Pamukkale - "Bavlněný hrad"

Ráno jsme vstali a zabalili si věci, přičemž já jsem vyhodil plesnivý chléb, který měl být ještě několik dní mou základní potravinou. Tomáš šel zaplatit ubytování a pak kolem osmé jsme odešli na autobus. Ten přijel o něco později, než jsme čekali. Byl od cestovní kanceláře Pamukkale a jeho výchozí stanicí bylo asi 20 kilometrů vzdálené přímořské letovisko Kusadasi. Autobus byl poloprázdný, většinou cestovali jen turisti a to převážně Němci, Angličani nebo Španělé. Cesta údolím řeky Büyükmenderes s poměrně jednotvárnou vyschlou krajinou po úzké vozovce, která se bez přerušení provozu rozšiřuje, navíc v příjemně klimatizovaném autobuse, nás pomalu uspala. Projíždíme postupně přes Ortaklar, Incirliovu do Aydinu a pak přes Nazíllí. Občas pár lidí vystoupí (v blízkosti Nazíllí jsou ruiny antického města Nyssa).

Po necelých třech hodinách jízdy přijíždíme do Denízlí a pak je to jen asi 20 minut do Pamukkale, obce proslavené velkou travertinovou kupou, která leží na severní straně údolí Büyükmenderese. Termální prameny zde tvoří kaskády a vodopády a voda je radioaktivní, teplá až 45 °C a bohatá na oxid uhličitý. Z autobusu jsme vysedli asi kilometr pod touto přírodní zajímavostí. Opět ten teplotní šok, když z příjemného chládku v autobuse vysedneme do žhavého poledne. Slunce tu pálí o to víc, protože jsme výš v horách. Než jsme si stačili vyložit krosny, už nás obklopilo asi deset nebo dvacet naháněčů, kteří nás lákali do "svých" hotelů a penziónů. Když jsme se jich konečně zbavili, všimli jsme si človíčka, který nabízel ubytování v kempu za velmi přijatelnou cenu. Potom, co nám řekl, že tam má i bazén, je rozhodnuto. Jeho kemp je ten nejbližší, na který bychom mohli cestou narazit, jen pár metrů od cesty vedoucí nahoru na terasu. Byla tu malá restaurace, budova s asi pěti jednoduchými pokoji, několik dřevěných budek, které nám také byly nabídnuty, a slíbený bazén, od něhož je nádherný výhled nahoru na sintrová jezírka a na celou terasu.

Pamukkale 11 kB Zatímco jsme si s Liborem vybalovali karimatky a spacáky, Tomáš se šel porozhlédnout po okolí. Po návratu nás překvapil svým rozhodnutím ušetřit i za toto pro nás tak levné ubytování v kempu a odešel se utábořit neznámo kam do křoví. Domluvili jsme se s ním na pátou odpoledne, kdy chceme vyrazit nahoru k terase.

Lákadlo bazénu bylo tak silné, že jsme již pár minut po Tomášově odchodu spokojeně odpočívali v příjemně teploučké vodě. Brzy se k nám přidali dva Angláni a tři místní děvčata. Lenošení u bazénu nám však asi po hodině zpestřil příchod veselé figurky, jejíž hodnota IQ se znatelně blížila bodu mrazu. Tento malý, tlustý Turek upoutal naší pozornost už tím, že přes spalující žár, který zde asi dvě hodiny po poledni panoval, měl na sobě dvoje tepláky, dvoje ponožky, svetr a bundu. Čekali jsme, co bude provádět poté, co tento svůj tepelný skafandr odložil. A dočkali jsme se opravdu zábavné show. S obrovskou a neskrývanou radostí si stoupl asi dva metry od rohu bazénu, pak se rozběhl a prásknul s sebou do vody jako kus šutru, ovšem tak, aby se po vynoření ocitl co nejblíže kraje bazénu. Pak z bazénu vylezl, vítězně se na nás podíval, co tomu jako říkáme, a oklepal na nás vodu. Angláni vedle nás sledovali toto představení také s neskrývaným zájmem. Říkám představení, protože ten idiot skočil do vody v jednom kuse snad dvacetkrát. Ke konci mu samozřejmě ubývalo sil a také jeho odhad pro správný směr skoku nebyl už zrovna nejlepší. Následující skok byl pro nás vrcholem představení a pro něj málem znamenal konec "sportovní kariéry". Opět sebou vesele švihnul do vody, když se však vynořil, nebyl u jím předpokládaného kraje bazénu, ale přesně uprostřed. Na ten okamžik určitě dlouho nezapomene. Jeho idiotský úsměv se poté, co se překvapeně rozhlédl kolem sebe a zjistil, kde je, změnil na výraz nekonečného děsu a hrůzy, se kterým by ho angažovali do každého hororu. Než mu došlo, co se vlastně stalo, zmizel opět pod hladinou. Když se znovu vynořil, jeho výkřiky a zmatené pohyby potvrdily naši domněnku, že právě zjistil, že neumí plavat. Ta podívaná byla tak fascinující a v jeho podání tak komická, že nikdo z nás nebyl schopen nic dělat a naopak nás to strašně rozesmálo. Angličanka dostala nefalšovaný záchvat smíchu, který ztěží přemohla až po několika minutách. Jediný, kdo si zachoval aspoň trochu soudnosti, byl její manžel, který pro toho cvoka skočil právě ve chvíli, když se už přestal vynořovat, a vytáhl ho ven. Blbý Turek chvíli odpočíval, pak na sebe navlékl svůj "skafandr" a zmizel.

