Paragliding v Maroku 2016 (díl 6)

 

Ráno jsem se potichu vyplížil z pokoje, který jsme se Standou zabrali včera při příjezdu, provedl ranní Následující dopoledne byla cílem našeho dalšího výletu za létáním, paraglidová lokalita zvaná Legzira, ležící přibližně dva kilometry východně od pobřeží  Atlantiku a patnáct kilometrů severně od města Sidi Ifni. Sklalnatý kopec, porostlý pichlavými keři, se zvedá do nadmořské výšky 352 m.
Z hlavní silnice jsme odbočili vlevo, a jali se stoupat po cestě obkružující kopec kolem dokola. Asfalt nám brzy zmizel pod koly a nahradila ho uježděná kamenitá stezka. Některé její pasáže by byly spíš pro čtyřkolku než pro obyčejné auto. Náš přetížený, téměř dvacet let starý Ford Transit poskakoval po kamenech a statečně si razil cestu kupředu. Za jednou zatáčkou jsme zahlédli bílou dodávku Mercedes, šinoucí se pomalu do kopce. V Berrym se okamžitě projevila krev šelmy, která zahlédla kořist. „Musíme být nahoře dřív než ty Němci, jinak budeme čekat půl hodiny než odstartují,“ řekl, a jeho pravá noha zmáčkla trochu víc pedál plynu. Auto zrychlilo, frekvence houpání se zvýšila, a my se začali autu před námi přibližovat. Byl jsem velmi zvědavý, jak Berry provede na úzké cestě předjížděcí manévr. Měl to chlapec jako vždy vymyšlené. Po chvíli jsme dojeli na rozcestí, a zatímco Němci pokračovali rovně po vrstevnici, on zabočil doleva do prudkého kopce. „Jestli se někde nezaseknem, tak jsme nahoře dřív než oni,“ zubil se Berry. Motor se na jedničku vytáčel do vysokých obrátek, jen zřidka byla příležitost přeřadit na dvojku. Asi po čtvrthodině jsme dosáhli vrcholu a s radostí mohli konstatovat, že tenhle závod jsme vyhráli.

