PŘECHOD POHOŘÍ KAÇKAR
Obtloustlá prodavačka map a průvodců v nejlepších letech si jistě pomyslela cosi o výstřední recesi, když jsem ji slušně požádal o turistickou mapu tureckého pohoří Kaçkar Dagi, nejlépe s vrstevnicemi. Byl to můj první obchůdek, první marný pokus. Následovalo jich ještě mnoho...(Martin Čadík, 13.březen 2000)
Obtloustlá prodavačka map a průvodců v nejlepších letech si jistě pomyslela cosi o výstřední recesi, když jsem ji slušně požádal o turistickou mapu tureckého pohoří Kaçkar Dagi, nejlépe s vrstevnicemi. Byl to můj první obchůdek, první marný pokus. Následovalo jich ještě mnoho, další a další marné pokusy, než jsem já zabedněnec konečně pochopil, že takovouto mapu si již nesmírně dlouho nikdo nekoupil, a tak se přestala prodávat. Po vzoru pavouka poutníka jsem prochodil celou stověžatou Prahu, což byla jistě kvalitní příprava pro výpravu do nebezpečného vysokohorského terénu . Navštívil jsem též smetiště všech informací, kde můžete nalézt cokoli chcete, jen ne to, co právě potřebujete - internet. Přece jsem však měl štěstí a prosurfoval (?) se až k jakémusi nákresu hřebenů pohoří Kaçkar. Á čtyřkový, nedůvěryhodně působící černobílý náčrtek pochybného původu a buzola - dvě věcičky, na které jsme měli být po čtyři dny odkázáni. (Mapa1, Mapa2) My - čtyři blázni, kterým nestačí šedivé ulice rodných velkoměst, pahýly továren romanticky zahalené těžkým smogem, výkladní skříně přetékající pozlátkovou komercí, asfaltová moře, nad nimiž se tetelí horký zatuchlý vzduch, panelové osady s porýpanými výtahy a apatickými bandami výrostků bez života, trosky dřevin alias lesy, davy lidí v kempech, co s lahví lihu v ruce touží po romantice, plastikové náhražky čehokoli, bezohledná anonymita prázdného v šedního dne, my - David Kunát, Martin Bureš, Radim Hubený, Martin Čadík.
5.7.
... Radim se v noci dost naběhal, jeho tělo si nejspíš v očekávání
budoucího fyzického strádání řeklo, že jednou za čas totální vyprázdnění
útrob nemůže být na škodu, takže jsme tři spali a jeden seděl. Teď tu ležíme
na postelích v kumbálu, kterému zde v Yusufeli místní důvěrně říkají
hotel a relaxujeme. Je vedro, bagáž připravena, program domluven (s autobusem
se sejdeme 8.7. v 10:00 resp. v 18:00 u cedule městečka Çamlihemşin),
kompletně v pohotovosti, tak trochu nuda - všichni se těšíme nahoru, ale
nikdo nemluví.
Je 14:30, konečně odjíždíme - zánovním červeným Fordem Tranzit, který již
má navzdory své evidentní novotě prasklé přední sklo (padající kameny
- jak jsme zjistili později), směr Yaylalar. Prašná cesta vrytá
do stráně stoupá údolím řeky Barhal. Slunce vůkol zlatí krásné přírodní
scenérie, již se nemůžeme dočkat. Cesta je však dlouhá, delší, než jsme
očekávali - počasí se mění, začíná bouřit. Asi v 17:00 jsme v Yaylalaru,
jedeme ještě dál - do Olgunlaru. Už tolik neprší, a tak se můžeme
v klidu hádat s řidičem o to, kdo TO bude platit atd.. - peníze
již znají i tady, v dřevěné osadě pod horami, kde je k nebi blíž, než
do banky.
Před šestou vyrážíme po svých nahoru údolím - mokrou, za slunce jistě
nádherně rozkvetlou loukou, podél zpěněného potůčku. Cesta je nenáročná,
dovoluje nám poprvé pohledem prozkoumat bíle pocukrované vrcholky před
námi, očima polaskat nitky malých šumících bystřin zaříznutých do skal.