Zase jsme zůstali na nějakou dobu bez zábavy. Když ke kempu zahnula škodovka s berounskou značkou, mysleli jsme nejdřív, že jsme na sluníčku poněkud delší dobu, než by bylo vhodné. Brzy jsme se však přesvědčili, že opravdu vidíme Čechy, navíc v autě, o kterém bych nikdy nepředpokládal, že je schopné dojet do tak vzdáleného místa. Mladší část rodiny, tzn. dcera a syn, se stejně jako my hned přiřítila k bazénu. My jsme svou národnost nedali hned najevo a raději jsme počkali na to překvapení z jejich strany, až to zjistí. Mezitím se k bazénu vrátil idiot a nesl si pytlík pražených slunečnicových semínek. Slupky s naprostou samozřejmostí začal plivat do bazénu, pak si vymyslel novou zábavu a začal po plavcích házet různé kusy dřeva a větve. Přítrž jeho veselému počínání učinil až majitel kempu, který ho odstranil do bezpečné vzdálenosti.

Travertinová jezírka 12 kB Kolem páté odpoledne jsme se pak již opět s Tomášem vydali nahoru k terase. Po asi patnáctiminutové cestě podél kanálků přivádějících horkou vodu od pramenů dolů do bazénů v kempech v Pamukkale jsme se po cestě z jasně bílých travertinových usazenin, které vypadají jako sníh nebo podle zdejšího pojmenování jako bavlna, došli až nahoru k jezírkům blízko pramenů, kde je pak i pár luxusních hotelů, které mají v různě tvarovaných bazénech i úlomky sloupů ze starověkého města Hierapolis. Byla neděle a taky to tady podle toho vypadalo, všude spousty lidí (pochopitelně hlavně Turků), kteří tady seděli nebo se koupali v malých travertinových jezírkách. Mezi nimi pobíhalo několik fotografů, kteří pokřiky " elemele foto, farb foto" nabízeli své služby. Vyzuli jsme si boty a po poměrně strmém svahu scházeli opatrně dolů. Opatrně proto, že po skále stékala voda a vypadalo to, že to musí nebezpečně klouzat. Brzy jsme však zjistili, že travertin má pórovitou strukturu jako pemza a nohy na něm perfektně drží, takže se po něm dá jít i ze strmého svahu jako po rovině. Asi dvě hodiny jsme se váleli v krásně teplé vodě na skále, rochnili se v malých jezírkách, kde bylo vody maximálně po kolena, a to až do chvíle, kdy nahoře nad jezírky zastavili přívod vody, která se pak odváděla kanálky dolů do Pamukkale. Potom, co jsme si prohlédli nejbližší okolí, jsme sešli zpět do údolí. S Tomášem, který odešel do houští za svými želvami a ještěrkami, jsme se domluvili, že se setkáme na druhý den znovu nahoře na terase. Dole v kempu jsme se opět setkali s Čechy, kteří si právě prohlíželi dva velbloudy místního "turistického podnikatele". Dali jsme se do řeči a oni nás pozvali na kávu. Ptali se nás, jak to vypadá nahoře na terase, kam by se chtěli podívat na druhý den. Řekli nám, že sem přijeli z Istanbulu vnitrozemím přes Usak a na zpáteční cestě by chtěli navštívit Halikarnas, Efes a Tróju. Když jsme jim sdělili cíl naší cesty, moc nám nevěřili. Komáři byli žízniví i zde, přesto byla noc o něco příjemnější než předchozí dny, protože bylo o něco chladněji ( asi kolem 20°C). Noc jsme strávili celkem v poklidu až na to, že kolem pobíhal nějaký toulavý pes, ke kterému Libor necítil přílišnou důvěru.

