Ostrov Elba (část první)

Prohlédneme si také místní kostelík a zeptáme se na cestu na vrch Monte Perone, kam se chystáme některý další den. Pomalu scházíme dolů do La Pila a na mávnutí nám zastavuje mladý kluk, který nás sveze až do Lacony. Na lidech je tady vidět, že mají rádi turisty a už se těší na novou sezónu. I když si myslím, že být na Elbě...
(Renata Jirásková, 16.červen 2001)

Mám kolegyni průvodkyni, která se ráda toulá jen tak s báglem. Ani mě nejsou takové cesty cizí a proto již nějakou dobu v nás uzrával nápad pustit se sami na ostrov Elba. Chtěli jsme jet brzy na jaře, kdy tam ještě není sezóna. Půlrok příprav a konečně nastal očekávaný den.
Vyrazili jsme v pátek 10.3.2000 autobusovou linkou Praha -Řím. První šok jsem zažila na hranicích s Rakouskem. Řidiči rozdali formulář celního prohlášení! Připadala jsem si, že jsme se vrátili v čase. Už jsem ani nevěděla, co a jak se vyplňuje. Takže alkohol, cigarety, sklo (nebo dárky), částka peněz, kterou vezete. Hranice, nejprve česká, celník vybral pasy, po půlhodině přišel a musela jsem vystoupit. Říkám si, nic nepašuju, tak nevím co chtějí? "Vaše rodné číslo" vybalí hned na mě. Odpovím a ptám se co se děje. "Máte špatně nalepenou fotku a nám tady jezdí často na falešný pasy". Aha.
Později pochopím, že hodně žen ať už z Čech nebo jen Čechami projíždí, si jezdí přivydělávat do Rakouska a Itálie. To tedy můj případ není.
Takže rakouská hranice, tam nás nechají asi hodinku vydusit a my už se klepeme, jestli dojedeme podle jízdního řádu. Přestupujeme totiž ve Florencii a máme na to jen asi 2 h. Naštěstí všechno dále klapalo podle slibů dopravce a do Florencie přijíždíme v sobotu, jen s půl hodinovým zpožděním. Zastávka autobusu je přímo proti vlakovému nádraží a tím se nám všechno zjednodušuje. Takže bágly na záda, zeptat se v kolik hodin příští neděli odjíždí autobus zpět do Prahy a vyrážíme..….
Příznivá informace, vlak nám jede už asi za necelou hodinu a až téměř do Piombina - přístav odkud odplujeme na Elbu. Za 3 hodinky cesty jsme v Campiglii asi 10 km od Piombina a tam nás doveze místní autobus. V přístavu jsme coby dup a loď na nás ještě čeká. Přeběhneme můstek a za hodinu vystupujeme v Portofferaiu na Elbě. Lacona, kde máme zaplacené ubytování na 8 dní, je vzdálená asi 15 km (to je poprvé a naposledy co věřím že těch km je opravdu 15).
To není žádná vzdálenost, říkáme si, ale nakonec vítězí rozum a bereme si taxíka. Sezóna sice ještě nezačala, ale on už větřil kšeft. Vybalil na nás cenu, že nám ztuhnul úsměv. Protože se Darja domluví italsky, říká, že se rozmyslíme. Když už mrzneme u vody asi 15 min, objevuje se další taxi. Jdeme se zeptat a najednou zjišťujeme, že nás chtěl ten první pěkně natáhnout, prý všichni jezdí za stejné ceny a ještě nám ukazuje ceník. Musíme, ale jet s tím prvním, podle pravidel jejich centrály. Nastupujeme a jsme přesvědčené, že budeme muset určitě zaplatit víc. Řidič se ale baví jako by nic, ještě sežene majitele kempu a odvezou nás o 100 m dále do našeho bungalovu. Jo, to je poučení! Těch zážitků bylo dneska nějak moc, takže uvařit polívku a grog a spát. Ráno vyrážíme.

12.3. V neděli ráno nás probouzí krásný den. Sluníčko se na nás směje, i když je ještě trochu chladněji. Vychutnáme si pozdější vstávání, pak si zabalíme jídlo na celý den a hajdy na stopa. Ještě nevíme jak to tady se stopováním chodí a je neděle, tak začínáme po svých. Do Marina di Campo je "prý" 9 km. Na půli cesty chytáme stopa, starší pán, který jede za známými, v rozviklaném vehiklu. Lepší něco než nic a jsme tam za 15 min. Na ty auta, někdy v dost hrozném stavu, si brzy zvykneme, hlavně když jezdí! Těch 9 km se mi nějak nezdálo, ale cesta je samý kopec a zatáčka, tak si říkám, že to mate. Marina je lázeňské městečko. Je před sezónou, takže turistů málo. Projdeme se po nábřeží a pláži a zamíříme k pevnosti na okraji městečka. Od ní se prý dá dojít k věži na vyhlídku. Věž jsme sice nenašli, ale vyhlídka byla kouzelná. Po cestičce dojdu ze srázu až k moři, voda je tu divočejší, přelévá se přes balvany. Je už poledne, tak se tady najíme a odpočineme. Po hodince se zvedáme a zkusíme se ještě dneska nějak dostat do dvou horských vesniček. Zase kus pochodujeme a zkusíme stopovat. Docela se nám daří a tak se vezeme (tentokrát velmi pohodlným autem, pán je podnikatel a jede se naobědvat do první z vesniček) do San Piero in Campo. Velmi příjemná vesnička pod horami s kostelíkem pozůstatkem ze středověku, kdy kraj ovládali Pisané. Pomalou procházkou odcházíme do San Ilaria in Campo. Pan podnikatel říkal 1 km, slečny na náměstí tvrdili 3 km, tak jsem zvědavá co z toho vyleze. Nakonec to tipuju tak mezi 3-4 km. Procházka je to příjemná, sice po silnici, ale málo frekventované a mezi stromy. Už začíná být chladněji (tak 12 C), když dorážíme do S.Ilaria. Prohlédneme si také místní kostelík a zeptáme se na cestu na vrch Monte Perone, kam se chystáme některý další den. Pomalu scházíme dolů do La Pila a na mávnutí nám zastavuje mladý kluk, který nás sveze až do Lacony. Na lidech je tady vidět, že mají rádi turisty a už se těší na novou sezónu. I když si myslím, že být na Elbě na podzim, když jsou všichni z turistů unavený, neprobíhalo by všechno tak hladce. Ptají se, odkud jsme, jestli máme dovolenou a jak se nám tu líbí. Často poradí kudy a jak se lehce dostat tam, kam potřebujeme. Dneska jsme to zvládli v pohodě, něco pojíme, probereme zážitky a spát. Jsem zvědavá co přinese další den.

