Na motorce po okolí Mandalay

 

Mandalay je druhé největší barmské město (na paty mu ale šlape nové hlavní město Naypyidaw), velikostí je podobné Praze. Ve městě můžete najít řadu pěkných turistických míst, jako je Mandalajský palác, Mandalay Hill nebo starý týkový most v Amarapuře. Ještě více zajímavých míst se ale nalézá v blízkosti tohoto města. V minulosti se zde vyskytovalo několik královských měst, z kterých zbyla řada pěkných stavbiček. Přestože rád chodím i jezdím na kole, tohle přeci je jen trochu delší vzdálenost, je tedy zapotřebí se podívat po něčem se spalovacím motorem. Jako nejvhodnější byla vybrána motorka. Tu jsem naposled – a současně i poprvé – řídil tak v patnácti letech na parkovišti. V Thajsku bych se ještě asi odvážil si pronajmout moped s automatickou spojkou, v Barmě by to jednak asi nešlo a za druhé bych s tím do mandaljského provozu nechtěl vjet (jízda na kole stačila). V Barmě je to ale úplně jedno. Pronajmete si totiž motorku i s řidičem.

Přicházím do krámku, který vlastní Jerry (odkaz na něho byl ve starém dobrém Lonely Planet, ne v těch českých překladech). Už jsme se znali, půjčoval jsem si u něho kolo. Barma je stále málo turisticky rozvinutá, takže vše funguje na dobré slovo. Půjčil jsem si kolo za 2 USD na den a když jsem ho večer vracel, Jerry už tam nebyl. Lidi z okolí říkali, ať ho prostě nechám před krámkem. A vše dobře dopadlo. S Jerrym jsem se pak snadno domluvil, že se mi bude celý den za 20.000K (25 USD) věnovat. Uznejte, takové nabídce nelze odolat.

Vyrážíme na jih, ale naše cesta vede nejdříve k načerpání paliva. Neděje se tak u pumpy, ale u prodavačů benzínů podél cest. Benzín mají v petkách. Na počátku pobytu v Barmě jsem se bláhově domníval, že prodávají limonádu. Ale to ne, to je jen černý trh s benzínem. Oficiálně si totiž na pumpě můžete koupit britský galon (4,5 l) za 3.700K. Pokud máte motorku, tak ale máte právo koupit jen jeden galon na tři dny. A proto se kupuje na černo. Prodává se benzín žlutý a červený. Žlutý je lepší a dražší, 1 litr za 1.000K. S ním prý můžete servisovat motorku tak za 4-5 let. Pokud se ale užívá červený, viděl jsem cenu někde kolem 600-800K/l, tak prý se motor musí servisovat už za 1-2 roky. Existence černého trhu s benzínem v zemi, která těží ropu, je poněkud zvláštní. Ale tak už to u restriktivních ekonomik bývá. A barmská vojenská není výjimkou. Zejména, když černý trh je prý organizován armádou. Celkem slušné finanční perpetum mobile.

Naše první zastávka ještě v samotném Mandalay je Manahumi Paya. Velice populární místo mezi Barmánci. Krytou chodbou, podél které jsou stánky s nábožensko-turistickými cetkami, se dostanete až k 4-metrové soše Budhy. Přístup k ní mají opět jenom chlapi, kteří jí poctivě oplácávají zlatými foliemi, takže na soše je prý už 15-ti centimetrová vrstva zlata.

Míříme na západní břeh řeky Irravádí a dostat se tam můžeme přes moderní Sagaing most z roku 2005. Jižně od něho se nachází starý, koloniální Ava most. Přejedeme řeku a vracíme se zpátky na sever, až se dostaneme do Mingunu. První naší zastávkou je běloskvoucí Hsinbyume Paya. Ta měla symbolizovat stupu Sulamani Paya, která podle buddhistické kosmologie stojí na vrcholu hory Méru v centru vesmíru. Sedm bělostných zvlněných teras kolem stupy symbolizuje sedm pohoří kolem hory Méru a ve výklencích na každé z teras jsou sošky pěti různých mytických stvoření. Stúpu nechal postavit král Bagyidaw na počest své hlavní manželky princezny Hsinbyume, která zemřela při porodu v roce 1816. Asi jí musel hodně milovat.

