Vandr po Kavkazských republikách III.

 
  1. den

Z velmi pěkného hlavního města Jerevanu se dnešním dnem vydáváme za dalšími skvosty krásné Arménie. Čeká nás dlouhá celodenní štreka lemovaná historickými místy. Prvním skvostem je klášter Khor Virap na hranici s Tureckem a báječným, téměř až na dotek blízkým výhledem na posvátný Ararat.

Je to zvláštní, ale situace v této oblasti se během několika posledních desetiletí vyvinula tak, že soudruh Stalin někdy ve 20tých letech 20.stol. jsa sjednotit všechny země do bolšovo Sovjeckovo sojuza musel něco obětovat, aby mocní sousedé požehnali tomuto záměru. A tak dal Turkům posvátnou horu Ararat, čímž se posunula hranice současné Arménie. Bohužel vzhledem k napjatým vztahům je úplně uzavřená hranice nejen s Tureckem, ale i s Ázerbajdžánem. Proto se na Ararat mohou Arménci pouze dívat anebo přes Gruzii navštívit Turecko a tuto krásnou horu zřít i z druhé strany. Nádherný výhled z kláštera Khor Virap opravdu stojí za to. Při prohlídce se dokonce plazím i do zpřístupněného vězení cca 3m pod zem, kde je malá jeskyně o rozměru cca 2x3m, kde byl dlouhých 13let vězněn jeden z členů královské rodiny. Ta úzkost a beznaděj je cítit ve všech pórech mého těla. Jak tady, ve tmě a chladnu mohl vůbec člověk přežít tak dlouho – nepochopitelné !!!

karahunj-armenske-stonehedge_600pxDále pokračujeme směrem k městu Ararat a navštěvujeme vinařství Areni, jedno z doporučovaných vinařství celé Arménie. Při degustaci dostáváme kromě vína i výrobky z ovoce včetně pálenek. Ovšem nic není tak dobré, abychom  si byť lahvičku koupili. Kvalita všech nabízených vzorků je spíše průměrná a horší. To u bábušky Světlany, která prodává opodál u silnice se nám líbí víc. Nakonec jsme se jí nakvartýrovali přímo na zahradu pod vzrostlý ořech, kupujeme sýr, lavaš, zeleninku, vytahujeme i zbytky včerejší výtečné večeře a už je tady parádní piknik, který dýchá tou pravou, cestovatelskou atmosférou a pohodou.

Dále v lázeňském městě Jermuku stavíme jen na chvilku. Zřejmě jsou s ním velké záměry, neboť všude se staví a horké prameny a léčivá voda k pití se stanou v budoucnu očekávanou atrakcí pro místní podnikatele a obchodníky. Také je znát, že jsme v horách neboť teplota je o 10C nižší a je poměrně větrno. Ochutnáváme pět různě teplých pramenů bublinaté minerálky a ujíždíme k tomu nejlepšímu, co nás tohoto dne na cestě čeká.

Stoupáme totiž dále do hor ke klášteru Noravank, což je místo, které na mě dělá opravdu mimořádný dojem. Zlatý kámen okolních hor a také nově rekonstruovaného kláštera je spolu s Božským výhledem nádherný. Velká zajímavost je hlavní kostel, který má 2., patra a velmi, velmi úzké venkovní schodiště, které je vlastně takovou zkouškou odvahy. Jsou to vlastně vystupující kameny přímo ze zdi kláštera pouze nějakých 40cm a samozřejmě bez zábradlí. Takže vystoupat nahoru je pro mnohé poměrně dramatické rozhodnutí při cestě tam a což takhle při sestupu zpět dolů, kdy někteří lezou přímo po zadku. Zrovna karel se svým foto-batohem skoro spadl dolů. Protože chci opět vyzkoušet akustiku a atmosféru chrámové kopule, která je výjimečně krásně otevřená lezu nahoru a zkouším zachytit zvuky a tóny, které ke mně přicházejí přirozeně a sami.