Po osmé hodině před sebou spatříme stany holandské placené expedice. Příliš
s nimi nediskutujeme, protože chceme dojít dále, pokračujeme až do Dilberdüzü
(t ravnatý, rovný plácek vedle potoka - luxusní tábořiště). Přicházím první
a s inteligencí mně vlastní rozehrávám světový dialog: "Hello." "Hello!"
"Do you speak English?" "Yes!" "Where are you from?" "Czech Republic."
"Aha, tak nazdar!" "?..". Vítají nás čtyři Češi, kteří se dnes pokoušeli
vylézt na Kaçkar (pozn. Kaçkar je nejvyšší horou tohoto pohoří, měří 3937
m), ale počasí je donutilo sestoupit. Ráno to zkusíme společně znovu.
Je skoro tma a řádná zima nás zahání do spacáků. Při čelovce vaříme instantní
polívku, lup - a je po světle - žárovka v čudu, no to brzo..
6.7.
Vstáváme v 6:00, počasí nám nepřeje: všude kolem mraky, Kaçkar
jsme ještě neviděli. Češi nám přejí šťastnou cestu, v tomhle počasu nikam
nejdou, posílají nás (jak později zjistíme) úplně jinam, než potřebujeme.
Před polednem konečně (!) dorážíme velkým obloukem k jezeru Denis Gölü,
kde se opět střetáváme s Holanďany. Bavíme se s jejich průvodcem, do Çamlihemşinu
je to prý dva a půl dne, my tam ale máme být pozítří ráno..
Přesto se chceme pokusit o Kaçkar, mozek velí pokračovat dál, ale
hora je výzva, tak blízko, na dosah ruky (výstup + sestup údajně 5 hodin),
působí jako droga, silná, nepostradatelná, zahalená do mraků, ale co chvíli
se nám cudně odhalující, musíme to zkusit, proto zanecháváme bagáž u jezera
a snažíme se rychle "vyběhnout" nahoru. Stoupáme lámavým skalním terénem,
pád na strmém ledovém platě nechceme riskovat. Počasí se zhoršilo, padají
kroupy a bouří - asi 200 m pod vrcholem to s těžkým srdcem balíme.
V 16:00 jsme zpět u jezera, pohled na neporušené batohy je povzbudivý
- ano, tady se snad opravdu nekrade!
Davida bolí hlava, zkouší paralen, ale je to zlý. Víme houby
co mu je, co kde dole ve městě vypil, před námi je dlouhá štreka.. Nejrozumnější
variantou se nám jeví rozdělit se - máme dvě na sobě nezávislé dvojice
- dva stany, dvě dávky jídla. David s Martinem se pokusí vrátit zpět do
Yusufeli a já s Radimem půjdeme dál. Jedné dvojici se snad
podaří dorazit včas. Kvapný pohled na zamrzlé jezero, pár fotek, trochu
jídla - a již opět klopýtáme všudypřítomnou kamennou sutí, směr severozápad.
20:15, pro dnešek stačilo, jsme na kopci porostlém trávou, všude tečou
potůčky, jsme v mracích. Máme toho dost, vaříme rizoto, ešus pro jistotu
necháváme medvídkům daleko od stanu a kvapně jdeme spát.
7.7.
Vstáváme v 5:30, noc byla v rámci možností, stan stál z kopce
a bylo mokro. Pohled ze stanu je negativní - vítá nás hutná mlha, nekompromisně
sytá neproniknutelná smetana, bílé nedefinovatelné plno, ticho
rve uši. Jdu na záchod, ztrácím však cestu zpět a musím hledat stan. Navíc
se ještě rozpoutává divoký dešťový koncert. Vaříme čaj, polévku a vydáváme
se hledat cestu do Çamlihemşinu. Sestupujeme ze sedla po suti z
obrovských kluzkých balvanů, chumelí a je pěkná kosa - půjčujeme si navzájem
rukavice a hůlky (2 rukavice + 2 hůlky, to se dobře dělí dvěma, takže to
máme 1 rukavice + 1 hůlka na osobu). Pokračujeme po ledovci, narážíme
na zárodek potůčku, ještě z něj ani nejde nabrat voda do lahve, ale víme,
že jdeme správně, buzola ukazuje neomylně SSZ.
