Při pečlivém pročítání průvodce po Koreji před mým odjezdem jsem narazil i na možnost lyžování v této zemi. To by mohlo být zajímavé, řekl jsem si, protože tento sport mám rád. Jenomže čas utíkal a už to vypadalo, že tajemství korejských sjezdovek mi zůstane utajeno, když mi náhoda přivlála do cesty Nikolase, řádného profesora molekulární biologie. Protože měl odjet na konferenci do Santa Fe, kterou si chtěl prodloužit o nějaké to lyžování, rozhodl se, že by bylo vhodné začít nějakým tréninkem. A tak jsme jednoho nedělního rána nasedli do jeho červeného sporťáku značky Hyundai a už jsme to metelili po dálnici místama stočtyřicet. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Prudce mávající policista nás přirazil ke krajnici. No nicméně nám to prošlo hladce, hlavně díky jazykové bariéře. A tak jsme již bez dalšího dobrodružství dorazili do horského střediska Muju, kde se na přelomu ledna a února konala světová univerziáda. Půjčili mi bez problémů lyže, ani žádnou záruku či depozit po mě nikdo nechtěl. Tak nevím, jestli mi to opět udělali protekčně, že se nebyli schopní domluvit a nebo se v Koreji nekrade. Těšil jsem se, že uvidím fantastické korejské lyže značek Daewoo, LG, Samsong či KIA, ale byl jsem zklamán. Oni normálně jezdí na Atomikách, Rosiňolech či dokonce Elánech. Artisky jsem ale neviděl. Dokonce i lanovka byla obyčejná Poma. Budili jsme asi jen o trochu menší pozdvižení než lyžující Japonci ve Špindlu. Člověk by mohl být pomalu zklamán, že to bylo takové normální. Ale přecijen se Korejci nenechali zahambit. Kdepak, neměli automatické turnikety požírající a zase vyplyvující karty. Stáli tam mladíci, kteří podle potřeby zvedali do výšky laťku, která bránila v nástupu na lanovku. U sedaček měl službu jiný mládenec, který dbal na správné nastupování. A pokaždé se vám pěkně poklonil. Stejně tak i nahoře u výstupu. Člověk tak mohl i na chvíli s radostí zapomenout na skutečnost, že dražší lyžování už je snad jen v Japonsku.
