Tikal

 

Po krátkém letu, spíše skoku, přistává letadlo společnosti Aviatica na letišti ve Flores. Ač je stále ještě brzy ráno, jsme pohlceni vlhkem a teplem. Přejdeme pár kroku do letištní budovy kde nás vítá obskurní kapela vojáků v maskáčích. Brzy jsme naloženi do mikrobusu a jedeme do 65 km vzdáleného Tikalu.

Je sice doba deštů, ale tento úsek silnice je velmi kvalitni. Na jiném míste, zejména zde, v provincii Petén, bychom mohli mít jinak značné problémy. Projíždíme kolem jezera Petén Itzá, na jehož březích vídíme roztroušená stavení. Prales  zde ustoupil menším políčkům. Ale již po pár kilometrech se bližíme k národnímu parku Tikal. Projedeme jeho branou, ale stále je to ještě asi 15 km, než dorazíme do malé vesničky. Zde se můžete případně ubytovat v hoteli či v kempingu.

Podle archeologických vykopávek první obyvatele Tikalu přišli kolem roku 700 př. n. l. Poměrně nepochopitelné zůstává, proč si Mayové zvolili toto místo. Nalézá se sice mírně vyvýšeně nad okolním terénem (kolem 230 m n.m.), na druhou stranu zde ovšem nikdy nebyly podzemni prameny vody. Veškerá voda byla získávána během deštů a „skladována“ v ohromných rezervoárech, jejichž pozůstatky můžete spatřit ještě dnes. První trvalé osídlení nastalo až o dvě stě let pozdeji a teprve o další tři století došlo k postavení prvních obřadních budov. Velký rozkvět nastává během prvních třech století našeho letopočtu, kdy se Tikal stal nejdůležitějším městem v oblasti. Během tohoto, tzv. předklasického období byly vytvořeny hlavní architektonické styly. Vedle Tikalu v tomto období vzniklo významné město El Mirador. To ovšem postupně zaniklo po  výbuchu sopky Ilopango. V dalších letech se upevňuje moc Tikalu a jeho blízkého souseda Uaxactúna. 16. ledna 378 n.l. se obě města utkala v bitvě. Z této války vyšel Tikal vítězně a získává vedoucí postavení v oblasti Petén na další tři století. Během nich dochází k velkým přestavbám celého města, které v té doby má až sto tisíc obyvatel. Úspěch tikalské civilizace se poté přerušil na dlouhých 150 let, kdy území bylo patrně neobydleno po válečném střetu s městem Caracol. Ještě jednou se však Tikal povznesl ku slávě, když jeho vládce zvaný Čokoláda založil novou dynastii. Východní náměstí a severní akropole byly obnoveny, pět nových chrámů bylo postaveno. Na konci desátého století však mizí záhadně život z Tikalu. Jsou zde jisté náznaky, že patrně zemětřesení způsobilo pád této civilizace, nicméně jednoznačné důkazy pro tuto teorii nejsou.

V Tikalu můžete strávit dlouhé hodiny chozením mezi ruinami či pozorováním zvířat v okolní džungli. Dnes lze navštívit sedm pyramid z nichž na šest můžete vylézt. Nejlépe zrekonstruovaný je chrám číslo1, také zvaný Jaguáří chrám. Zde si bohužel budete muset tuto artistickou kratochvíli odpustit. Ti, kteří mají problémy s výškami, by si lezení nahoru měli dvakrát rozmyslet předem, protože v okamžiku, kdy se rozhodnou pro návrat by je mohlo čekat nepříjemné překvapení v podobě velmi příkrého srázu. Tento chrám sloužil jako hrobka vládci Čokoládovi. V jeho nitru na úrovni základny byla objevena pohřební komora obsahující lidskou kostru obklopenou předměty z jadeitu, perel, mořských mušlí a keramikou. Naproti Jaguářímu chrámu je pyramida č.2, také známá jako Chrám masek. Vystoupejte na vrcholek a mimo pěkného výhledu na protější pyramidu č.1 uvidíte pod sebou komplex severní a centrální akropole. Zajděte si mezi ruiny a snažte si představit, že okolní stavby nebyly zarostlé, že pyramidy nebyly šedo černé (nýbrž červené) a snad se vám poštěstí ucítit závan prošlých časů.

Určitě ale vystoupejte na nejvyšší pyramidu č. 4. Je skoro 70 metrů vysoká a její vrcholek se nalézá nad okolní džunglí. Toto místo bývá vyhledáváno zejména na pozorování východu slunce. Ovšem jen málokdo má opravdové štěstí, nad pralesem se většinou drží v ranních hodinách mraky. Někteří archeologové se domnívají, že tato pyramida měla sloužit jako místo posledního odpočinku syna vládce Čokolády.

Máme štěstí, neprší. Jenomže ono je to v podstatě jedno. Celý den se koupeme v záplavě vlastního potu. Sluníčko z nás vyždímává poslední kapky vůle se jít ještě někam podívat, vysoká vlhkost se nám tlačí do plic. Unikáme tedy nakonec rádi z otevřených náměstí a noříme se do pralesa. Někde vysoko nade mnou ti štastnější s lepšíma očima pozorují opice, já se spokojím „alespoň“ s pestrými ptáky, kterých je tu hodně. Mezi mé favority zcela jednoznačně patří tukan se svým velikým zobákem. Obdivujeme ceiby, mohutné stromy, jejichž horní partie jsou porostlé podivnými chlupatými rostlinami, takže vypadají jako ohromní pavouci. O kus dále se liány otáčejí kolem stromů, některé tím pomalu určují k záhubě. Nemůžu odolat a po šlahounech se soukám vzhůru. Jde to poměrně snadno a dalo by se vylézt možná až do koruny stromu. Jenomže čas je neúprosný a je třeba se vrátit.

Na letišti ve Floresu již zmizela podivná parta muzikantů. Pak jen půlhodinový let a jsme zpátky v největším městě střední Ameriky. Jedeme centrem Guatemala City a vidíme rozdělané ohně v ulicích, čekající prostitutky, nehybné žebráky. Kam se poděla mayská civilizace ?

2 348 x shlédnuto
About Milan Dvořák 287 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..