Vietnamské pagody

Jako vejce vejci jsou si podobné všechny budhistické pagody ve Vietnamu. Z historických a geografických příčin je charakter Vietnamské kultury pod silným čínským vlivem. Tak i zdejší budhismus je mahajanského typu , který je tak vzdálený původnímu Buddhovu učení. Náboženské texty jsou dodnes výhradně v čínštině, proto všechny nápisy jsou v pagodách psány čínskými znaky. Interiéry pagod jsou velmi barevné. Vzato kritickým pohledem Evropana až nevkusně. Inventář je stále týž: barevní pajduláci tvoření jakoby z jedné formy, sochy zvířat, nádoby s pískem, v němž jsou zabodnuty doutnající vonné tyčinky. Na oltářích spočívají dary předkům. Daruje se to, co měl Váš dědeček nejraději, takže kromě ovoce zde najdete i kartóny cigaret a plechovek s pivem. Dokonce by předek mohl potřebovat i papírové napodobeniny peněz, které prodává babka před chrámem. Když dohoří tyčinky, stává se vše darem pro mnichy.

Celý areál pagody má obvykle stejně dodržované uspořádání, kdy se jednotlivými branami prochází mezi bazény s lotosy a pečlivě udržovanými trávníky do vlastní svatyně. Vstupem jsou dveře s vysokým prahem a nízkou zárubní, protože při vstupu se každý musí poklonit (buddhovi, vládci). Jsou v barvě červené a zlaté, které převládají i v celém interiéru. Vstupuje se na boso, krátké kalhoty a pokrývka hlavy jsou nežádoucí. Modlící se vietnamec stojí před oltářem, odříkává modlitbu, má sepjaté ruce a klaní se. Není vhodné vstupovat mezi něj a oltář. Nikdy Vám nedají najevo, že Vaše přítomnost je nežádoucí, účast na náboženských obřadech je volná. Můžete zapálit vonnou tyčinku a zapíchnout ji do písku v nádobě.

Vztah Vietnamců k náboženství je vlažný. Nenajdete zde pagody plné lidí jako v Thajsku nebo v Laosu. Jsou zvyklí v rodinném kruhu dodržovat některé tradice, jako oběti předkům, pálení vonných tičinek a modlidby. Mnohdy nejde o ucelený náboženský pohled , ale o pověrčivost vzešlou z rodinných tradic. Starší muži každé ráno stojí u jezer a provádějí cviky, aniž by byli konfucianisté. Dvakrát do měsíce, vždy první a patnáctý den lunárního měsíce, se pagody zaplní staršími ženami, které pospolitě vedeny mnichem provádějí modlidby. Je to jedinečná příležitost ucítit éter buddhismu. Jinak zde najdete spíše smysl pro realitu.

Chua Mot Cot ( One Pillar Pagoda, „Pagoda na muří noze“)

Nejmenší a nejznámější Hanojská pagoda. Je nešťastně obklopena socialistickou monstrarchitekturou mezi Ho-chi-minhovým mauzoleem a muzeem, kasárnami a diplomatickou čtvrtí. Je to malinký domeček s jednou místností, který stojí asi na dva metry vysokém a 1.25 m v průměru silném pilíři, původně dřevěném, uprostřed bazénku s lotosy. Vedou k ní kamenné schody, které s ní nesouvisí, ač to není na první pohled zřetelné. Dnes se jedná o pouhou repliku, protože posledním činem v r. 1956 ustupujících kolonialistů „kulturního francouzského národa“ bylo, že její originál z r. 1049 vyhodili do povětří.

Byla vystavěna na příkaz vládce Ly Thai Tong. Legenda vypráví, že vládce, který byl bez dědice, zde ve snu spatřil Quan The Am Bo Tat ( bohyni milosrdenství ) sedící na lotosovém květu a držící chlapečka v náručí. Když se Ly probudil, spatřil prostou venkovskou dívku. Pochopil podobenství, jež mu bohyně sdělila a s dívkou se oženil. Měl s ní syna a dědice a na paměť zjevení dal postavit pagodu. Měla připomínat květ lotosu, symbol čistoty, vzkvétající z moře bolestí.

Pagoda není kulturním zážitkem a kdyby nebyla pro Vietnamce tak významným symbolem, její návštěvu lze vynechat. Jenže v jejím sousedství stojí půvabná, ale méně slavná pagoda :

Dien Huu Pagoda

Nevelká pagoda v klasickém stylu působí dojmem ostrůvku spiritismu v moři socialistického realismu. Za jejími branami se náhle ocitnete v jiném světě a naleznete klasické vybavení pagody mahajanského typu, se soškami buddhů ve své pestrobarevnosti, se zahrádkou v keramickém květináči, vůní doutnajících tyčinek a dary předkům, to vše pod korunami vzrostlých stromů. Unavený jsem se na chvíli posadil v chládku pagody. Proti mně se posadil mladý usměvavý mnich. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale sám mi nalil silný zelený čaj. Na lačný žaludek se mi po něm zatočila hlava. Mnich mě neustále s úsměvem pozoroval a úslužně mi doléval. Velmi milý člověk. Vietnamec, který vstoupil do pagody se náhle mění v dobrosrdečného věřícího, který s láskou pečuje o poutníka. Jako by to byli jiní lidé, než které potkáte na ulicích. Nebo jin lidi potkáte v pagodách?

