Ostrov Elba (část čtvrtá)

Není nad poradu s místníma. Náš Ital nám ještě na Elbě poradil co za 4 hodiny prohlídky stihneme, jinak to prý je tak na 5 dní. Necháme se nasměrovat a už míříme k románskému kostelu San Lorenzo, ten je zčásti pod lešením a zčásti obležen stánky s trhovci. Příšerný, celou cestu po starém městě prodávají vietnamci, černoši a další všelijaké nesmysly na stánkách. Od hadrů, bot po sponky do vlasů, zapalovače…
(Renata Jirásková, 22.září 2001)

18.3. Chce se mi brečet. Poslední den a zítra brzo ráno na pevninu. Pomalu to nepotřebné balíme a v 10 h vyrážíme na poslední a kratší okruh po okolí. Protože je sobota, chvíli nám trvá, než nám zastaví pán a vezme nás do Biodoly - lázeňského městečka asi 4 km od Portoferraia. Za ten týden jsme se vezli s různými lidmi a různými auty, ale co předváděl tenhle člověk! Většina silnic Elby jsou serpentiny. Taky do Biodoly není vyjímka, bylo sice teprve dopoledne, ale on snad musel mít v sobě 2 litry vína, nebo se chtěl ukázat??? To se bohužel člověk mohl jen domýšlet. Nabízí nám, že nás v Biodole vysadí ( i když tam nic není, město funguje jen v létě a pláž ještě nebyla upravená) a za půl hodiny pro nás přijede a odveze ještě na mys San Andrea ( dost divoké moře i skály). Dost tvrdě říkám NE. Mám se dost ráda a přeci si nezkazím poslední den cestou po střeše ze skály!!! Vzpomínám na našeho italského známého, to je řidič, s ním bych jela i ve škopku. Pán se zatváří, ale trvám na svém. Vyměňují si tedy s Darjou adresy a on nás odveze alespoň do San Martina k venkovské vile Napoleona. Vilu dávají také do pořádku po zimě a otevírat budou až za týden, to nám není nic platné. Fotíme vilu zvenku, vypadá moc hezky a upraveně. Na rozdíl od vily v Portoferraio. Kupodivu u parkoviště už jsou otevřeny stánky se suvenýry. Kupujeme pohledy s vnitřkem vily a poslední malé dárky a pomalu jdeme k silnici. Keramická dílna po cestě funguje také až od dubna. Stopujeme a za pár minut už jedeme alespoň do Portoferraia. Musíme přejít křižovatku na jiný směr a chviličku trvá, než nám zastaví pán, který jede na sever ostrova do Rio Nell´Elba. Jedeme spíše hornatější cestou, my máme zamířeno na pevnost Vulteraio. To leží před Rio Nell´Elba. Pán je příjemný společník, vypráví nám o pevnosti, o ostrově. Zve nás ať jedeme s ním na sever. Má rád country a taky pěkně nahlas vyhrává. Kdyby nebyl poslední den, rádi by jsme jeli, ale takhle! Musíme ještě zbytek dobalit a ráno vstáváme za tmy. Děkujeme a on nás vysazuje v pustině. Pevnost leží na vrcholku, ne moc vysokém, ale naprosto nepřístupném. Jílovitá cesta je úplně rozemletá po nedávném dešti, po 3 krocích nahoru, jedeme dolů. Chvíli to ještě zkoušíme, ale asi nám není přáno. Pevnost je krásně vidět zezdola, tak se utěšujeme, že by tam nic jiného nebylo. Pomalu sestupujeme po serpentinách, fotíme a procházkou jdeme do Bagnaia, před městečkem je Botanická zahrada, jak jinak, ještě zavřená. Do centra nás vezme místní rodina. Město funguje také jako prázdninové, pláž je prázdná, i když sluníčko pěkně pálí. Dáme si sváču a zmrzlinu (prodavačka zavětřila první turisty a už zmrzka nestojí podle ceníku, ale podle prodavačky), asi poslední na Elbě. Sedneme si na lavičku s výhledem na moře a snažíme se tyto pohledy, klid a pohodu nasát do sebe, aby nám ještě dlouho vydržely i po návratu do Prahy. Cestou k Portoferraiu nám zastavují 3 holky a vezmou nás až do Magazzini, tady jsme měli původně bydlet. Kemp je ale otevřen až od dubna. Docela hezké, ale malé městečko. Lacona ke lepší, na výlety je její poloha ideální. Takže ani nelitujeme, že v Magazzini nebydlíme. Vezeme se do Portoferraio a musíme zase přejít křižovatku. Ještě poslední návštěva keramické dílny a zastavuje nám Vietnamka. Druhá, která mluví anglicky. Dozvídáme se, že je tady vdaná. Vlastní s manželem jeden kemp na okraji Lacony a dává nám svoji vizitku, pro příště. Svezla nás až před bungalov. Loučíme se a jdeme na balení. Dojíst zásoby, připravit jídlo až do pondělka odpoledne a spát. Abych ještě vysvětlila naše stopování. Na ostrově sice jezdí autobusové linky, ale ne tak často a ne všude kam jsme potřebovali. Když jsme např. první den vystoupili z lodi asi v 16,30 h a šli jsme se mimo jiné zeptat na autobus do Lacony, bylo nám řečeno, že poslední odjel v 15 h. To nám moc platné nebylo. Pro jistotu jsme se dotazovali také Eleny, majitelky kempu, a ona nám potvrdila, že autobusy přes Laconu jezdí tak 2-3x denně a jen směr Portoferraio nebo Marina di Campo. Jinak autobus stojí v průměru okolo 10.000 ITL, na taxi, které na 15 km stálo 35.000 ITL jsme pořád neměli. Takže stopovat byla nutnost.

