vírou, že snad zastaví.

Sulejmanova mešita 15 kB Kupodivu to většinou funguje. Když jsem se zbavil asi pěti prodavačů ponožek, mýdel, voňavek, triček a dalších "životně nezbytných" potřeb a začal vůči nim uplatňovat taktiku sfingy, odbočili jsme do malé uličky vedle univerzitní knihovny. Tomáše zaujala dílna, kde vyráběli kožené opasky, ale ke koupi se neodhodlal. Po pár minutách chůze jsme se dostali k hledané mešitě, která postavená na jedné z vyvýšenin (procházka Istanbulem ostatně připomíná spíš horskou tůru, protože je to tady samý kopec) vytváří jednu z charakteristických dominant města na Zlatém Rohu.

Od mešity se nám poprvé otevřel pohled na Zlatý Roh, na Bospor a na asijskou část města spojenou s Evropou 1100m dlouhým dálničním mostem, po kterém je možno teprve od roku 1973 dostat se suchou nohou z Evropy do Asie. Dál jsme se vydali ke Galatskému mostu. Spletitými uličkami jsme se chvíli proplétali, než jsme došli k hlavní třídě, kde byla spousta stánků se vším možným od lustrů přes kbelíky až po nepřeberné množství ovoce, zeleniny a koření, což především na Tomáše udělalo velmi silný dojem. Zlatý Roh a Bospor 12 kB Několika složitými manévry při přecházení rušné ulice jsme se dostali k mostu. Původní most přes Zlatý Roh z roku 1845 byl dřevěný, ten současný je z roku 1912, je železný, složený z 22 rozebíratelných částí (pro možnost vyplutí lodí z loděnic, které jsou uvnitř Zlatého Rohu) a je dlouhý 468m. V současnosti již však nestačí dopravnímu ruchu, a proto se v jeho těsném sousedství staví nový most. Starý most má dvě patra, nahoře jezdí auta a spěchají chodci, dole je pak spousta malých a poměrně levných rybích restaurací, kde nabízejí snad všechny mořské živočichy, kteří se dají nějakým způsobem upravit k jídlu. Projít kolem těchto restaurací, aniž by vás některý z naháněčů nepřesvědčil, je docela umění. My jsme to vydrželi asi do půlky mostu. Potom, co nám ukázali všechny možné speciality, které zde nabízeli a po našem slibu, že na druhý den určitě přijdeme, jsme byli pozváni aspoň na skleničku čaje, který byl, jak je tady zvykem, horký a pořádně sladký. Na druhé straně mostu ve čtvrti Karaköy jsme nejprve prošli kolem několika stánků s čerstvými rybami, podívali se na přistání jednoho z trajektů z asijského břehu a pak se vydali podívat do Turkiye Maritme Lines na ceny a odjezdy lodí z Istanbulu do Izmiru a lodí na Kypr. Ceny nás příliš nenadchly a tak jsme se vydali zpět přes Galatský most na vlakové nádraží Sirkeci. Po prohlédnutí několika jízdních řádů, proti kterým je rozluštění záhady ježka v kleci pouhou zábavou pro nemluvňata, po zjištění přibližných cen jízdenek a toho, že vlaky do Asie odjíždějí stejně jen z nádraží Haydarpasa na druhé straně Bosporu, jsme usoudili, že ani vlak nebude tím pravým dopravním prostředkem, kterým bychom měli pokračovat v naší cestě. Podél hlavní třídy Kennedy caddesi jsme došli na místo, na kterém rádi odpočívají nejen turisti, ale především sami obyvatelé Istanbulu. Tady kolem Atatürkova pomníku je klid a pohoda. Je odsud vidět jak k paláci Dolmabahce, tak i dolů do Marmarského moře, odkud připlouvají desítky lodí. Je také vidět Kiz Külesi (Dívčí nebo také Leandrova Věž), mezi níž a Bukuleonským palácem byl v byzantské době natažen řetěz skoro tři kilometry dlouhý, který uzavíral úžinu Bospor. Chvilku tady odpočíváme, sledujeme lodní dopravu, asijský břeh, lidi kolem, a když se pak zvedáme k odchodu, potkáme několik známých z autobusu.

