Poklidné putování krajinou vám přinese nejen klid na duši, ale i dostatek času na vnímání okolí. Čím je vaše rychlost menší, tím více se můžete soustředit na krajinu kolem sebe. A kdy více si můžete užít pozorování okolních krás, než při pěším putování. Pro nás suchozemce má mořské pobřeží neodolatelnou moc, proto hodně z nás se těší na procházky s výhledem na moře. Pokud to všechno spojíte dohromady, vyjde vám zcela jednoznačně cesta do Portugalska na Rybářskou stezku.
Dálkové trasy jsou čím dál tím více populární. Doma se mezi ně jednoznačně řadí nově vzniklá Stezka Českem. V blízkém a vzdálenějším okolí najdete více než dost značených tras, kde můžete několik dní putovat pěšky. Jedna z těch hodně slavných evropských tras vede po jihozápadním pobřeží Portugalska. Moderní podoba stezky sice vznikla a byla vyznačena až v letech 2012–2013 v rámci projektu Rota Vicentina, ale její prapůvod je mnohem starší. Několik století si rybáři postupně prošlapávali cesty mezi vesnicemi a místy svého živobytí na pobřeží Atlantiku. Jojo, to byla ještě doba, kdy lidé po pobřeží netrajdali kvůli hezkým pocitům, ale denně tudy chodili do práce. Postupně tím vznikla síť pěšin, které používali místní rybáři k přístupu na odlehlé pláže, útesy a místa, kde kontrolovali sítě a lovili ryby. Dnes zde potkáte rozhodně více turistů než rybářů.
Jsme si vědomi popularity stezky a to formuje naši strategii ke zdolání této cesty. Bohužel stále nejsme páni nad časem, skoro ani trochu, chce se mi říci. Proto si řekneme, že není zapotřebí zdolat celou oficiální délku 226,5 km stezky, která se nachází mezi městy São Torpes (na jih od města Sines) a Lagos. Naši trasu si zkracujeme na úsek Porto Covo – Sagres. Zejména úseku mezi São Torpes a Porto Covo vám nemusí být vůbec líto, je to stejně méně než 15 km. Pobřeží je zde lehce nudné a začíná to být industriální. To jižní část mezi Sagresem a Lagosem stojí více za úvahu, jde o jižní část portugalského pobřeží a krajina vás tu jistě nezklame. Pokud na to máte čas, tento úsek absolvujte.
Rybářská stezka má ještě nezanedbatelnou výhodu. Lze se na ní z Česka poměrně snadno dostat. Nejdříve si ale ještě musíte ujasnit, kterým směrem jí budete zdolávat. Většina lidí chodí ze severu na jih. Důvod je asi ten, že se sem snadněji dostanete z Lisabonu. Pro nás to ale byl slabý důvod. Ano, šli jsme to obráceně, z jihu na sever. Letěli jsme šíleným ranním spojem z Prahy přes Brusel do Faro. Kromě ranního vstávání to už mělo jen samé výhody. Ve Faru jsme byli už před obědem a měli celé odpoledne na to se dostat autobusy do Sagresu. Ve Faru na letišti jsme si chytili Flixbus do Lagosu. Tam se dá dojet i vlakem. A z Lagosu potom ještě jednou busem do Sagresu. Je to už jenom 30km, při nejhorším by to šlo pořešit Uberem. Cesta z jihu má podle nás několik výhod. Celý den půjdete spíše se sluncem v zádech. Jižní část je také hezčí, takže tu nakládačku úžasné scenérie dostanete na začátku, kdy ještě nebudete oceánem otupělí. Patrně tu bude méně lidí než na severu. A říká se, že je jižní část více náročná, techničtější. A vy budete mít ještě dost sil (no, možná o ně vůbec celou cestu nepřijdete, že). Za nás bylo rozhodnutí jednoznačné, z jihu.