Van Mieu ( Chrám literatury )

Nejvýznamnější kulturní a historická památka Hanoje, kterou nelze vynechat. Najdete ji v centru v hlučných ulicích. Je z roku 1070 a je to původně konfuciánský chrám. Rychle se stal centrem vzdělanosti a nejstarší universitou, která vzdělávala syny mandarínů.

Na první pohled se neliší základním uspořádáním od ostatních budhistických pagod, snad jen značným zájmem návštěvníků. Stojí zde 82 kamenných stél, na kterých jsou vytesána jména nejlepších absolventů university z každého ročníku od roku 1442 v průběhu tří a půl století. Tito lidé se těšili nesmírné autoritě. V roce 1778 se universita přesunula do nového hlavního města Hue.

Chrám má pět nádvoří oddělených zdí. Spojují je v celé délce areálu tři souběžné cesty, střední je určena pro panovníka, zbylé pro jeho nejvyšší úředníky - civilního a vojenského mandarína.

Den Quan Thanh

Opět jeden z chrámů v centru, který se pro Vás stane útočištěm před pozorností domorodců. Sem totiž chodí jen cizinci. Za zcela zanedbatelný peníz se ocitnete v chrámu za 11. století, na němž jeho stáří rozhodně není znát. Toto poklidné místo pod vysokými stromy bylo zasvěceno Tran Vo (bůh severu), jehož symboly jsou želva a had.

Tran Quoc Pagoda

Tato pagoda stojí na ostrůvku na Zápaním jezeře, je blízko té předchozí. Je poutním místem domorodců. Na náspu spojujícím pagodu se silnicí sedí postižení vojáci a žebrají do tropických přileb. Pokud se Vám někde podařilo proniknout do pagody v nevyhovujícím oděvu, v této se to nepodaří. Západní jezero se svoji rozlehlostí a mystičností dává místu mysterium. Pagodu jsem spatřil při opravách, zaujalo mě vietnamské lešení, které se skládá ze svázaných silných stvolů bambusu.

Quan Su (Ambassadors’ Pagoda )

Je správním centrem budhistické církve. Proudí zde čilý ruch a skutečný náboženský život. Z pohledu architektonického se nevymyká běžnému schematu, je jen poněkud rozlehlejší. Interiery jsou stále týž ohňostroj barev a mahajanských nezbytností. V sedmnáctém století byla útočištěm vyslanců budhistických zemí v Hanoji.

Při své návštěvě jsem upoutal pozornost Vietnamce středního věku, který mne provedl pagodou, upozorňoval mně na zajímavosti. Byl velmi přátelský, kultivovaný a patrně i vzdělaný. Nejdříve jsem ho pavažoval za lovce bakšiše, ale byl to hloupý omyl. Povídali jsme si o odtažitých problémech naší planety, o naší zemi toho znal hodně. Nabídl mi výlet na svém motocyklu do pagod v okolí Hanoje, s lítostí jsem musel odmítnout.

Phu Thay Ho

Poněkud dále od centra je poklidná a velmi půvabná pagoda stojící na vzdálenějším břehu Západního jezera, na pohled velmi nenápadná, ale poměrně rozlehlá. Je pravým místem pro nerušenou meditaci. Zde přestanete být cizincem, nikdo si Vás nepovšimne. Klasický interiér je prostorný a nechybí mu půvab. Ženy připravující obřad mne obdarovali rýží, ovocem a úsměvem. Viděl jsem tu velmi mladou a hezkou mnišku, vystříhanou do hola, v hnědém mnišském rouchu, jak rytmicky paličkou tloukla do dřevěného příjemně rezonujícího nástroje a odříkávala své náboženské texty. Nelitujte cesty po břehu Západního jezera do této pagody.

The Hai Ba Trung (chrám sester Trungových)

Královské sestry Trungovy patří mezi bájné hrdiny, kteří v těžké chvíli ohrožení Vietnamského národa se chopily meče proti odvěkým nájezdníkům a nepřátelům - Číňanům. Pagoda je zmiňována od 12. století. Leží na odlehlejším místě jižně od centra (asi 2 km) a cesta k ní turisty neposkvrněnými oblastmi je sama o sobě zážitkem. Je velmi nenápadná a interiér je skromný. Já jsem přišel přímo v čase náboženského obřadu. Rozhodně jsem nepochopil jeho smysl, ale věřící mě velmi ochotně zavedli dovnitř, posadili mně na židli na pěkném místě, zahrnovali mě úsměvy a pozdravy. Proti fotografování nic neměli. Čtveřice mnichů ve svátečním žlutém rouchu odbývala rituál modliteb a tance. Působili velmi mladě a jemně, až žensky. Publikum se připojovalo k modlitbám.