Byť jsem na duchovním místě a člověk by očekával i tento rozměr od člověka, „co Čert nechce“! Zjevuje se najednou vedle mě kněz v černém hábitu a velkým vousem a křížem na krku a ptá se mě jaké že to zpívám písně? Odpovídám po pravdě, že jsou to prostě zvuky a tóny, které ke mně přicházejí jaksi spontánně, přímo z tohoto místa a času. Jeho následná odpověď vrhá můj blažený pocit a klid do propasti frustrace a nepochopení: „Zde se však smí zpívat pouze náboženské písně!“ Ani se na mě nepodívá, otočí se na podpatku a odchází. Tak to je mazec, takhle mi zkazit tuto krásnou chvíli. Zůstávám jako opařený, odcházím na nedalekou zítku, a už se mi vlastně ani nechce procházet zbylé stavby. Nakonec si vzpomínám na příběh mojí ženy Jitky, která také kdysi v Anglii zpívala ve vánoční čas v nějakém kostele plném lidí a atmosféry a nějaká otočivší se čarodějnice ji naznačila ať je zticha a zpívá si jen v duchu. Nakonec si říkám jen – „chudák mnich, který se domnívá, že v chrámu Božím se smí zpívat pouze náboženské písně“ a netuší, že vlastně každý člověk je Božím tvorem, s Božím hlasem a hlas Boží melodií, která může zaznít všude, neboť je vždy vítána. Nakonec si ale říkám, že tento člověk je zřejmě v zajetí různých strachů a dogmat, když žije v takovýchto omezení ch a nesmyslnostech. Které si možná i vytvořil sám pro sebe a pro ostatní, nebo se jimi nechal někým ovládat.

Trošku pookřeju dole při cestě v jeskyni, která je uzpůsobena jako restaurace a je to velmi příjemné a stylové prostředí. Myslel jsem, že tímto výlet máme dnešního dne vrchol za sebou. Óóoo jak je někdy krásné se mýlit a pouze se zdržet očekávání.

Z Noravanku totiž jedeme k místu, které má být velmi starobylým místem s nějakými kamennými menhiry. Což v mém případě, kdy se stále snažím hledat u prapůvodních obyvatel a jejich kultury znamená, že určitě něco přijde… Od báječné průvodkyně Soni, která ví snad úplně všechno dostáváme informaci, že už delší čas archeologové a vědci zkoumají tuto plošinu uprostřed hor a domnívají se, že místo bylo osazeno a využíváno lidmi už před cca 10.000 lety !!! Ještě když jsme vylézali z auta a nejprve zahlédli nedaleko silnice medicínský kamenný kruh, který byl vystavěn místními zcela nedávno, tak jsem netušil. Netušil je vlastně slabé slovo, neboť se začalo odehrávat něco, co se s jistotou stalo největším zážitkem z mého vandru po Arménii.

