Vandr po Kavkazských republikách II.

 

Taxikář na nás čeká a odváží nás přímo na nádraží, odkud startuje za 15min minibus na cestu do hlavního města Arménie Jerevanu, kde nás zítra budou čekat naši kamarádi na letišti. Jedou s námi ještě dva lidi, jedna Arménka a Gruzínec, takže se toho v průběhu cesty dozvídáme mnoho ze života lidí z obou zemí. Obecně se tyto národy v tuto dobu moc nemusí, ale to se možná týká jen některých lidí a politiků, naši spolucestující jsou v pohodě. Žena nám povídá, že s nástupem kapitalizmu se v Arménii změnilo k horšímu spousta věcí. Rozpadl se rodinný život, nezištná pomoc druhým, důvěra a sounáležitost. Vše se přepočítává na peníze, také děti ve školách jsou již „zařazovány“ kamarády podle toho co mají na sobě a kolik peněz mají jejich rodiče. Však to známe od nás, k jakým prioritám se dnes přiklání většina lidí. Během cesty vidíme snad v každé větší vesnici a městě polorozpadlé budovy bývalých továren a firem. V jednom pohoří dokonce prý Francouzi koupili bývalé zlaté a rudné doly táhnoucí se kilometry. Věru moc příjemné poslouchání to není. Jediné, co je pro nás fajn je, že nám nakonec paní sehnala přímo v centru Jerevanu bezva ubytování za přijatelnou cenu 30EUR, neboť ceny jsou zde opravdu velmi vysoké. Také nabídka levnějšího ubytování nebo privátních ubytování je velmi malá. I přes hlasitý nesouhlas taxikářů, čekajících na nádraží v Jerevanu nás paní bere ke své dceři do auta a laskavě nás hodí přímo na místo – paráda. Procházku po Jerevanu si s Karlem užíváme, kupujeme si pivíčko /mimochodem moc dobré/, korzujeme po pěkné promenádě a obdivujeme spoustu krásných žen, které jsou snad všude. Perské rysy s velkýma očima, krásnými vlasy a okouzlujícím charizmatem Šeherezády se v těchto Arménských ženách nezapřou.

  1. den

particka_smallRáno se za 5 EUR přemísťujeme na letiště, kde máme v 9hod sraz s našimi přáteli, autem a průvodcem z místní cestovky Armenia Holidays. Protože jsem vše sjednával přes emaily, netuším jak bude sjednaný servis vypadat. Nakonec to je poněkud vyšší nadstandard, než který jsme čekali. Mikrobus je Mercedes pro 10lidí, řidič s kravatou a průvodkyně jako pro výpravu Amíků nebo Němců.  Protože se Ruda nechtěl zdržovat s hledáním ubytování ani dopravy, vše připravil přes místní cestovní kancelář a já jsem pak jen komunikoval o detailech. Teď vidíme, že jsme si mohli vše vyřídit sami a samozřejmě daleko levněji, neboť hotely nám byly vybrány ve vysokém standardu, což není zrovna náš šálek kávy.

První zastávkou na naší cestě je klášter Zvardnovsk, poté křesťanské centrum rozkládající se na 30ha – komplex Etchmatzin. Dovnitř se mi ani nějak moc nechce, tak obdivuji krásný starý platan stojící vedle hlavní katedrály. Ještě odpoledne odjíždíme na báječné místo – Garni. Nejdříve hledáme nějakou putyku na místní obídek, ale nic takového zde není. Tam, kam nás vede /mimochodem skvělá/ průvodkyně Soňa je už plno. Jsou to pěkné statky se zahradou, kde mají místní podnikavci otevřené provozovny a přímo na zahradě pečou báječný domácí chléb lavaš a servírují jídla na zahradě jako piknik. Nakonec nalezneme místo s bodrým chasníkem, který se s námi nemazlí a povídá ať si támhle sedneme, že všechno donese a určitě nebudeme litovat.  A má pravdu, všechno na plném stole je výtečné – ryba, saláty, pečená zelenina i štamprlička na závěr. To vše za necelé solidní 200kč.

V chrámu Garni, který vypadá jako nějaký řecký antický chrám je docela hodně lidí. U vchodu je kromě stánků se suvenýry i pár trofejí z řad zvířat /kuny, lasičky, lišky a také krásná vlčí kožešina/. Zvláště vlk mě nesmírně zaujal, škoda té ceny – bábuška chce 300USD. Vlastně celý pobyt pak hledám a ptám se, zda-li by se dala sehnat levněji takováto kožešina z místního vlka, nebo jsem ji i ochoten vyměnit za svoji lyžařskou zimní bundu.  Nakonec se vlka nedočkám.

Paradoxem celého území kolem Garni jsou stožáry s reproduktory chrlící zvláště anglické hity, což mě připadá absurdní, neboť na takovém krásném místě by měla být k poslechu stylová místní hudba. Nakonec alespoň v hlavním chrámu zazní pár tónů místní flétny Duduk, na kterou přichází hrát jeden z místních umělců. A to chvíli po mě, kdy se nechám unášet akustikou a opět mi to nedá, abych nezačal spontánně zpívat pár tónů, kterými ke mně promlouvá tohle místo. Okolí chrámu, které se tyčí vysoko nad řekou je krásné, plné zeleně a říčky tekoucí dole v údolí. Určitě krásný by byl třeba rafting, na který zde ještě všichni zájemci a milovníci čekají.