Veget 15 kB Ráno jsme se rozloučili s pro nás na dalších 19 dní posledními Čechy a vydali se opět nahoru na terasu. Překvapilo nás, že dnes teče voda jinudy, po strmější části svahu mimo jezírka. Také lidí zde bylo o poznání méně. Tomáše jsme našli poměrně brzo. Vyprávěl nám, že je tu už od rána a bylo na něm vidět, jak se mu tu líbí. Voda přepadávající přes převisy občas vytvořila příjemnou sprchu. Museli jsme si však najít místo, kde byla voda přijatelně teplá, protože nahoře u cesty, kde vytéká z kanálků a kde má kolem 45°C, se v ní opravdu nedá vydržet. Čas od času jsme se šli ochladit do jezírek, kde má voda jen 30°C.Tady jsme opět potkali naše známé Čechy, kteří se sem před odjezdem přišli osvěžit. Tomáš byl jedním z dětí odhalen jako "Moravec". Asi kolem oběda, což pro nás představovalo pouze teoretické vymezení časového údobí kolem poledne, jsem se s Liborem rozhodl sejít dolů do kempu odpočinout si, protože včerejší opalování u bazénu a dnešní sprchy na prudkém slunci se začaly citelně projevovat na naší kůži. Tomáš hrdinně zůstal a my jsme mu slíbili, že odpoledne za ním určitě přijdeme. Dole jsme chvilku odpočívali ve stínku a pak si šli zaplavat do bazénu. Zjistil jsem, že místní voda je opravdu silně obohacena rozpuštěným vápencem a jinými látkami, protože po oschnutí jsem měl vlasy jako hřebíky a hřeben v nich zůstal beznadějně zaseknut. Později odpoledne jsme si šli sehnat lístky na autobus na další cestu. Koupili jsme je u společnosti Akdeníz. Odjezd měl být na druhý den o půl jedné, ovšem až později jsme zjistili, že ne odsud, ale z Denízlí. Prohlédli jsme si turistikou žijící Pamukkale a poté, co jsme si nevybrali žádnou z nabízených pohlednic, vydali jsme se opět nahoru za Tomášem. Našli jsme ho už opečeného pěkně do červena a po chvilce jsme se pak šli společně podívat na ruiny Hierapole. Změť kamenů spojená s vedrem a únavou nás moc nenadchla, a tak jsme se jenom vyfotili před amfiteátrem a odešli pomalu zpět. Tomáš se rozhodl pokračovat dál stopem a pro jistotu chce vyrazit ještě dnes. Za půl hodiny potom jsme se s ním sešli opět dole v kempu a po mém patřičném upozornění, co si o tom myslím, jsme ho šli vyprovodit na cestu.

Pamukkale 12 kB Naším dalším cílem mělo být 313 kilometrů vzdálené přímořské město Antalya na turecké riviéře, o kterém z průvodce víme, že má mít asi 130 000 obyvatel a v minulosti bylo významným přístavem, jehož velkým ochráncem byl císař Hadrián, a že nejvýznamnější dominantou města je 17 metrů vysoká věž Hidirlik Kule, jejíž obrázek z průvodce ukazujeme Tomášovi, aby si ho důkladně prohlédl, protože bychom se tam s ním měli setkat zítra mezi šestou a sedmou večer. Tomáš si ode mne půjčil mapu a pak pomalu odešel cestou do Denízlí. Když zmizel za obzorem, zůstali jsme přesvědčeni, že jsme ho viděli naposled. Podobný názor sdílel i Turek, který seděl kousek od nás, a se zájmem sledoval scénu našeho loučení. Po krátké debatě jsme se od něj dověděli, jak se zítra dostaneme do Denízlí.

Michal Baštán, původní umístění této stránky můžete najít zde.

Další podrobnosti: http://members.xoom.com/orbis_pictus/nonshock/turecko.htm