Do  ZORATS KARER jsme bohužel /a nebo spíše bohudík/ dorazili už dost pozdě, kdy slunce se sklánělo již téměř za obzor. Do toho všeho byl docela silný, štiplavý vítr. I tak už z dálky jsem věděl při pohledu na tento pravěký klenot, že síla a výjimečnost tohoto díla předků je jednou z největších, co jsem kdy viděl na vlastní oči. Už když jsme cca 200m od silnice přešli menší kopeček, začal seb rýsovat obří kruh složený z Menhirů různých velikostí. Svaté kameny, které nám, potomkům této 8 tis. let staré civilizace přibližují už dávno zapomenutou kulturu. Překlad tohoto názvu Zorats Karer je „kamenní vojáci“, což si myslím je až příliš současné a jednoduché. Více se mi líbí ten starší název z cca 13. stol. – KARAHUNJ, což znamená „zpívající kameny“, nazývané podle zvuku, který vydávají některé megality, které mají u vrcholku cca 10ti cm otvor a vydávající tak za větru neobvyklý zvuk. Proč jsou takto umně a stejně proděravěné, to nikdo samozřejmě neví. Výklad naší průvodkyně o cca 223 menhirech různých velikostí se točí pouze k domněnkám o využití tohoto kruhu pouze k astrologickým a astronomickým účelům, popř. ke sledování ročních období. Nejmohutnější kruh sestává asi ze čtyřiceti kamenů bez otvorů. Odtud vedou dvě křídla severním a jižním směrem až za horizont. Severní řada je osazena osmdesáti kameny (původně jich devětačtyřicet mělo otvory) a je dlouhá asi sto třicet metrů. Jižní alej tvoří sedmdesát kamenů (původně jich šestadvacet mělo otvory), a je o málo kratší. Uprostřed centrálního kruhu nacházíme jakousi nízkou čtvercovou stavbu s plochými kameny místo střechy, které mají bezesporu několik desítek tun.  Připomínají nějaký obrovský oltář, nebo jakousi kamenem obloženou místnost. Těch je ostatně v okolí několik desítek. Vždy je menší místnost pod kamennou střechou vykopána v zemi a opět obložena menšími, ale i několikatunovými kamennými kvádry. Poslední vykopávky Mnichovské univerzity přinesly zjištění, že jde o rozsáhlé pohřebiště kultury střední doby bronzové a doby železné. Mnoha lidmi je tohle místo srovnáváno a přirovnáváno k anglickému Stonehedge.  Co se týče rozlohy jedná se o úctyhodných 7ha ve výšce 1700 m.n.m.

Toť tedy všechno dohady a fakta, spekulace a výzkumy odborníků a laiků, archeologů, geologů, hledačů senzací a záhadologů. Nejen moje otázka však zní: „Jak mohly tyto dávné civilizace vůbec vztyčit tak obrovské kameny a usadit je tak přesně? Jak nesmírným věděním museli tito předkové oplývat? Proč právě zde a z jakých důvodů postavili tento neskutečný monument přetrvávající tisíce let a vůbec neztrácející na svojí síle a výjimečnosti?“ Nepřipomíná vám to náhodou něco? Nepokládáme si tyto otázky u mnoha dalších, jiných kamenných staveb předchozích civilizací, o který si ještě dnes spousta lidí /i odborníků/ myslí, že to byly méně vyspělé společenství s „primitivní“ dovedností, prostředky, vědomostmi a stylem života! Musíme si narovinu přiznat, že my, „vyspělá“ civilizace 21. století víme houby. Pouze hádáme, zařazujeme, škatulkujeme, posuzujeme a neustále přepisujeme a doplňujeme, anebo zcela měníme dějiny na základě „nejnovějších poznatků“ vědců, což je vskutku úsměvné.

Tohle zcela výjimečné místo prostě oplývá nejenom neuvěřitelnou energetickou silou, ale také nesmírnou krásou. A to je tak všechno co bychom k tomu mohli v tuto chvíli dodat. Respektive co k tomu dodávám já.

