Ostrov Elba (část druhá)
V dálce vidíme pevnost Spagnolla, bez meškání k ní zamíříme, cedulky nás neomylně vedou. Projdeme jednu bránu, druhou a závora. Před třetí bránou stojí stráž. Ještě že přijelo auto, ptáme se, jestli je pevnost přístupná a dostává se nám odpovědi, že funguje jako vězení...(Renata Jirásková, 24.červenec 2001)
14.3. V úterý míříme na druhou stranu ostrova, do přístavu Porto Azzurro a okolí. Vyrážíme v 9 h a skoro hodinu nám trvá než se dostaneme do "prý" 9 km vzdáleného městečka. Z Lacony je stopování těžší, přeci jenom to není hlavní silnice ostrova a těch aut zase tolik nejezdí. Zastavil nám, ale sympatický hudební skladatel, který jel na "představovačku" svých skladeb a tak jsme si je mohli poslechnout první.
Vzal nás na křižovatku hlavní silnice a už po 3 min se vezeme s pánem a krásným vlčákem. Poradil nám co je v Portu Azzurru k vidění a zavezl nás až na kraj města. Měli jsme v plánu nejprve vyrazit na kopec s kostelíkem Madonna di Monserrato vzdálený asi 3 km od města. Tady kupodivu vzdálenost seděla. Neodolali jsme však a cestou kolem dolu na minerály s obchodem jsme zavítali. Už tam bylo živo a z podzemí se ozývali hlasy. To nás předběhl zájezd studentů z pevniny. V dole nastoupíte do starého vláčku a on Vás proveze po expozici historie dolování. Celá prohlídka s výkladem trvá asi 15 min. Takovou dobu a ještě trochu víc, jsme zatím strávili v krámku. Tam je vyrobeno z minerálů a dá se koupit snad všechno. Od přívěsků až po hodiny. Nejednou jsem tyto krámky v cizině navštívila, ale tady měly opravdu velký výběr. Darja zakoupila dárky a vyrážíme na Monseratskou madonu. Kostelík stojí na špatně přístupném místě, ještě byly vidět stopy po divoké vodě - rozemletá cesta, bahno. Stoupáme k němu a zároveň se kocháme vysokými horami, jen si na ně sáhnout. Dozvídám se, že se opravdu jmenuje po klášteru Monserat ve Španělsku. Obejdeme kostel ze všech stran, bohužel ještě je zavřený, z jedné strany to pěkně fičí. Sedáme si do závětří, trochu se občerstvit a samozřejmě fotit. Cestou do města se chceme ještě podívat k siřičitému jezírku Terra Nerra s léčivými účinky. Je to s podivem, ale na směr se doptáme u místních až na popáté. Pak už jdeme po "čuchu", síra nás vede. Musíme projít neudržovanou pláží, přes soukromý pozemek (ještě, že v domku nikdo není) a před námi se otevře jezírko se starým dolem a hodně rezavými starými stroji. Protože je teplo i když větrno, rychle převléknout do plavek a vyfotit (přeci v březnu byly na Elbě parna!). Strčím do moře nohu, kdyby přeci jenom…..brrrr. To není nic pro mě. Musela bych tak měsíc počkat.
Vracíme se zpátky do města přes pláž Barbarrossu, 1 km od města, největší pláž Porto Azzurro - podle poutačů při silnici. No, je dost velká, ale zase ne tak moc. Pokud je v sezóně plný přilehlý kemp, asi to tam vypadá "tělo na tělo".
V dálce vidíme pevnost Spagnolla, bez meškání k ní zamíříme, cedulky nás neomylně vedou. Projdeme jednu bránu, druhou a závora. Před třetí bránou stojí stráž. Ještě že přijelo auto, ptáme se, jestli je pevnost přístupná a dostává se nám odpovědi, že funguje jako vězení. Aha, takže rychle odcházíme. Asi jsme strážnému připadali, že jdeme někoho navštívit, že tak po nás koukal a odhadoval koho asi. Když máme takové batůžky a jdeme pěšky. Do města přicházíme pozdě odpoledne. Projdeme se starými uličkami, po nábřeží. Dáme si zmrzlinu, kávu, ještě napíšu pohled. Přioblékneme se a pomalu vyrazíme k domovu. Chci nějaké všeobecné informace o ostrově, tak zaskočím do i, ale i když byl majitel ochotný, moc mě neuspokojil. Nevadí, alespoň něco, historie tu je i obrázky s popisem. Pomalu opouštíme přístav a v zapadajícím slunci fotím poslední momentky. Dojíždíme do kempu už v šeru.
15.3. Zatím nás vždycky ráno vítalo sluníčko. Dneska chceme vyrazit na Monte Perone, kde jsme obhlíželi terén v neděli a počasí nic moc. Po obloze se honí mraky, takže domluva je, přizpůsobení se počasí v horách. No hory, spíše vrcholy vysoké do 1000 m. Pěkně to začíná! Po hodně dlouhé době, skoro 45 min, nám na naše prosby zastavuje náklaďák. Radostně skáčeme do kabiny a vezeme se alespoň do Mariny di Campo. Pak už to jde ráz na ráz, zastavuje nám paní a během čtvrt hodiny vystupujeme v San Ilariu, východisku na Monte Perone. Necháváme si poradit od místních, ale mraky a mlha se stupňují. Půjdeme jen kousek a uvidíme. Po asi 45 min dosahujeme dosti zachovalých zbytků věže San Giovanni, jak mohli do věže vlízt, nějak nechápu. Asi museli mít provazový žebřík. Celouvěž, teda kam jsem mohla, jsem obešla po šutrech, ale vchod žádný. Skákali snad horem?