Zhruba po hodince nasedáme opět do mikrobusu, směr památka chráněná Unesco – kláštery vykopané přímo do skály Geghard. Je to kouzelná poloha a architektura beroucí dech, neboť hlavní jeskyně St.Gregor sloužící jako chrám byla vytesána přímo do skály a má impozantní rozměr cca 30m výška a 30m průměr. Ovšem pozor!!!! Vše bylo ve 13. století vytvořeno kopáním do skály ze shora. Kopule je totiž uprostřed otevřena zhruba 5m otvorem, kterým pro nás nepředstavitelně stavitelé celý chrám prokopali. Vytvořili tak nejen úžasný prostor s vynikající akustikou, ale také místo kde už samotná návštěva ve vás vyvolává pocit pokory a klidu. Máme zrovna štěstí, neboť čtveřice zpěváků zpívá pár duchovních písní a my můžeme být u toho, jak je možné zažít téměř andělskou atmosféru skvělého zpěvu a zvuku, který se nese celou kopulí chrámu.

Nakonec, až všichni návštěvníci odcházejí za další obchůzkou kostelů a ostatních částí komplexu Geghard mám opět čas sám a poté s Rudou zapět pár tónů a písní, což mě činí obrovskou radost a povznášející pocit. Nedivím se, že některé mnišské řády prostřednictvím denně zpívaných chorálů a písní dostávaly svoje členy téměř až k extatickým zážitkům a změněným stavům vědomí. Ostatně Gregoriánské chorály jsou světově vyhlášené. Tohle opravdu stálo za to a byť je to velmi navštěvované místo a všude je spousta lidí, bylo to zde krásné. Navečer se ubytováváme úplně na periferii Jerevanu, kde není kromě obchůdku vůbec nic. Do centra se musí taxíkem, ale mám toho dost a spolu s Karlem si kupujeme pár piv na pokoj a jsme spokojeni.

  1. den

Snídaně ve 4* hotelu je vskutku zklamáním, neboť obsluha je na takový standard děsivá a výběr a kvalita jídla horší než někde na tržišti a nebo kolem cesty u bábušky!!! Ale to tak bývá a je to jeden z důvodů, na kterém se s Rudou shodneme. Bydlení v hotelech není prostě pro nás a kromě snad čisté postele a sprchy nemá žádných výhod. Dokonce nám číšník ukazuje klepáním na stůl na konci jídelny, že si máme pro chybějící chléb dojít sami a když se ho ptám na kávu, napouští si z nerez nádob do svého hrníčku, poté řekne charašo a zbytek vyleje zpět !!!  To je teda fakt sííííla!!!

V 8hod již sedíme v mikrobusu a vyrážíme za dalším dobrodružstvím a zážitky, kterým má být dnešního dne výstup na nejvyšší horu Arménie Mt. Aragatz, který má  4.000m.n.m. Jedná se vlastně o můj nejvyšší výstup a jakýsi trénink před cestou na opravdový kopec Mt.Kazbegh v Gruzii, který má o cca kilometr více. Kodrcáme se po děravé asfaltce lemované 2 až 3m závějí sněhu co to jde.  Na místečku kde se dá ještě otočit a je dále na vozovce nerozpuštěný led vystupujeme a pokračujeme už s průvodcem Sašou po svých. Potkáváme také bagr, který prohrnuje cestu k místu s výletní restaurací a meteo stanicí. Občas zabředneme při výstupu po kolena, občas i po kyčel do sněhu. Jsme zde zrovna v období, kdy sníh pomalu taje, nikde není moc turistů a všichni čekají na to pravé jaro. Po kombinované cestě sníh – led – kameny se dostáváme za cca 3hodinky k vrcholu jednoho ze čtyř, které mají názvy podle světových stran. My se nacházíme asi v 3950m.n.m na Jižním Mt.Aragatz. Nezbytná objímačka a oslava na vrcholu je pěkná a máme opravdu radost, že jsme se vyškrábali nahoru celkem v pohodě. Ruda vytahuje co chvíli nějaké to menší překvapeníčko z batohu /kořalku z afriky, panáček z domova/ na oslavu našeho vrcholu a já jsem zase koupil včera dole u babušky nějaké čokoládové kostečky, které zde přijdou také vhod.

Po menší svačince a bojovém pokřiku se vracíme sněhovou plání zpět. Nejdříve docela svižně, ale jak začneme zapadat do hlubokého sněhu, ke konci už je to dost namáhavé. Ještě si zkouším zalaškovat sjezdem na zádech po goretexové bundě, ale bohužel sníh je příliš měkký a tak mi to jede jen chvilku. Do auta se dostáváme asi za 1,5hod a jsme myslím všichni rádi, že máme namáhavý den za sebou. Čekáme totiž ještě na Petra, který se tak o hodinku opozdil a Ruda se Sašou na něj čekají uprostřed zasněžené pláně. Odměnou za dobrý výkon je nám výtečná večeře, na kterou vyrážíme do centra Jerevanu na doporučení našeho průvodce Sašy.

1 470 x shlédnuto
About Bronislav Mikulášek 6 Článků
Miluji poznání nového a moc rád se navracím domů !

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..