Slunce už se téměř loučí a ukrývá se za obzor, ostatní kamarádi výpravy odcházejí do nedalekého kamenného stánku se suvenýry a já mám poslední a příliš krátkou možnost zůstat chvíli v kamenném kruhu sám. Jeden z těch větších na severní straně si mě vybral, byť jsem měl chvíli pocit, že to bylo právě naopak. Kdo ví??? Nicméně téměř ihned po zakleknutí u této kamenné bytosti mne nějaká úžasná síla unáší na výlet k nebi a provází mě na krátkém průletu okolo tohoto místa a okolní krajinou. To všechno s neuvěřitelnou lehkostí a navzdory mému stálému neklidu a chvění se, které je způsobeno nejenom zimou a vše prostupujícím větrem, ale zejména časovou tísní a spěchem, neboť již za chvíli bychom se měli loučit a odjet do hotelu ve městě Goris. Letím si těsně nad zemí a rychlostí, která mi umožňuje vnímat jak okolní krajinu, tak i zážitek, jenž je mi milostivě dopřán mým kamenným přítelem z dávnověku. „Děkuji ti bratře už na mě volají“! A tak po pár minutách se chýlí ke konci můj „čas“. Čas?! Čas, ten prapodivný vynález umocněný lidským spěchem být někde, někdy, právě v tu dobu, kdy člověk by měl být úplně jinde. Tam, kde může zažívat opravdu to, co ho činí šťastným. Říkám si: „To přece není možné, abych si z tohoto neskutečného místa vůbec dovolil odjet po takovém zážitku, po takovém daru“. Jsem přesvědčen, že tohle je právě ta chvíle, kdy je potřeba udělat něco neobyčejného, bláznivého, ale důležitého. Dostávám báječný nápad: „Soňo!“ volám na naši průvodkyni. „Jak je to daleko do hotelu v Goris, kde máme dnes spát?“ Po odpovědi, že nějakých 25km už není Boha, který by mi zabránil v mém rozhodnutí zůstat mezi kamennými lidmi přes noc. „Objednej mi prosím nějaké místní taxi, které mě hodí zítra ráno za vámi, já zůstávám tady. Já prostě tady musím zůstat!“ U stánkaře Soňa domlouvá na 8,30hod taxík za 10EUR. Já si vybírám z auta krosnu, stan a loučím se s přáteli, kteří mi zprvu zřejmě nevěří, že to myslím vážně. Já sám jsem po tomto rozhodnutí plný očekávání, mírného napětí, chvění, těšení, ale i malého, adrenalinového strachu co přinese tato bezesporu výjimečná noc. Ještě poslední zamávání a rychle zpět na místo, neboť obzor se za tu chvilku zbarvil ze zlatavé do červené a za pár minut bude už opravdu tma a já ještě musím postavit stan.

particka_smallStále se nemůžu rozhodnout, zda-li ho mám postavit na rovné travičce v okolí kruhu, anebo přímo někde uprostřed kamenných strážců dnešní noci. Nakonec mne to i přes moji nějakou vnitřní pochybnost táhne na západní stranu kruhu za menším terénním zlomem, kde tolik nefouká. Do poslední chvíle ještě zvažuji spaní pouze pod širákem, ale kdo ví, jaká bude noc /prý chladná/ a jaká návštěva mne čeká, tak stavím nakonec co nejrychleji stan uvnitř. Dokonce i do kamenitého podloží se mi celkem snadno daří zapíchat kolíky, tak snad neulítnuJ Mám to štěstí, že i přes vítr je za 15min vše hotovo a já mám ještě čas obejít si část okolní planiny Bohů /můj název/. Slova běžně popisující takovéto okamžiky nejsou dosti výmluvná a přecházím tímto na sdělení svých vnitřních pocitů a dojmů. Vyjádření člověka, který je náhle součástí všeho a dokonce si je toho vědom v přítomném okamžiku bytí. Tyto okamžiky jsou pro mnoho z nás tak vzácné, že je zažíváme opravdu výjimečně a těm méně šťastným se to vlastně nepodaří ani za celý jejich život. Moje vděčnost nad touto chvílí je ještě teď velmi hluboká. Alespoň tyto krátké chvíle Boží přítomnosti, souznění a pocitu všehomíra blaženosti stojí opravdu za to. Vytahuju spacák a karimatku ze stanu, uléhám na travnatou mýtinu a pahorek kde nefouká a nedaleko svých starých kamenných přátel lezu do pytle, abych se zahřál a jen se tak kochám!

Dokonce i koňáček, který jsem si vzal na cestu, jako medicínu přijde v tuto chvíli vhod. Nade mnou je milion hvězd a já se spojuji nejdříve se svojí milovanou ženou Jitkou a dětmi. Jako bych je měl přímo před očima. Poté se zcela utápím v prostoru spolu se všemi hvězdami, které jsou na dosah. Po pár doušcích koňáčku mým celým tělem prochází nejen hřejivá vlna voňavé, 5let zrající 50% síly, ale unáším se najednou zcela střízlivý v moři zářící přítomnosti, v tichu, v nekonečnu. Přítomnost, kterou popisuji, není jen nějaký časový útvar, či název pro část dne. Jedná se o pocit úplného vnitřního pohlcení sebe sama, o zážitek vnitřního klidu a rozkoše z „pouhého, obyčejného“ JÁ JSEM, z BYTÍ teď a tady.