Celou cestu jdeme po silnici, auto potkáváme zatím jedno. Takže v případě nutnosti nás snad někdo sveze na druhou stranu. Po další půl hodině dorážíme ke kostelu bez střechy. Kamenný a ponurý kostel s oltářem, jaký znáte z filmů o Keltech. Ty tmavé čmouhy na oltáři musí být krev, mám hrozně nepříjemný pocit, že by to dělalo i počasí? Ani nevytahuju foťák. Dovnitř mě nikdo nedostane, kostel jen obejdu, okolo je vyznačený kamennými zídkami pozemek. A tak nějak ohrazený kus, tipuju na zarostlý hřbitov, není divu, když je asi 1000 let starý. Vůbec bych se nedivila, že by tu přetrvala nečistá energie. To ticho a mlha, mraky.Až jsem se otřásla. Nic pro mě.
Jsem ráda, že už jsme na cestě. Stoupáme dále k Monte Perone a pomalu se začíná vyjasňovat. Potkáváme jeden džíp a na mávnutí se kluk otočí na druhou stranu, asi jsme vzduch. Další auto, dva starší pánové ukazují, že jedou jen kousek. Je nám to divné, ale opravdu stojí za zatáčkou a čerpají vodu do přinesených kanystrů. Ptáme se co je to za vodu. Ochotně nám dávají napít, lesní pramen, moc lahodný. Takže rychle dopíjíme zbytky v našich lahvích a čepujeme. Je nám to potřeba, půjdeme celou cestu až k moři po svých. Poděkujeme a loučíme se, abychom stihli do tmy dorazit domů.
Po dalších 45 min míjíme odbočku na Monte Maolo, další z vrcholků. Tam nevede silnice, ale jen cestička lesem. My máme namířeno do Poggia, už jen asi 9 km, takže polovina cesty. V lese se jde příjemně, i když mezi stromy je chladno. No nic, chůze nás zahřeje. Hodinu po poledni stojíme na vrcholku Monte Perone, zdoláno! Takže se občerstvíme, posedíme na lavičkách a pomalu scházíme do horského městečka Poggio. Cestou se nám otevírají průhledy na přístav Marcianna Marina. Všechny domky Poggia stojí na vršku a vyhlídka z náměstí na Marciannu Marinu je nezapomenutelná. Doslova prolezeme všechny románské uličky, na náměstíčku mají studnu, úplně vidím, první obyvatelé jak se scházeli okolo a probírali svoji situaci. Navštívíme kostelík, babičky co sedí před ním, sem dali asi před chvílí bílé lilie, nádherně voní. Všechny kostelíky jsou udržované a je vidět, že tady berou lidé víru vážně. Tak poklidný život, hned bych se sem odstěhovala. Ptáme se na kostel San Cerbone, prý asi 50 min procházka lesem do kopce. Na to už nemáme tolik času, je odpoledne a tma bude tak za necelé 4 hodiny. Jdeme tedy kus směrem k Marcianě a ochutnáváme z Napoleonova pramene. Místní tady nezapomněli umístit cedulku, kdy se tady zastavil a napil. Asi mu chutnal. No, je docela dobrý.
Vracíme se zpátky do městečka a scházíme po serpentinách do Marcianny Mariny ( první vznikla Marcianna - městečko v horách a svůj přístav pojmenovali M. Marina, z něho později vzniklo samostatné lázeňské město). Cesta z kopců je nepříjemná, tak mávneme na projíždějící auto. Kluk sice není moc ochotný, že prý jede jen kousek, ale odhodlaně se mu cpeme do auta. Zatváří se, ale nevyhodí nás. I ty 2 km nám bodly. Hned nám zase staví mladá maminka s holčičkou a vezeme se až do Marcianny Mariny. Už je dost pozdě, takže projdeme město a stopujeme ve směru na Laconu. Dneska to byl náročný den, ušli jsme kolem 20 km, ale necítím se grogy, jen trochu unavená. Po chvíli prošení, se vezeme ještě do Procchia. Menšího lázeňského městečka s mnoha krámky a restauracemi, dlouhou pláží. Je tu božský klid. Dávám na první místo, kde bych mohla strávit příští dovolenou. Chytáme stop do Portoferraia, kde se ještě mrkneme do keramické dílny při cestě. Tak tady jsou věci! Mít u sebe dvakrát tolik peněz, to by se to kupovalo. Celé sady jídelního nádobí s roztodivnými vzory, vypálené mořské "potvory", malé suvenýrky, vázy, květináče, no nádhera. Pokocháme se a hurá domů. Večer nás čeká italská návštěva. Nejlíp poznáš zemi při družbě s místním lidem.
Další pokračování cestopisu
Ostrov Elba (část druhá)
V dálce vidíme pevnost Spagnolla, bez meškání k ní zamíříme, cedulky nás neomylně vedou. Projdeme jednu bránu, druhou a závora. Před třetí bránou stojí stráž. Ještě že přijelo auto, ptáme se, jestli je pevnost přístupná a dostává se nám odpovědi, že funguje jako vězení... (Renata Jirásková)|
|