Vandr po Kavkazských republikách I.

 

Cesta do starobylé říše Arménské a Gruzínské začala „jako ostatně vždy“ zcela nevinně. Pořádal jsem totiž ve Znojmě přednášku kamaráda a cestovatele Rudy Švaříčka o Bhútanu. A jen tak, mezi řečí mi Ruda po vydařené akci povídá: „Hele draku, nechceš jet se mnou do Arménie a Gruzie?“

particka_small„Nu což o to, rád bych jel, ale určitě se mi nechce být součástí nějaké skupiny, která si to u tebe v cestovce objednala“, povídám já. „Navíc mi začíná sezona v práci, tak nevím, jak na tom budu s časem.“ Ovšem druhým dechem mi Ruda povídá, že pojede jen on, jeho partnerka Jitka a 3 další kamarádi, tudíž akce dá se říci soukromá. A když mi moje žena Jitka řekla: „No tak klidně jeď, určitě se ti to bude líbit a už dlouho jsi nikde nebyl“, bylo rozhodnuto.

Přípravy mi ale trošku nabourala silná angína, se kterou jsem se snažil bojovat bez medikamentů. Po pár dnech mi sedla bolest do ramen takovým způsobem, že jsem se sám nemohl ani zvednout a spát na boku už vůbec. Natož abych si jen představil, že potáhnu na vandru a do hor těžký batoh. Co mne však celou dobu před odjezdem drželo jako magnet, byla jakási jiskra. Tato pokaždé jiná jiskra se zažehne jako spouštěč vždy před každou mojí cestou do světa a vždy má jinou podobu. Působí jako taková rozbuška nápadu a místa, kam se mám tentokráte vydat.

Zážehem pro tuto jiskru nebylo pouze pozvání Rudy Švaříčka, ale také setkání s lidmi v Gruzii, se kterými moji rodiče udržovali a udržují již téměř 40ti letý kontakt. V rámci tehdejší družby se totiž výprava z Tbilisi tenkrát vydala do Znojemských končin a máma se seznámila s Vladimírem Šilakadze. Stále si ještě pamatuji na krátký okamžik ze svého raného dětství, kdy jako 5ti letý kluk sedím na širokém parapetu bytu babičky a dědy, kde jsme tehdy ještě s rodiči bydleli. Sedím dlouho a čekám. Čekám na rodiče, kteří vyjeli na dalekou cestu do Gruzie, právě do Tbilisi k Šilakadze rodině. Byly to dva dlouhé týdny, kdy naši navštívili rodinu v jejich panelákovém bytě na okraji Gruzínské metropole a teď já, ten malý a nyní velký kluk se je vydám vyhledat a pozdravit. Báječná a napínavá představa ! Umocněná navíc povídáním jak to vlastně už tehdy v Gruzii vypadalo.

Ale abych se dobral k meritu věci, resp. k jiskřičce, která vždy zažehne můj plamen na cestu do té pravé země a správného místa. Tedy : „Co kdybych po téměř 40ti letech navštívil tuto rodinu a přivezl v rámci možnosti nějaký ten dárkový balíček a pozdrav?“ Jo, je rozhodnuto !!! Máma nakoupila pár punčocháčů pro ženy, kafíčko, pudinky a drobnosti, kterých je určitě v Gruzii nedostatek a já jsem to doplnil o pár hraček a oblečení pro děti, které jim sami věnovaly naše děti. Je to pěkné a mám z nich velkou radost, že umí takto s radostí dávat druhým.

V rámci pracovního vytížení a dozvuků nemoci balím věci až na poslední chvíli, loučím se s rodinkou a vyrážím na letiště do Prahy, odkud letím s dalším členem výpravy, cestovatelem Karlem Wolfem. Příjemným klukem, který dělá velký cestovatelský festival – Kolem světa. Vybrali jsme si let den před dalšími členy výpravy a to do Tbilisi. Z důvodu ceny, která byla snad o 5tis. Kč levnější než do Jerevanu, ale hlavně také proto, že jsem chtěl hned na úvod vyhledat a navštívit známé Gruzínce.

1-2. den

Přistáváme na letišti v Istanbulu kolem 22hod a máme cca 8hod času do odletu směr Tbilisi. Z tohoto důvodu jsme si již při odbavení ponechali spacáky a karimatky, takže po menším hledání vhodného prostoru rozprostíráme naši dočasnou ložnici v jedné z odletových hal. Na Tbiliském letiště dosedáme v 10hod a u příjemné slečny se dozvídáme jakým nejlepším a nejlevnějším způsobem se můžeme dostat do čtvrti, kde budu hledat rodinku Šilakadze. Maršrutkou /malý minibus/ č. 37 jedeme asi 15min za 6kč a poté si najímáme staříka s taxíkem. Směr Tbiliskoje more zná, tak jedeme.  Je opravdu krásné,  že první dům /panelák vzezření náš cikánský Chánov/ u kterého stavíme je zrovna ten pravý, který hledáme. Sice nikde nejsou čísla a naši rodinu nikdo nezná, ale stařenka od naproti nám dává radu, abychom dům obešli a druhý vchod je prý možná číslo 12 co hledáme.  Cloumá se mnou mírné vzrušení, neboť před 40ti lety zde byli moji rodiče na návštěvě a já, tehdy malý kluk, tu teď stojím zase. Co je poněkud smutné, že za tu dobu se zřejmě vůbec nic nezměnilo, naopak. Panelák vypadá jako by měl být zítra zdemolován, okna na chodbě chybí, všude špína dráty, kabely atd. Postupuji po schodišti /výtah jsem zavrhnul předem/ do 6. patra, Karel kráčí za mnou a vše točí. Pojali jsme k místním dokonce takovou důvěru, že všechny naše bágly jsme nechali u čekajícího taxikáře. Zvoním u kvartiry 37 a ….. čekám. Delší čas nic a už se smiřuji s tím, že balíček nechám někde u sousedů a neuvidím nikoho. V tom se otevřou dveře a v nich chlapík středních let kolem padesátky. Sice se nemůžu vymáčknout /ach ta ruština, už jsem zapomněl/, ale nakonec prý ať jdeme dál. Po usazení na gauč a opakování mého jména a důvodu proč jsem tady najednou Sašovi /syn Vladimira, který byl u nás/ vše dochází a celkem všechno si pamatuje. Návštěvu mých rodičů, poté cestu svých sester do tehdejšího Československa a dalších několik maličkostí. Po nějakých 27 letech se začínám pomaličku „zapracovávat“ do svojí zapomenuté ruštiny. Samozřejmě, že na úvod je to spíše čeština s ruským přízvukem a zkomolenými slovy. Jóó  jaká výhoda jsou ovšem tyto slovanské jazyky, rozumíme si skoro ve všem.  Probíráme naši a jejich rodinu, co za ta léta je nového a vůbec život. Předávám dárek, a protože chceme stihnout minibus do Jerevanu, po půlhodince se loučíme. Nebyli by to ovšem Gruzínci, aby nedostáli svojí pohostinnosti. I přes naše odmítání si prostě musíme vzít pár zásob, které vytahuje Saša z lednice na rozloučenou. Prý se mám ještě předposlední den naší cesty zastavit, že budou doma i ostatní. Ale nevím, jak to všechno bude za těch 14dní, uvidíme….

1 296 x shlédnuto
About Bronislav Mikulášek 6 Článků
Miluji poznání nového a moc rád se navracím domů !

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..