Už víme tedy odkud a kam to může být. Pokud nejste ultramagoři, nezbyde vám nic jiného než někde po cestě spát. Zde mám pro (některé) vás špatnou zprávu. Oficiálně se nikde nedá na Rybářské stezce bivakovat, spát ve stanu, na pláži mimo vyhrazené kempy. Pokuta prý může být 200-500 €. Na osobu. To ale neznamená, že bychom po cestě neviděli jít lidi na těžko. A osobně moc nevěřím tomu, že jejich kroky večer směřovaly do kempu. Je to tedy na vás, pokud rádi spíte pod otevřeným nebem. Pokud vyhledáváte nebo se dokážete smířit s pevnou střechou nad hlavou, zpráva je pro vás dobrá. Takových míst je poměrně dost. Samozřejmě to záleží na ročním období. Stezka je dost populární, tak bych rozhodně doporučovat si bydlení zajistit dopředu. My to tak udělali.
Ještě pár poznámek kdy vyrazit na cestu. Šli jsme jednou, tak nemám srovnání. Ale vyšlo nám, že jaro zní dobře. Naše putování bylo na přelomu března a dubna a byla to dobrá volba. Nutno ale říci, že počasí v té době není stabilní a my přijeli do Faro v okamžiku, kdy končila asi týdenní bouře. Takže za deště jsme šli jenom den. Ale pokud bychom přijeli o týden dříve, mohla to být véééliká zábava. Duben bude asi super volba, čím blíže k létu, tím více sluníčka. A v létě už bych to možná nazval drobným peklem. Podzim nemusí být špatný, ale jaro je zelené a kytky kvetou. My jsme měli lidí snesitelně, později už to může být trochu otrava. Nejsme úplně ranní ptáčata, takže i to mělo výhodu, že se nám zkrátil interval, kdy jsme potkávali lidi v protisměru. Taky jsme si ale několikrát upravovali cestu mimo oficiální stezku, více do vnitrozemí. To zejména ke konci, tím jsme se také lidem vyhýbali. A viděli i neočekávaná místa (jako ohromné skleníky na pěstování květin, včetně kapradí – to bylo hodně divné).
A co vás po té stezce čeká? Rozhodně se nemusíte bát, že byste zabloudili. Je to opravdu dobře značené. Všude budete narážet na sloupky se zeleno modrými pruhy. Nejvíce se mi líbilo, že není jen značená stezka, ale i možné špatné odbočky jsou označené zeleno modrým křížem jako připomenutím, že tudy ne, soudruzi. Na některých místech můžete mít přes den problém se někde najíst, ale stačí konzultace s mapou, abyste věděli, kdy je zapotřebí si udělat nějakou zásobu na cestu. Z tohoto pohledu je stezka snadná.
A na závěr je dobré se zmínit ještě o jednom bodu, který se k Rybářské stezce úzce váže a dříve nebo později na toto téma vždy narazíte. Stezka se jde pískem. Dobrá zpráva hned na začátku – není to pořád. Bylo toho dokonce výrazně méně, než jsem si při plánování cesty myslel. Ale rozhodně to neznamená, že se můžete písku vyhnout. Co z toho pro vás plyně? Nic zásadního, správnou výbavou si můžete pomoci. Nakonec mi přijde, že největší zábava je ta pověst, která s touto cestou nějak koexistuje. Na síti si žijí vlastním životem hrůzostrašné historky. Jejich důsledky pak vidíte v reálu každý den kolem sebe. Za mne nejvíce bodů vyhrávají nohy zabalené do igelitového pytlíku, který trčí z bot. Hned za nimi následují lyžaři s návleky proti sněhovým závějím těsně následováni kreativci s velikými ponožkami přetaženými přes boty. A blížíme se k profi výrobkům proti tomu všemu prachovému bordelu, co padá do bot. Správně, to jsou běžci. A celá plejáda účastníků je zakončena flegmatiky, co nemají nic. Mrzelo mě, že jsme po cestě neviděli nikoho s čínskými voděodolnými návleky na boty. A jak jsme dopadli my? Já jsem zastupoval běžce s profi návleky na mé Altry Lone Peak (doporučuji všem, komu nevadí nulový drop). Má žena má stejné boty, ale bez návleků. A jak dopadlo vzájemné poměření po výživnější pískové etapě? No, vyhrál jsem, ale rozdíl v množství písku, který se nám dostal do bot zase nebyl tak velký.
Napište komentář