Jezero Waikaremoana
Ráno jsem se probudil už po sedmé, sebral se a vyšel do mlhou zahaleného počátku dne. Slunce pomalinku začalo vykukovat zpoza mraků a to byl opravdu nádherný zážitek - pohled na sluneční paprsky protínající mlhu valící se nad jezerem. Během poledne se začalo trochu zatahovat a pak mě doprovázelo mrholení, s malými přestávkami až do konce dne(Martin Slíva, 31.říjen 2001)
Do městečka Wairoa jsem dorazil kolem poledne, zašel do turistických informací, tam mi sice rozmlouvali začít ten den, prý bych měl začít až v pátek. Ale po porci hranolků jsem se rozmyslel, koupil jsem jídlo na cestu - dvě tabulky čokolády a dvoje fazole v konzervě, koupil si"vstupenku" na trasu - poplatek který se platí za používání chat a zařízení na trase. K jezeru to bylo ještě sedmdesát kilometrů, ty jsem naštěstí zvládl do třetí hodiny. Farmář mě vysadil nad vesničkou Tuai asi tři kilometry před začátkem stezky. K té cestě, asfaltový povrch silnice se časem změnil na kamínky a hlínu, ale před vesnicí se zase na kousek ukázal asfalt. A nezpevněné kusy silnice jsou průběžně upravovány dozerem, takže nebylo vidět žádné vyjeté koleje, naopak třeba zatáčky jsou báječně klopené pro bezpečnou jízdu. Během těch sedmdesáti kilometrů jsem si trochu připadal jako na nějaké místní silničce na Šumavě, jen tady po celou dobu skoro nepotkáš náznaky civilizace - kromě vyholených kopců od ovcí, skotu a všudypřítomných plůtků a ohrad.
Takže jsem došel k začátku trasy v půl čtvrté odpoledne, čekalo mě 16 km k druhé chatě z šestačtyřiceti celé trasy. Podle itineráře jsem měl tuto trasu urazit za osm hodin, ale já ji musel zvládnout do západu slunce. Takže jsem nasadil nejvyšší tempo, no to jsem netušil, že mě čeká výstup na nejvyšší horu v okolí jménem Pukenui vysokou 1177 m. Cesta vedla opravdu pralesem, tohle je jedna z oblastí kde osadníci nestačili tisíciletou přírodu zničit. Poprvé jsem viděl kapradiny vysoké i několik metrů a ohromné možná i tisíc let staré listnaté stromy Kauri dotýkající se nebes s kmeny o průměru několika metrů a vysoké až 50 metrů. Les byl celý zarostlý, na zemi leželo mnoho popadaných trouchnivějících velikánů porostlých mechem a drobnými rostlinami.
K druhé chajdě jsem došel čtvrt hodiny před osmou - to jsem ale doopravdy hnal ve strachu před setměním ... kilometry ode mě nebylo ani živáčka. Byl jsem překvapený upraveným čistým prostředím chaty. Je otevřená pro každého na trase, jsou tam pokoje s palandami a matracemi a společenská místnost s koutkem na vaření, dřezem a tekoucí vodou. V této chajdě byla dokonce i kamna. Ač tu stojí možná už pár let, tak je pořád jako nová, žádné vyryté nápisy, nic rozbitého, jen ponechaná důvěřivě pro nocležníky a kolemjdoucí. U nás by asi podobná chata s dveřmi dokořán byla během pár dnů rozebrána - vše se nenechavému našinci hodí od nerez umyvadla po okapy. Podle návštěvní knihy kromě místních tuhle trasu nejvíc chodí Němci, Holanďané a trochu Amíci.
Ráno jsem se probudil už po sedmé, sebral se a vyšel do mlhou zahaleného počátku dne. Slunce pomalinku začalo vykukovat zpoza mraků a to byl opravdu nádherný zážitek - pohled na sluneční paprsky protínající mlhu valící se nad jezerem. Během poledne se začalo trochu zatahovat a pak mě doprovázelo mrholení, s malými přestávkami až do konce dne. Na konec stezky jsem došel po čtvrté hodině. Celou trasu jsem zvládnul za den a půl oproti v průvodci doporučeným čtyř dnům. Ale to jsem ještě netušil, že štěrková silnice na kterou jsem po chvilce došel bude skoro bez provozu. Musel jsem jít ještě dalších cca 18 kilometrů do osady Aniwaniwa. Tam jsem byl už za tmy, cestou jsem během víc jak tří hodin potkal jen sedm aut. Naštěstí se nade mnou slitovali nějací bloudící Amíci a vzali mě do vesničky Tuai. Tam jsem hladový rovnou zapadnul do místního klubu - lépe řečeno hospody. Dal jsem si fish and chips, to je tady skoro všude levné jídlo za pár babek a pivo a po jídle se optal na ubytování. Jinak tam všichni byli pěkně nalití, ale i když nedokázali už ani mluvit, tak přesto zasedli do aut a rozjeli se k domovům. Po menším bloudění jsem nakonec našel správcovou domků pro turisty, naštěstí od nejlevnější ubytovny neměla klíče po ruce, tak mě uložila do luxusní chajdy. No a včera jsem už po chvilce chůze dorazil stopem do Wairoa a pak jel do zpět směrem na Napier. Cestou jsem se stavil u nejvyššího železničního mostu v celé AustralAsii - pilíře jsou vysoké 95 metrů nad hladinou řeky . U něho mě vzali jiní Amíci na dovolené - původem z NZ a odpoledne jsem skončil procházkou po přísavu v Napieru a výstupem na vyhlídku nad ním.
|
|