Cesta je nyní výborná, vede po mokré louce dolů podél potoka. Míjíme
kamenné pastevecké osady Apivanak a Polovit. Nízké kamenné
příbytky bez elektřiny, internetu, kanalizace, kriminality, vodovodu a
televize, stěny oplácané kravskými, či kdoví koho lejny, nízké ohrady pro
dobytek, vše na louce vysoko v horách - pohádka pro civilizované uši.
Pokračujeme mlžným lesem, nekonečnými zástupy zdravých, statných
stromů, propletených chuchvalci laskavé mlhy - snad tu nejsou medvědi?!
Někde uprostřed lesa však scházíme ze správné cesty a po dvouhodinovém
stoupání se ocitáme v neobydlené dřevěné osadě na jakémsi kopci. Stále
lije jak blázen, jsme promoklí na kost, Radim vytahuje pláštěnku?!
Nalézáme cestičku, kterou už určitě velmi dlouho nikdo nešel, vede
však dolů a jiné cesty nevidno. Máme tedy opět problém: motáme se lesem,
cesta se ztrácí v neproniknutelném rododendronovém plevelu, kluzké kořeny
přes samou zeleň ani nevidíme, každou vteřinu hrozí pád.
Konečně jsme došli na jakousi cestu pro těžkou lesní techniku, jdeme
po ní. Déšť stále sílí, z lesa se na cestu valí vodopády různě nechutně
barevných tekutin. Potůčky přes cestu se mění v rozvodněné říčky, brodíme.
Voda teče do bot vrchem, beztak jsou již kompletně promočeny. Potkáváme
pochybnou zarostlou existenci s malým klukem, kterak se s dvouhlavňovou
bambitkou ohřívají u ohně pod skálou. Dokonalou znakovou řečí se s nimi
domlouváme - do Çamlihemşinu ostrou chůzí pět hodin. To by mohlo
jít, došli bychom ale za tmy.
Chodidla už vypovídají službu, ale musíme pokračovat. Přestává pršet,
přespat však v promoklém lese není kde. Krajina je stále více uhlazenější
a civilizovanější. Po šesté potkáváme první auto, které okamžitě ochotně
zastavuje... ...a před sedmou jsme v Çamlihemşinu!
V civilizaci se plac na spaní hledá hůře, bereme tedy zavděk loukou
pod silnicí. Nevíme, co dříve ždímat. Vaříme a mokří, ale šťastní a spokojeně
utahaní zalézáme do čvachtajících spacáků.
8.7.
Ranní slunce a meloun přišly netušeně vhod, naši (dle očekávání)
přijeli pozdě, ale přesto jsme je móc rádi viděli. Vítali jsme je s dobrým
pocitem, s radostí, že jsme přežili pár dní v nedotknutě panenské přírodě,
odkázáni sami na sebe, navzdory vrtochům počasí, že jsme pronikli pod kůži
neúprosně krásným tureckým horám a odhalili kousek jejich tajemného závoje,
abychom byli fascinováni pohledem, který nevidí každý, že jsme pobyli tam,
kde rčení "jeden za fšechny, fšichni za jednoho" není jen prázdné plácnutí
do vody, kde odhodlání, rozhodnost a vůle byly, jso u a věříme, že nadále
zůstanou mnohem více, než peníze, sláva a moc.
PS: Letos byla v oblasti Kaçkaru situace následující: počátkem
července (kdy jsme tam byli my) leželo v horách ještě poměrně velké množství
sněhu, jezera byla zamrzlá. To se během měsíce změnilo, neb' vše houfně
roztálo do povodní. V srpnu již Kaçkar vypadal úplně jinak (skoro bez sněhu,
zalitý sluncem), takže jsem jej málem nepoznal.
Má skromná zkušenost je taková: k výstupu se hodí období začátku srpna,
kdy jsou problémy spíše s nedostatkem tekutin, než s počasím. Zasněžené
pohoří dokáže však vnímavému srdci dát někdy mnohem víc..
Autor: Martin Čadík (expedice byla uskutečněna v roce 1998)
Foto: Radim Hubený
Děkuji všem, kteří se mnou byli v Turecku. Radim děkuje člověku, který mu naskenoval diáky, i když si s tím mohl
dát víc práce ...
Další podrobnosti: http://cs.felk.cvut.cz/~cadikm/
|
|