Istanbul 20 kB Nejprve si chceme zpáteční cestu k hotelu zkrátit přes park kolem paláce Topkapi. Vybírané vstupné nás však od toho odradí a vracíme se zpět k nádraží Sirkeci. Z nádraží právě vyjíždí příměstský vlak, který je tak plný, že někteří lidi visí venku pevně přichyceni všeho, čeho jen jde. Z Ankarské třídy, po které jsme se vraceli, jsme zabočili do Velkého bazaru (Kapali Carsisi). Je to obrovská zastřešená plocha s desítkami ulic a uliček, které působí trochu jako bludiště plné různých dílen a obchůdků především se zlatem, nejrůznějším oblečením, koberci, výrobky z kůže a starožitnostmi. Jeden ze zlatníků nás zlákal k prohlídce své dílny. Při této tragikomické návštěvě jsme si (především ale Tomáš) ujasnili ceny výrobků ze zlata. Velký bazar 9 kB Při východu z bazaru nás ještě přepadlo několik prodavačů "všeho možného". Já jsem unikl bez zaváhání, Libor se jich také rychle zbavil, ale Tomáše jeden s koženými taškami a s buldočí vytrvalostí pronásledoval s úpěnlivým přemlouváním asi půl kilometru. Návrat na hotel byl pro mne úlevou, ale Tomáš se hned vydal na nákup ovoce. Za půl hodiny se vrátil s broskvemi, rajčaty, okurky a hroznovým vínem. Po večeři jsem si šel odpočinout, zatímco Libor s Tomášem a dalšími dvěmi Čechy šli na chvíli ven před hotel. Kolem deváté jsme se pak společně vydali na projížďku přes Bospor do Asie. Cestou jsme znovu potkali naše známé z autobusu. Kousek pod mešitou Hagia Sophia jsme si s úžasem prohlíželi malé obchody s automobily, kde byly za výlohami s milimetrovou přesností zaparkované náklaďáky, které, jak jsme se všichni svorně shodli, by mohly vyjet ven jedině za současného zrušení celého obchodu.

V přístavu u nádraží Sirkeci jsme po zakoupení žetonů na poslední chvíli stihli trajekt do asijského přístavu ve čtvrti Üsküdar. Taková večerní vyjížďka opravdu stojí za to. Pohled na tmavnoucí obrysy mešit při kolébání ve vlnách Bosporu v teplém, slaném mořském větru se nedá jen tak zapomenout.Asijská strana Istanbulu nás ničím zvláštním oproti té evropské nezaujala, jen jsme se v houstnoucí tmě i přes stále silný pouliční ruch přestávali cítit bezpečně, a tak jsme se současně s kvílivým zpěvem muezína z minaretu nedaleké mešity vrátili zpět do přístavu S Tomášem jsem si napůl koupil citrónovou šťávu a pak jsme nasedli na loď zpět do Evropy. Loď sice zamířila k evropskému břehu, ale k poněkud jinému přístavu, než z kterého jsme vyjeli. Přistáli jsme u paláce Dolmabahce, ale ani to nás nikterak nerozházelo, protože jsme logicky předpokládali, že cesta bude dál pokračovat do přístavu u nádraží Sirkeci. Jaké bylo však naše překvapení, když loď zamířila opět do Asie. Před naším novým přistáním u asijského břehu jsme zjistili, že zde kotví ještě jedna loď. Bleskově jsme zareagovali a mimo pokladny přeběhli k ní. Kontrolorům jsme chytře zalhali, že jsme platili, ale spletli si loď. S radostí z úspěšné výmluvy jsme se uvelebili na palubě lodi, která nás definitivně měla odvézt zpět. Když však loď zamířila opět k paláci Dolmabahce, začali jsme si připadat jako v nějaké grotesce. Ve chvíli, kdy jsme přestávali věřit, že dnešní noc strávíme v hotelovém pokoji, nám konečně došlo, jakým systémem funguje doprava na tomto trajektu : loď vyjede ze Sirkeci, přistane v Üsküdaru, pak jede do přístavu Kabatas u paláce Dolmabahce, vrátí se zpět do Üsküdaru a konečně zpět do Sirkeci . Pevně jsme se rozhodli, že loď neopustíme dokud nepřistane v Sirkeci. Při našem třetím přistání v Asii jsme však byli odhaleni posádkou lodi a museli si koupit nový žeton venku v přístavu. Ze dvou lodí, které zde opět kotvily, jsme se naštěstí vrátili na tu správnou. Do hotelu jsme šťastně dorazili půl hodiny po půlnoci.

Modrá mešita při západu slunce 6 kB Ráno jsme se probrali až před desátou a snídani jsme spolu s několika Maďary stihli na poslední chvíli. Rozhodli jsme se, že se dnes půjdeme podívat na nejznámější památky v Istanbulu : Sultanahmet Camii a Hagia Sophia. Nechtělo se nám jít znovu po hlavní třídě, a tak jsme se vydali malými uličkami ve čtvrti Kumpkapi. Chtěli jsme si taky prohlédnout Egyptský bazar, ale ten se nám nějak nepodařilo najít. Když kolem nás projel kropící vůz a patřičně mi zalil kalhoty, zjistili jsme překvapivou skutečnost, že nevíme, kde jsme. Po chvilce bloudění jsme se kolem muzea tureckého islámu přece jen dostali k Modré mešitě (Sultanahmet Camii). Cestou jsme viděli několik sloupů - monumentů, ale po pravdě řečeno, nepamatuji si, který byl egyptský, který byzantský, a který postavili až sami Osmané.