Rychle jsme vyházeli naše obří bágly z auta a přesunuli se na plácek kousek od startovačky. Tady jsme si postupně všichni připravili svá křídla, srovnali  šňůry, nasadili si helmy, připoutali se do sedaček, a „volné konce“, jak se říká popruhům ke kterým jsou malými karabinkami připnuty všechny šňůry, zapnuli do karabin na sedačkách. Provést tuto předletovou přípravu je nutné někde mimo prostor startu, chvíli to zabere a člověk se na to může lépe soustředit a nezdržuje ostatní, kteří jsou již ke startu připraveni.  S padáky v květáku, to je výraz, který se používá pro padák stažený za všechny šňůry zároveň od krajů ke středu do jakéhosi chumlu, který připomíná tuto zeleninu, jsme čekali, až nám dá Berry signál ke startu neboť se tam motalo poměrně dost pilotů. Když nastal ten správný okamžik, pomohl nám rychle roztáhnout padák do startovní pozice a odletět.
Ve vzduchu bylo docela rušno. Byla to taková na půl svahovačka s nějakou termikou. Tolik to ale zase nenosilo, aby si tam člověk bez námahy poletoval. Ostatní jsem nesledoval, měl jsem dost práce, abych se udržel alespoň kousek pod úrovní startu. Postupně jsem ale začal výšku ztrácet. Ve snaze najít nějaký proud vzduchu, který by stoupal podle kopce nahoru, jsem se přiblížil docela blízko ke svahu. Byl jsem jen několik metrů nad zemí, když se najednou padák zhoupnul, asi jsem místo stoupáku chytil klesák, a než jsem se nadál, zahučel jsem pod pichlavý keř, kterými byl celý kopec porostlý. Nohama jsem se zarazil o skálu a zadkem dosedl na zem. Naštěstí  je sedací plocha  vyztužena překližkou, pod ní je složený záchranný padák, a navíc tam už zasahuje pěnový chránič páteře. Ten je součástí sedačky a pilot ho má logicky pěkně za zády. Náraz to nebyl zas až tak prudký, ale příjemné to rozhodně nebylo. Padák  přeletěl skálu i keř, a jeho šňůry se zamotaly do pichlavých větví. Odepnul jsem se ze sedačky a vylezl zpod keře. Nic mi nebylo, jen jsem si trochu narazil patu pravé nohy, ale to moc nebolelo. Chvíli jsem tam stál a hodnotil situaci. Nejraději bych někam zmizel! Standa, létající kdesi nade mnou si mé nehody všiml a zahlásil to do vysílačky. Stiskl jsem tedy knoflík na své vysílačce a řekl všem, že jsem v pořádku, a že, až se mi podaří padák vymotat, vylezu zase na kopec. Dolů na přistávačku u Atlantiku by to totiž bylo podstatně dál, a ještě bych musel hopsat po skalách dolů. To mi, s osmnácti kily na zádech, přišlo jako špatný nápad.
Nejdříve jsem potřeboval vymyslet, jak šňůry vymotám, a kde potom padák zabalím. Musel jsem se jednak prodírat keři a přitom ještě dávat pozor, abych nespadl ze skály. Byly to vlastně takové terasy s menšími skalkami a žádný zvlášť hluboký pád nehrozil. Spadnout ale i z tří či čtyř metrů by mohlo být fatální. Volné konce jsem jednoduše přehodil přes keř směrem k padáku, a pak se snažil uvolnit jednotlivé šňůry. Větvičky keřů se naštěstí daly docela dobře lámat a některé tlustší jsem odřízl kapesním nožem, který s sebou neustále nosím. Postupně se mi tak podařilo vymotat jednu stranu a potom i druhou. Jenom jsem musel dávat pozor, abych si v zápalu boje nepřeřízl některou ze šňůr. V tomto členitém a příkrém terénu jsem na nějaké rozprostírání padáku a balení nemohl ani pomýšlet. Vrátil jsem se pro sedačku pod keř, vyndal z ní batoh, sedačku tam vložil, a skrz pichlavé keře se s batohem na zádech propracoval na místo k padáku. Že mám šňůry zamotané, bylo nad slunce jasnější. Proto jsem se s tím nijak nezabýval a cpal padák do batohu hlava nehlava. Nastrkal jsem tam také mikinu, neboť mi bylo jasné, že výstup bude dost náročný a patřičně se při něm zahřeji. Nechal jsem si jen bundu a helmu na hlavě, abych byl chráněn před trny keřů. Na start jsem to měl podle záznamu letu šedesát čtyři výškových metrů, a navíc jsem musel obcházet skalky a keře, které se mi připletly do cesty. Do kopce jsem funěl jak parní lokomotiva a pomalu se přibližoval místu startu. Když jsem se objevil nahoře, někteří piloti zvědavě koukali, odkud tak asi přicházím. Naštěstí jsem tam uviděl i Berryho, který zrovna někomu z naší skupiny udílel pilotní rady. Sednul jsem si na kámen a čekal, až Berry domluví. Mnozí z naší skupiny zřejmě už přistáli, protože po chvíli říkal, že jede dolů. Když se otočil a uviděl mě, zahlásil do vysílačky „Petr právě dorazil nahoru, tak ho ještě odstartuji, a teprve potom pojedu dolů.“

Než jsem mohl startovat, museli jsme rozmotat šňůry a zkontrolovat padák, zda je v pořádku. Kontrola nám zabrala asi pět minut, zjistili jsme, že k žádné újmě nedošlo, což mě velmi potěšilo.
Druhý start proběhl v pohodě. Tento let jsem pojal jen jako slet, neboť jsem chtěl být dole co nejdříve, abych měl dostatek času padák sbalit, než Berry přijede. Přistávačkou tady byl poměrně velký obdélník nad útesy u pobřeží oceánu, zbavený větších keřů. Když jsem se blížil k zemi, uviděl jsem ostatní z naší skupiny, jak čekají u cesty s padáky již uloženými v báglech. Přistál jsem nedaleko nich na prašnou zem. Někteří mi přišli na pomoc, abych byl rychle sbalený. Pak jsme se po kamenité polní cestě vydali k silnici, kde už mezitím zastavilo naše modré auto.