Stále si tento pocit a stav mého těla a mysli vědomě prodlužuji, aby tato chvíle nebyla jen pouhým okamžikem. Pouhou časovou dírkou v toku života. Je mi prostě nádherně. Po celém těle se prohání ozvěny klidu a míru. Nemohu se nabažit pohledu na černé nebe se stříbrnými vločkami dalekých, ale při tom tak blízkých světů hvězd a planet.  Škoda, že o nich nevím trošku víc, pouze Malý a Velký vůz poznávám a ještě pár souhvězdí. Ale možná, nebo spíš určitě je nakonec dobře, že se v tuto výjimečnou chvíli nezaobírám svými vědomostmi a hledáním toho, co znám. Svými domněnkami a určováním, které člověk nazývá vzdělání. Tato chvíle je totiž o souznění a spojení, což jsou zcela dvě odlišné zkušenosti, dva různé pocity.

Také mě po jakém si vnitřním dialogu přicházejí různé zprávy, např. tato:

  • Všechny stavby, chrámy, kostely, které jsme navštívili, byly krásné, ale …… Dostává se ke mně zpráva, že člověk říká, že je stavěl „pro slávu Boží“. Ovšem tato zpráva hovoří o tom, že spíše než pro slávu Boží, byly stavěny pouze pro tu „slávu“. Proč, čí sláva to byla a je, toť je vlastně ta pravá otázka ohledně pravdy. Ta hovoří spíše o té slávě, než o Bohu. Tohle místo však naopak bylo stavěno „s Bohy“ člověkem, který byl v plném vědomí se svými Bohy za zády v těle i v mysli.
  • Další zpráva : „Souznění, blaženost, stav bytí a propojení lze zažít přímo v našem těle. Není potřeba je hledat mimo něj, zkoušet různé techniky, směry, meditace a opouštění našeho těla. Ne, přímo v našem těle lze vše zažít. A to tehdy, když se člověk prostě rozpustí v přítomnosti.

Stále koukám na oblohu ležíc ve spacáku, vítr se zlehka udobřil a je slyšet sem tam jen z dálky silnice projíždějící auto. Jsem šťastný a zároveň divící se nádheře tohoto okamžiku na silném místě předků. Po nějaké hodince se stěhuji do stanu, ale spát stejně nemůžu. Očekávám podvědomě nějakou návštěvu ať už ve stavu bdělosti  a nebo ve spánku. Opět je to takové zvláštní mrazení z očekávání něčeho neobvyklého. Najednou se z poměrně blízka ozývají hlasy, tak lezu zase ven a co nevidím. Nějaká skupinka s baterkami se blíží k noční prohlídce kamenů. Zůstávám jen tak stát ve tmě za jedním z menhirů a nechávám osudu, jestli mě Rusové objeví či nikoliv. Nakonec obcházejí celý kruh pouze z východní strany a jdou po ose kamenů směrem k severu. Chvíli mě láká možnost prozradit se, pozdravit a pohovořit s nimi. Nakonec však volím samotu a nechávám to náhodě zda-li budu, či nebudu „odhalen“. Osud chtěl, aby mě nikdo neviděl a tak asi po půlhodince opět zůstávám sám. Sám uprostřed momentálně pro mě kouzelného středu světa. Citelně se již ochladilo, tak zapínám spacák až po krk, nechávám si čepici na hlavě a naslouchám v občasném spánku a bdělosti okolním zvukům, Skrz celou noc se mi spát moc nedaří a vlastně se poměrně v krátkých intervalech budím a opět usínám. Bohužel vize a sny umocněné silou kamenného kruhu nepřicházejí, všechno je však tak, jak má být. Stejně jsem dle svého tisíckrát zažitého pravidla „Dostal více, než jsem dal“!

1 160 x shlédnuto
About Bronislav Mikulášek 6 Článků
Miluji poznání nového a moc rád se navracím domů !

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..