Modrou mešitu jsme si důkladně prohlédli zvenku, dovnitř se nám moc nechtělo, jednak pro zákaz fotografování, pro nutnost mít dlouhé kalhoty a košili, pro spousty lidí, které sem proudily, a také proto, že v porovnání s chrámem Hagia Sophia toho vevnitř moc k vidění není. Jedinou zajímavostí je vnitřní výzdoba s modrým obkladem, podle kterého také dostala ve světě používaný název Modrá mešita.

Od Sultanahmet Camii z 16. století, významné především tím, že jako jediná mešita má šest minaretů, jsme přešli přes krásně upravené prostranství s množstvím okrasných keřů a vodotrysků k naproti stojící monumentální a o tisíc let starší mešitě Hagia Sophia, původně byzantskému chrámu, který byl ve své době největší a nejvýstavnější stavbou v křesťanském světě. Dovnitř jsme opět nešli, ne proto, že by to nestálo za to, ale rozhodli jsme se, že prohlídku si necháme na naši příští cestu do Turecka společně s návštěvou skalních měst v Kapadocii, jezerem Van a bájným Araratem.

Modrá mešita14 kb Návštěvu proslulého sultánova paláce Topkapi, který dnes slouží především jako jedinečná sbírka pokladů a darů od mnoha evropských a asijských panovníků, jsme si již vynechat nedovolili. Současně se vstupenkami se nám podařilo koupit i známky na pohledy, které se jinak sháněly dost těžko. V paláci jsme si nejprve prohlédli sbírky porcelánu a stříbra, pak jsme zašli do klenotnice, kde je kromě metr a půl vysokých svícnů z ryzího zlata vystaven i prý největší diamant na světě. Velký dojem na nás udělala i zbrojnice a zvlášť ta část paláce, kde jsou vystaveny posvátné relikvie - meč a plášť Prorokův. Odsud také pro mnohé muslimy začíná pouť do Mekky. Na odchodu z paláce jsem se ještě vydatně osvěžil vodou v kašně, a protože vedro začínalo být pomalu nesnesitelné, rozhodli jsme se odpočinout si pár hodin v hotelu.

Odpoledne jsme se vydali k akvaduktu, který za Římanů představoval velmi důležitý přivaděč pitné vody z nedalekých hor. Cesta klikatými uličkami se nám opět trochu protáhla, a tak jsme se k cíli dostali až oklikou kolem Sulejmanovy mešity. Pod akvaduktem jsme prošli po Atatürk Bulvari, což je asi nejrušnější třída v centru Istanbulu, protože Atatürkovým mostem (Atatürk köprüsü) spojuje oba břehy Zlatého Rohu v místě nejlidnatějších městských čtvrtí. Procházka touto třídou není zrovna příjemná, protože složení zdejšího vzduchu by vyhovovalo spíš ropákům než nám. Přes most jsme přešli do čtvrti Azapkapi s tím, že se půjdeme podívat nahoru ke Galatské věži, pod níž je jedna ze dvou stanic zdejšího metra. Zašli jsme do spleti úzkých, křivolakých, strmě stoupajících uliček, které často končily zdí, polorozpadlými schody do neznáma nebo špinavým dvorem mezi několika domy. Toto bludiště plné odpadků nevypadalo zrovna jako cíl mnoha turistů.

Galatská věž 13 kB Kromě nás a domorodců, kteří také splňovali spíš u nás vžitou představu Turků jako krvežíznivých fanatiků v širokých kalhotách, s mohutným knírem pod nosem a fezem na hlavě, mávajících kolem sebe zahnutou šavlí, tady taky nikdo jiný nebyl. Když jsme se konečně dostali až k věži, zjistili jsme, že nahoru jezdí jen výtah, samozřejmě za patřičně vysoký poplatek. Protože se rychle blížil čas večeře, rozhodli jsme se pro ústup na základnu, tedy do hotelu.

Cesta zpět byla opět až ke Galatskému mostu poznamenána ztrátou našich orientačních schopností. Zjistili jsme, že čtvrť Azapkapi je plná malých krámků a dílen, kde se dá koupit a především spravit vše, co je nutné a potřebné pro chod domácnosti. Abychom našli most, museli jsme sejít až dolů k vodám Zlatého Rohu, kde nám několik rybářů ochotně nabídlo "levný" převoz na druhou stranu. Při pohledu na jejich čluny a s ohledem na naše peněženky jsme však raději odmítli. Přes most jsme přešli pro jistotu po jeho vrchním patře, pak jsme proběhli tržištěm, kde mne zaujaly obrovské kádě s mnoha druhy loupaných ořechů. Kolem bazaru a univerzity jsme se pak dostali do hotelu právě včas na večeři. Potom, co jsme se ujistili, že CKM slibovaná noční vyjížďka na Bospor nebude, šli jsme se aspoň naposled projít nočním Istanbulem a před půlnocí pak vysíleni usnuli tvrdým spánkem.

Michal Baštán, původní umístění této stránky můžete najít zde.

Další podrobnosti: http://members.xoom.com/orbis_pictus/nonshock/turecko.htm