13.3. Už při příjezdu nám Elena - majitelka kempu, slíbila, že nás vezmou jeden den ráno do Portoferraia, kam vozí své děti do školky. V pondělí ráno v 8,30 h tedy vyrážíme s nimi. Vysadí nás ve starém městě a my pomalu stoupáme uličkami nad město. Chtěli jsme zvládnout archeologické muzeum, to se však ještě upravuje. Nevadí. Projdeme hlavní náměstí a přilehlé kostelíky, kam chodil také Napoleon. O tom se nezapomenou místní zmínit.
V Portoferraiu jsou dvě pevnosti, nejprve zamíříme k pevnosti Falcone, která je velmi rozsáhlá. Přístupný je pouhý zlomek plochy. I když podle fotografií to vypadá, že v sezóně zde funguje "zahradní"restaurace. My ale posvačíme ze svých zásob, jelikož nám jiné nikdo nenabídl a přejdeme na protější pevnost Stellu s majákem a Villou dei Mullini, sídlem Napoleona. Je tu sice cedulka "privátní pozemek", ale nejsme dav, jen dvě, tak se nikdo nad tím nepozastaví. Můžeme dosyta fotit krásně upravenou zahradu u vily. Ten Napoleon se měl, tiše závidím, takový výhled na moře. Pomalu scházíme zpět do města, koupíme si nějaké pohledy a na poště je pošleme. Aby byly doma dříve než my.
Cestou na mys Enfola (prý 3 km, ha ha ha) se ještě stavíme v marketu na okraji města a už chytáme dalšího stopa. Děda s psíkem zastavil skoro hned. Z jeho slov o mysu ale pochopíme, že teď tam nebude nic k vidění. Tak docela pravda to není. Výletní restaurace sice ještě nefunguje, po břehu posedávají jen rybáři (děda je jeden z nich) ale nám to nevadí. Vystoupáme na kopec a otevřou se nám nádherné výhledy na moře. Vychutnáváme tu krásu.
Pomalu sestupujeme a jdeme do Viticcia - lázeňské městečko, které není průjezdné. Po té silnici, po které tam přijedete zase musíte odjet. Jen pěšky přes průsmyk se dá dojít do (prý) 7 km vzdálené vesnice Penisola. Ozývá se mi, však operovaná noha a tak jdeme zpět na silnici na stopa. Jo, tak tady to bude těžké, 15 min a vůbec žádné auto. Ale teď najednou od mysu něco jede! Mávnu a staví nám kluk asi v mém věku. Kývne, že jede do Portoferraia a zjišťuju, že umí anglicky (první ze 3 lidí s kterými jsem mluvila), jinak tady neumí nic než italsky, někdo německy (Elba je německá destinace). Anglicky umí proto, že není z Elby, ale z Pisy a v Portoferraiu si odsluhuje vojnu, jinak studuje námořní akademii. Sympatický. Doveze nás až do Lacony a tak ho pozveme na pivo. Chutná mu, ale moc nemůže protože musí být do hodiny zpátky na útvaru. Na Enfole jen vyřizoval služební vzkaz. Domlouváme se na nějaký příští den. Takže zážitků mnoho a už to začíná utíkat.

Další pokračování cestopisu

Ostrov Elba (část druhá)

V dálce vidíme pevnost Spagnolla, bez meškání k ní zamíříme, cedulky nás neomylně vedou. Projdeme jednu bránu, druhou a závora. Před třetí bránou stojí stráž. Ještě že přijelo auto, ptáme se, jestli je pevnost přístupná a dostává se nám odpovědi, že funguje jako vězení... (Renata Jirásková)

Ostrov Elba (část třetí)

Dneska to jde hladce, už půl hodiny od odchodu z Lacony jsme v Marině di Campo a po další půl hodině v Marcianne. Sem nás svezl farář z Florencie úplně novou Alfou Romeo bez kliček u dveří, no úplný komfort. Nakupovali jsme s ním mešní víno na slavnosti, je tady levnější než na pevnině. Vysazuje nás na okraji horského městečka a my pokračujeme pěšky na 700 m vysokou Madonnu della Monte… (Renata Jirásková)

Ostrov Elba (část čtvrtá)

Není nad poradu s místníma. "Náš" Ital nám ještě na Elbě poradil co za 4 hodiny prohlídky stihneme, jinak to prý je tak na 5 dní. Necháme se nasměrovat a už míříme k románskému kostelu San Lorenzo, ten je zčásti pod lešením a zčásti obležen stánky s trhovci. Příšerný, celou cestu po starém městě prodávají vietnamci, černoši a další všelijaké nesmysly na stánkách. Od "hadrů", bot po sponky do vlasů, zapalovače… (Renata Jirásková)