Národní park Bieszczady
V těchto končinách se nachází hodně zajímavých míst. Polorozbořené hřbitůvky s nápisy v azbuce, dřevěné kostelíky, skanzeny, volně žijící bobři a přírodní rezervace, malé vesničky (a každá správná vesnice má své čapí hnízdo!). Přes Ustrzyki Dolne a Równiu (kde jsem obdivovali architekturu ukrajinských předků) jsem došli a stopem dojeli do Ustrzyki Górne…(Radka Cudlínová, 28.prosinec 2002)
V srpnu 2001 jsme se s Michalem rozhodli, že vyrazíme za hranice. Chtěli jsme si udělat přibližně čtrnáctidenní vandr a tak jsme se nakonec dohodli na Polsku. Ani jeden z nás (pominu-li nákupní výlety za polské hranice) tam pořádně nebyl a tak jsme vyrazili.Z Prahy jsme vyjeli v noci rychlíkem Laborcem a dojeli až na jeho konečnou do Medzilaborců a hned pokračovali autobusem do jakési vesničky u polských hranic, na jejíž jméno si už nevzpomínám. Projeli přitom první osvobozenou vesnici v Československu, Kalinov (jak hlásaly tabule u cesty i u tanků rozestavěných na podstavcích) a pak pěšky pokračovali na hraniční stezku. Po cestičce podél hraničních patníků jsme se dostali až do Polských Bieszczad, které byly náším cílem. Je to zvláštní kraj. Sousedí z velké části s Ukrajinou, jejíž kultura se na tomto kraji velmi podepsala. Pravoslavná církev tu byla velmi rozšířená a zbylo tu po ní mnoho dřevěných kostelíků v různém stádiu rozpadu. Krajina je tu lesnatá a kopcovitá, nejvyšší místo má kolem 1500 m nad mořem. Podle geografické mapy se tato část Polska jmenuje Podkarpackie.
Přešli jsme přes turistický přechod Balnica (pozor na přechod hranic mimo vyznačená místa, Polsko to uznává jako trestný čin) a první noc zůstali ve vesničce Zubracze, blízko železnice – úzkokolejky, kde projede vlak dvakrát denně.
Naše první kroky nevedly na poloniny, ale vyrazili jsme hledat bankomat. Neměli jsme přesný cíl cesty, ani časový plán, ale zaskočilo nás, že jsem nemohli najít ani jednu směnárnu či banku, kde by nám proměnily „valuty“ v podobě českých a slovenských korun. Nejbližší velké město, Lesko, bylo přibližně 70 km od našeho přechodu hranic a tak jsme byli oba šťastní za nápad vzít si s sebou větší množství instantních poživatin.
Stopování v Polsku šlo velmi dobře, možná jsme měli štěstí, ale vždy jsme se velmi rychle dostali na místo, kam jsme potřebovali. Jeli jsme přes Cisnu, Baligród až do Polanczyku.
Na mapě, kterou jsme si pořídili již v Praze, nás zaujalo jezero Solinskie právě blízko Leska. Srpen 2001 se vyznačoval téměř tropickými vedry, ne jinak tomu bylo u našich severních sousedů a celý den s batohem na zádech nás velmi vysiloval. K jezeru jsme se dostali ve chvíli, kdy začalo pršet a silně se ochladilo, na jezero to ovšem pranic nepůsobilo, protože bylo téměř vyschlé a v bahně okolo se povalovaly leklé ryby. Vyrazili jsme znovu směr Lesko (nápadně se vyčasilo) a navštívili alespoň řeku San, která se dala přejít, s vodou dosahujíc po kolena. Bylo to ovšem příjemné osvěžení po němž nás čekal šok v podobě cen za potraviny v místních obchodech. Dodnes nechápu, jak je možné, že většina čechů jezdí nakupovat do pohraničí polské výrobky, ale potraviny jsou dvakrát až třikrát dražší než u nás? Rozloučili jsme se s představou zajít si někam na příjemnou večeři a smířili jsme se s obligátní večeří alá Vitanové cosi. Nakoupili jsme bílý chléb (vcelku chutný, ale hrozně „hladový“) a autobusem vyrazili opět na jih, směrem k ukrajinských hranicím.
V těchto končinách se nachází hodně zajímavých míst. Polorozbořené hřbitůvky s nápisy v azbuce, dřevěné kostelíky, skanzeny, volně žijící bobři a přírodní rezervace, malé vesničky (a každá správná vesnice má své čapí hnízdo!). Přes Ustrzyki Dolne a Równiu (kde jsem obdivovali architekturu ukrajinských předků) jsem došli a stopem dojeli do Ustrzyki Górne. Ubytovali jsme se v místním kempu (cca 250 Kč – 2 osoby a stan) a zjistili znatelné rozdíly v podobných zařízením v naší rodné vlasti. Tekla tu teplá voda, k dispozici byla kuchyňka a také zásoby odložených potravin (co se komu nevešlo do batohu – rýže, cukr, kečup, těstoviny…). Co bychom to byli za Čechy, abychom nevyužili lákavé nabídky na okenním parapetu a tak jsme měli po dlouhé době vylepšené jídlo o rýži, kečup, těstoviny a klobásu (ta pocházela z místního koloniálu).
Další dva dny jsem se vydali na výlety po kopcích na Tarnicu, Krzemieň, Halicz… (Polonina Bukowska) odkud byl krásný rozhled na Ukrajinu. Fotit se moc nedalo, protože velké horko udělalo se vzduchem své a vzdálenější kopce byly zahalené oparem. Během výletu do malé vesničky Wolosate jsme se přiblížili těsně k Ukrajinským hranicím. Bohužel přejít se nedají, hlídají je vojáci. Škoda, asi se tam hned tak nepodíváme.
Po dvou dnech jsme vydali do dalšího kempu o pár kilometrů dál na místo zvané Brzegi Górne (Polonina Caryňska).Kemp to byl jediný v okolí a podezřele levný (cca 50 Kč za noc). Záhy jsme zjistili, že důvodem bylo neexistující sociální zařízení. Vše řešil místní potok… Udělali jsme si výlet přes Poloninu Wetlińskou a další den se posunuli směrem k polsko slovenským hranicím do vesničky Kalnica.
Zkusili jsme stopovat a opět se nám to povedlo. Náš poslední řidič byl moc fajn, mluvil krásnou polštinou, které jsme bez problémů rozuměli a tak jsme se například dozvěděli, že se v roce 1968 v Dejvicích na „kulaťáku“ vyboural na motorce, chválil české zdravotnictví (od té doby se mu u nás nic nepřihodilo) a také Krkonoše, kam prý jezdí lyžovat neb je tam velmi levno… Zavezl nás přímo na Duklu. Přechod sice slouží jako důležitá "obchodní" cesta mezi polskem a slovenskem (o čemž svědčí velké množství obchůdků, kde se, ač na slovenské straně, nakupuje pouze za polské zloté), ale známější je díky vojenským operacím za druhé světové války.
Polsko je krásná, rozhlehlá země a je v ní stále co objevovat. Místní obyvatelé jsou velmi vřelí k cizincům, jejich kultura se prolíná s naší a ani jazyk vám nebude dělat problémy. Určitě se tam podívejte, stojí to za to, ale doporučuji vzít si s sebou batoh plný instantních potravin. Šťastnou cestu!