Mai Chau - vesnický život

Brzo ráno jsem vyrazil z Hanoje, vycházející slunce nechal za zády a jako už po tolikáté se vydal po špatné silnici na západ. Autobus kličkoval mezi motorkami, výmoly a domácím zvířectvem. Projíždí se vesnicí za vesnicí, v každé je katolický kostel v ruinách, pošta a stranický výbor. Začalo pršet a náš autobus má problémy, řidič se vrhl pod autobus do bahna a vydává štěkavé zvuky. Přesto cestujícím vytřeseným z autobusu přichází vhod posezení ve vesnické občerstvovně u zeleného čaje s bezzubou babičkou, kapky bubnují do střechy, prašná náves bez asfaltu se nyní topí v bahně celá. Pravá chvíle pro spleen. Řidič ale rychle zázrakem přivedl svůj starožitný kousek k poslušnosti a tak je nutné se zase vmáčknout do polohy lidského plodu.

Krajina se pomalu začíná dramatizovat, hory se blíží. Vlastně máte stále pocit že jste v rovině, jenom z ní trčí neobvykle mnoho strmých skal porostlých zelení. To proto, že každé údolí je dokonale zarovnáno a zaplaveno jako rýžoviště. Když přijedete ve vhodnou dobu, je krajina zelená jako louka od rýže, nebo se celý Vietnam topí pod hladinou nekonečných vodních ploch neosetých rýžovišť. Naším cílem je Mai Chau. Je to oblast několika horských vesnic obývaných různými kmeny. Takový ještě živý skanzen folklóru po Vietnamsku.

Vietnam obývá asi 60 národnostních menšin, přesný počet nebyl nikdy vysloven. Liší se částečně jazykem, životním stylem, druhem zemědělstvím, kroji a tvoří poměrně uzavřené skupiny. Většinu tvoří kmen Vietů, který do své vlasti přišel z oblastí Číny někdy kolem 2. století n.l. V té době však tato oblast byla osídlena bohatou směsí národností z přilehlých oblastí. Velký národ Vietů vytlačil menší národnosti do horských oblastí, kde se asimilovaly k životu v tomto málo hostinném prostředí každá svým zajímavým způsobem. Toto rozdělení v zásadě trvá dodnes, je udržováno především kmenovými zvyklostmi a tradicemi. Nevím, ale nikde jsem se ani po aktivním pátrání nesetkal s diskriminací těchto lidí, naopak vláda vyvíjí nesmírné úsilí ke zvýšení životní úrovně odlehlých oblastí. Následkem je potom hrozící asimilace a ztráta identity těchto minorit.

Vjeli jsme do vesnice, autobus nás opustil a my nyní stojíme obouma nohama o několik století zpět. Celá děrevnja je tvořena asi 20 domy, asfaltovou cestou ( turisticky profláknuté místo! ), potokem a banánovými palmami. Domy jsou dřevěné, stojí na asi 2 metry vysokých pylonech jako ochrana před dravou zvěří. V okolních lesech žijí tygři, hadi a zloději. Vzniklý prostor pod domem je zaplněn rozličným nepořádkem, tím co zrovna vesničan prostě nepotřebuje. Do patra domu vedou dřevěné schody, před vstupem se vyzujte! Celý dům zaplňuje jedna místnost, ve které se odehrává veškerý život rodiny, zde i turistů. Podlahy jsou z rovnoběžně nakladených štěpů bambusu, skrz podlahu je vidět ty dva metry až na zem. Když Vám upadne v noci drobnost, projde podlahou a Vy riskujete setkání s proužkovanou číčou. Kostra domu je tvořena silnými trámy, po kterých se vine dobrodružně instalovaný drát elektrické energie, vedoucí k žárovkám a zásuvkám. Televize rozhodně nemůže chybět, co kdyby dávali fotbal. Nad hlavou se klene bez stropu přímo střecha ze suchých listů asi palmy. K místnosti přiléhá malá kuchyňka. Toaletou i koupelnou je potok za domem. Zde tedy budeme dnes nocovat.

Zdejší domácí jsou etničtí Thajci, na pohled jen velmi jemně odlišní, ale mají jinou řeč. Přesto všichni mluví Vietnamsky. Turistický ruch vyvedl z jejich vesnice chudobu, přivedl civilizaci, která asi rychle odvede turistický ruch. Žijí skromně, ale netrpí bídou. Zvykli si na cizince a chovají se nevtíravě.

Oběd se servíruje na podnose na podlaze, sedí se na polštářcích, pojídá se kuřecí, vepřové, fazole, bambusové výhonky, salát, sójová omáčka, banány místní produkce. Protože začalo pršet, je možná pouze expedice po vesnici. Místní klima je nápadně odlišné od Hanojského a cítit se můžete jako v rodném mírném pásmu. Nakonec všichni končíme pod střechou jednoho z domů, kde při popíjení limonády vypráví každý z pestré mezinárodní společnosti o své vlasti. Všichni včetně jednoho vzdělaného Vietnamce byli v Praze a jsou jí nadšeni. Závidí mi báječné místo k životu, krásné Češky a levné cigarety. Vietnamské děti dobře znají Arabelu, znají české fotbalisty a hokejisty. Myslel jsem si, že jsme zcela zanedbatelná a zapomenutá zemička, ale mýlil jsem se.

Večer byl vyplněn folklórními tanci místních děvčat aranžovanými pro turisty za doprovodu bezzubého hráče na místní brnkací nástroj. Místní kroje jsou prosté, laděné do modra. Jsme nakonec nekompromisně donuceni tančit mezi bambusovými holemi, kterými vesničané rytmicky tlučou o sebe. Zážitek velmi turistický, nicméně působivý, když Vás půvabná asiatka bravurně vede mezi pastmi tlukoucích dřev. Pohostí Vás velkou nádobou rýžového vína, které se pije slámkami z bambusu, které trčí ze všech stran. Neplivejte do slámek. Na noc paní domácí rozdělí matrace, zatuchlé přikrývky a každý si nad lůžkem zavěsí k trámům moskitieru. Usnul jsem jako špalek, takže volání džungle jsem zaspal.

Po snídani a koupeli v horském potoku jsme se vydali do nedaleké vesnice. Byla neděle a dnes se konal trh. Středisková víska byla neobvykle rušná. Na návsi seděly ženy v dřepu u produktů políček. Ony vstávají ještě v noci a se sem scházejí z odlehlých horských samot. Nedělní trh představuje jediný kontakt s civilizací. S nákupem v šátku na zádech se v poledne vydávají zpět do kopců. Centrální tržiště byl zmatek sám. Nabízí se především běžné potřeby pro zemědělce - kovové nástroje, tabák, nádobí. Samé prosté věci. Nejúděsněji působí maso vystavené v horku za krutého zápachu na stolech. Hmyz na sebe nedá čekat. K celému dojmu si předejte natěsnané hemžení drobných lidiček, stropy a přístřešky jsou přizpůsobeny jejich tělesnosti, takže prohlídku absolvujete v předklonu. Kupující naloží svůj úlovek na mopedy i s rodinou a vydají se k domovu.

My jsme se vydali na trek nejprve nekonečným rýžovištěm k úpatí hor a poté i několik kilometrů stoupání. Prošli jme další horskou vesnicí, plnou malých dětí, které si hrály na návsi. Pro místní jsme byli zajímavá podívaná, pozorovali nás v okenicích svých bambusových sídel. Zaujala mne obecní koupelna, vystavěná na potoce jako dvojce částečně krytých místností - pro dámy a pány. K rychlému ústupu nás opět donutila změna počasí.