Při dalším výjezdu na startovačku jsme už s nikým nezávodili a kopec pěkně objeli jako předtím německý Mercedes. Trvalo to sice o chvilku déle, ale auto to myslím kvitovalo s povděkem. Než jsme dojeli nahoru, vyprávěl jsem jim,  co se mi přihodilo. Berry říkal, že jsem se neměl cpát tak ke kopci, že to žádná svahovačka nebyla a nosilo to spíš nad rovinkou pod námi. Musel jsem uznat, že má pravdu. Na druhou stranu to byla špatná zkušenost s dobrým koncem. Takové zkušenosti já beru jako dobré zkušenosti, člověk si to pak zapamatuje už napořád.

Při dalším letu už ve vzduchu nikdo z nás dlouho nevydržel, dá se říci, že do deseti minut jsme byli všichni na zemi. Berry nás vyzvedl u silnice a říkal, že když už to dnes nenosí, mohli bychom místo na kopec zajet do Sidi, Ifni dvacetitisícového města ležícího asi 12 km směrem k Západní Sahaře. Navrhoval, že bychom si tam mohli koupit ryby a udělat si je k večeři. S tím jsme všichni souhlasili. Na silnici jsme tedy zahnuli na jihozápad a po čtvrthodině jízdy zaparkovali na hlavní silnici asi uprostřed města.
Protože byl  pátek, který je pro muslimy nedělí, byla spousta krámků zavřena a na rybím trhu nabízelo své zboží jen minimum obchodníků. Výběr ryb byl bohužel dost chudý, dnes asi rybáři na moře nevyjeli a doprodávali jen zbytky ze včerejška. Kupovat včerejší úlovky olezlé mouchami, se nám tedy rozhodně nechtělo. Raději jsme si na hlavní ulici koupili u stánku sladkou placku a vrátili se k autu.
Berry nás ještě trochu provezl městem. Ukazoval na místní kopec s vysílačem a říkal, že se dříve tam odtud startovalo. Nějací Čecháčci ale přistáli někde blízko vojenských objektů a ještě si je fotili. To se samozřejmě nelíbilo vojákům, proto je dnes v Sidi Ifni paragliding zakázán.

Legzira Beach
Legzira Beach

Cestou zpátky k hotelu jsme se zastavili na Legzira Beach, světoznámé to pláži, kterou rozdělují na tři sekce dva výběžky útesů sahajících do moře. Útesy jsou slepené z miliard oblázků spojených písčitou zeminou usazenin slisovaných na kámen.  Z důvodů tisíců let eroze jsou v nich však obrovské průchody, které, zvláště když jimi při západu prosvítá slunce, působí až magicky.  Občas nějaký oblázek ze stropu vypadne a žuchne z těch asi patnácti metrů na zem. Nám naštěstí na hlavu žádný nespadl. (Bohužel menší brána se letos v září zřítila a tak tato krásná písčito-oblázková pláž přišla o část své chlouby.)

V březnu je den ještě poměrně krátký  a  brzy se začalo stmívat. Na poflakování po pláži jsme měli jen slabou půlhodinku, která nám stačila tak akorát na projití pod oběma „branami“, udělání několika fotek a rychlý návrat za ostatními, kteří zde už při minulých návštěvách Maroka byli a proto s námi dnes nešli.

Asi protože byl ten pátek, bylo tady, na rozdíl od Sidi Ifni, dost mrtvo. Berryho ale všude znají a nakonec kšeft je kšeft, a tak v jedné zavřené restauraci domluvil, že nám něco k večeři udělají. Nabídka v  jídelním lístku byla dosti skromná. Pro zjednodušení situace jsme se všichni shodli, že si dáme stejnou rybu. Jídlu samozřejmě předcházel čajový obřad. Místní obsluhující mladý kluk, v restauracích žádné ženy neobsluhují, nám předvedl mistrné nalévání mátového čaje z velké výšky do malých skleniček a velmi si při tom užíval náš hlasitý obdiv. Ryba byla značně kostnatá a dost jsem se v ní nimral, než se mi podařilo vypreparovat alespoň část masa. Po jídle jsme ještě asi půl hodiny povídali, než jsme se vydali na cestu k hotelu.

Podle předpovědi počasí Berry rozhodl, že se zítra přesuneme na jiné místo vzdálené asi 250 km. Čekala nás cesta do hor.

1 701 x shlédnuto

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..