19.3. Vstáváme v 6 h, ještě je tma a hodně chladno. V 6,30 h pro nás přijíždí objednané taxi, poslední zabouchnutí, bágly do auta a domů. V 7,30 h nám odjíždí loď z Portoferraio na pevninu. V Piombinu máme štěstí, vlak odjíždí do Florencie během 30 min hned z přístavu. Autobus do Prahy jede až navečer a tak máme celé odpoledne na prohlídku města. Bágly necháme v úschovně, (i když chtějí nekřesťanské peníze), najíme se a vyrážíme na prohlídku staré Florencie. Není nad poradu s místníma. "Náš" Ital nám ještě na Elbě poradil co za 4 hodiny prohlídky stihneme, jinak to prý je tak na 5 dní. Necháme se nasměrovat a už míříme k románskému kostelu San Lorenzo, ten je zčásti pod lešením a zčásti obležen stánky s trhovci. Příšerný, celou cestu po starém městě prodávají vietnamci, černoši a další všelijaké nesmysly na stánkách. Od "hadrů", bot po sponky do vlasů, zapalovače, šátky, obrazy a dřevěné vláčky s jednotlivě vyřezanými písmeny abecedy. Vrchol je, že tohle všechno nabízejí přímo před pýchou Florencie dómem San Maria del Fiore.
Procházíme po pěší zóně, prohlížíme si kostel sv. Michala a okolo ohromného Palazzo Vecchio - dnes muzeum, a Galleria degli Uffizi, míříme na most Ponte Vecchio, most zlatníků. Je sice z poloviny zavřen, ale to co vidíme stačí. Jeden krámek se zlatem vedle druhého. Všechno je rafinovaně osvětlené, tak aby vynikla ta krása. Joj, to by se nakupovalo. Jen mít s sebou sponzora. Z mostu je vidět na obě strany na město. Dohadujeme se podle mapy, kde je ten Michelengelův pahorek, z kterého je vidět celé město.
Jdeme pomalu zpátky, tady je opravdu na každém rohu nějaká památka. Zastavujeme se na Piazza della Signoria s kašnou a sochou Davida, před kterou se fotím. Naproti dómu si naposledy zajdeme na pizzu, už zbývá jen něco přes hodinu do odjezdu autobusu ( alespoň jsme si to mysleli). To přání zůstat ještě chvíli, bylo nakonec vyslyšeno. V 18 h přicházíme na odjezd a řidiči nás prosí o chvilku strpení. Před Florencií jim prasknul vzduchový vak a jedou ho do garáží opravit. Jo, vzduchový vak, už jsem toho sjezdila dost, abych věděla co to znamená. Po hodině čekání, nás odvezla místní linka k nim na garáže. Nechali nás 25 pasažérů v jedné kanceláři. Alespoň bylo teplo. Stále se dozvídáme, že už je nový autobus na cestě (ten, který nám italové půjčí), čekáme jen na faxové potvrzení z Prahy, že je převoz legální. Uběhla jedna hodina, dvě, tři a jedna starší dáma, která se chlubila, že už 26 let žije v Itálii, začala s "chytrými" radami a poznámkami na řidiče. V 11 hodin v noci to už bylo na mě moc, trošku tvrději jsem jí to vysvětlila. Prý v Itálii by se to stát nemohlo. To je inteligence! No ale přesně o půlnoci jsme se dočkali. Autobus tady byl v plné kráse. Takže řidiči přeházeli naše zavazadla a hurá do Prahy. Nikde nestavíme a proto zpoždění je pouhé 4 hodiny. Zase Praha a zase práce! Jak to tam bylo krásné!
Už se těším na příští rok, plány jsou a doufám, že vyjdou!

Další pokračování cestopisu

Ostrov Elba (část čtvrtá)

Není nad poradu s místníma. "Náš" Ital nám ještě na Elbě poradil co za 4 hodiny prohlídky stihneme, jinak to prý je tak na 5 dní. Necháme se nasměrovat a už míříme k románskému kostelu San Lorenzo, ten je zčásti pod lešením a zčásti obležen stánky s trhovci. Příšerný, celou cestu po starém městě prodávají vietnamci, černoši a další všelijaké nesmysly na stánkách. Od "hadrů", bot po sponky do vlasů, zapalovače… (Renata Jirásková)