Když se podíváte z vrcholu stúpy jižním směrem, nedaleko uvidíte cihlově hnědé ostatky obří Mingun Paya, která je ve skutečnosti pouze prasklou základnou plánované stúpy, která měla dosáhnout výšky 150m, tedy trojnásobku současné velikosti. Stavba započala v roce 1790, byla ale zastavena v roce 1819 po smrti krále Bodawpaya. Výstup na tuto stavbu jsem si nemohlo nechat ujít. Brzy se ale ukázalo, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Do každé buddhistické stavby nesmíte vstoupit v botách. Proto jsem se musel zout a vydat se na vrchol této ruiny bosky. Cesta zároveň byla potvrzením známé fyzikální pravdy, že bílá barva lépe odráží světlo, takže bylo opravdu diametrálně rozdílné, jestli jsem stoupal po okrově červených cihlách, či jsem se zastavil na bílých dlaždicích, které nebyly tak ďábelsky rozpálené. Výstup se tak stal více než utrpením pro jemné středoevropské nožky. To místní děti doprovázející mě na vrchol byly v pohodě. Dojemně se o mne staraly, připadal jsem si jako velmož, když mi na zastávkách dávaly pod nohy svoje plátěné mošny (dětský mníšek) nebo velké listy a jiná dítka mě snaživě ovívala. Dlužno dodat, že nic jiného než nějaký ten bonbon, veselý magnet se zvířátky z jogurtu či hračku z Kinder vajíčka nedostaly. Základní pravidlo, nedávejte dětem peníze, pokud nechcete zemi turisticky zničit. A kromě toho, děti měly z těch hraček opravdu radost a moje děti už je nepotřebovaly. Pohled ze shora stál za to. Mocná Irravádí a na břehu pode mnou byly zbytky dvou obřích čintajů.

Vracíme se zpátky přes most na východní břeh Irravádí. Jižně od mostů se nacházelo královské město Ava, které se stalo centrem říše po pádu Paganu. Nejdříve musíme překonat vodní tok malé říčky přívozem. Naše první zastávka je neobvyklý chrám Maha Aungmye Bonzan, cihlová oštukovaná stavba z roku 1818 imitující staré dřevěné budovy.  Díky svým silným zdem je zde i uprostřed pekelné výhně příjemný chlad. O kousek dále je další povinná zastávka – 30 metrů vysoká šikmá věž Nanmyin. Je to to jediné, co zbylo z palácového komplexu krále Bagyidawa. Potulovaly se zde děti, které nabízely nějaké ty turistické cetky. Moje prohlášení, že si to od nich koupím zítra, je pobavilo a společně jsme se tomu moc nasmáli. Tuto průpovídku jsem používal i v dalších místech a dost často to zabralo podobně.

Ale to už pokračujeme dále.  Na rozdíl od většiny turistů jezdících v kočáře s koníkem nám to na motorce svižně uhání a než se nadějeme, dostáváme se k Bagaya Kyaung, památce číslo jedna v Avě. Konečně mě tady dostihli se vstupným, které činí 10 USD pro celou oblast. A pak už můžu k chrámu, který pochází z konce 16. století. Jeho současná podoba je z roku 1834, kdy byl po rozsáhlém požáru kompletně postaven z týku na 267 týkových sloupech, z nichž největší jsou dlouhé 18 m s obvodem 2,7 metru. Chladný a šerý interiér stavby má starobylou a příjemnou atmosféru. A vydáváme se zpět. Opět nás čeká plavba přes říčku na dohled od obou mostů přes Irravádí. Vracíme se zpátky do Mandalay, po cestě ale ještě stavíme na chrámovém okrsku Sagaing. Není tak vysoký jako v Mandalay a naštěstí tam neotravovalo ani moc cetkařských prodavačů. Pohled ze shora byl dech beroucí, výhled na řeku a na vystupující zlaté pagody z pláně okolo Irravádí.

Vracíme se zpět do města. V předchozích dnech jsem shlédl film „Barmský videožurnál“. Pochopitelně ne v místním kině, ale u sebe v mobilu. Jedná se o autentické záběry z povstání v Barmě roku 1988, ale hlavně je dokument o osudu povstání v roce 2007. Dost smutné. Protože sám rád filmuji, pochopitelně mě napadlo, že by bylo krásné svůj dokument obohatit nějakým autentickým rozhovorem. Jerry mi připadl jako dobrý cíl, půjčoval jsem si u něho kolo a celý den mě vozil na motorce. Asi to byla směšná představa, protože bylo vidět, že se mu do toho moc nechtělo. Nakonec mi řekl jen něco o sobě, co dělá a jak je všechno skvělé. Naja, od revoluce v Československu utekla už spousta času, tak už ztrácím soudnost, jak se lidi v těchto režimech chovají obezřetně. Možná to nakonec více vypovídá o Česku než o Barmě.

1 179 x shlédnuto
Milan Dvořák
About Milan Dvořák 282 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

1 Komentář z Na motorce po okolí Mandalay

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..