O lidském životě někdy rozhodují komické maličkosti. Třeba jestli vaše chalupa stojí od potoka nalevo nebo napravo. Ve většině případů to nemá fatální důsledky, v německé obci Mödlareuth tomu tak ale v druhé polovině 20.století bylo. Po skončení II. světové války v roce 1945 si vítězné mocnosti, SSSR, USA, Velká Británie a Francie rozdělily Německo do 4 okupačních zón. Demarkační linie mezi Sovětským Svazem a americkou/britskou okupační zónou byla nakreslena podél bývalých státních a regionálních hranic německé říše z roku 1937. V roce 1949 byly ustaveny Německá demokratická republika (NDR, Východní Německo) a Německá spolková republika (NSR, Západní Německo). Tyto země vznikly na půdorysech okupačních zón.
Historie vesnice Mödlareuth sahá nepochybně dále než za napoleonské války. Ale v jejich průběhu došlo ke změně zemské hranice mezi Bavorským královstvím a knížectvím Reuss. Tou hranicí se stal potok běžící uprostřed vesnice. Skoro o 150 let později tento fakt ale rozhodl o budoucnosti obyvatel vesnice. Kdo žil na jedné straně potoka v Bavorsku, spadal pod americkou okupační správu. Sousedé z protějšího břehu spadali pod Duryňsko (Reuss se stal součástí Duryňska) a tudíž pod sovětskou okupační zónu. A tak se najednou stalo, že hospoda byla u Rusů, zato kostel zůstal u Američanů. To by zajisté nebylo tak problematické, pokud by dějinný vývoj nesměřoval k rozdělení země. Když se tak stalo, místní obyvatelé si jistě nedokázali představit, co z toho během pár let vzejde.
Na začátku rozdělení Německa bylo možné překračovat hranice s propustkou. Situace se náhle změnila 26.5.1952, kdy vláda NDR vydala nařízení o vyměřování podél demarkační linie mezi oběma státy. Vedení východoněmeckých komunistů začalo vztyčovat hraniční bariéry mezi státy. Jednalo se o 1393 km vnitroněmecké hranice a pětikilometrového ochranného pásu podél této hranice. Hranice byla ze strany NDR hlídána Pohraniční stráží a Lidovou Policií za pomoci civilních dobrovolníků (podobně to fungovalo i v ČSSR). V hraniční oblasti byla silně aktivní Stasi, tajná policie. Varovné cedule o blízkosti hranic začínaly na okraji ochranného pětikilometrového pásu. Do této oblasti se mohli dostat občané NDR jen se speciální propustkou. Příslušníci Lidové Policie hlídali přístupové cesty z kontrolních stanovišť, jejichž konstrukce se lišily podle míst, kde byly zbudovány. Obvykle ale obsahovaly pozorovací, operační a denní místnost, celu, WC. Venku byla mechanická zařízení k regulaci (blokování) dopravy, anténní a osvětlovací systémy. Ne všechna kontrolní stanoviště byla trvale obsazena. Vyhledávací světla byla ovládána elekromechanicky, aby lidé věřili, že hlídka je přítomná. Hned za hranicí byla zbudovaná pevná překážka. Od jednoduchých drátěných plotů se přešlo k betonovým zdem, jak je většina zná z rozdělení Berlína. Za samotnou zdí existoval prostor s zoranou ornicí (kvůli stopám) a pak obvykle byla další drátěná překážka. Ta byla v 80. letech 20.století dobudována podél celé 1393 km dlouhé vnitřní hranice.
Podobný osud potkal i Mödlereuth. V roce 1952 byla vesnice rozdělena dřevěným plotem vysokým dva a půl metru. Zeď na celé hranici se neustále zdokonalovala a stejný osud potkal i vesnici. V roce 1966 se dřevěný plot zaměnil za betonovou zeď, která měla na své koruně umístěnou trubku, aby případný uprchlík neměl šanci se přes zeď dostat. Zeď se pochopitelně stala turistickou atrakcí, ovšem jen jednostrannou. Z východu se na ní nikdo nemohl jezdit dívat. Vesničanům tak bylo zabráněno se i docela obyčejně vidět. Na druhou stranu je dobré zmínit, že v NDR obvykle nedocházelo k bourání sídel blízko hranice – na rozdíl od Československa. Z bavorské strany byla hranice hlídána americkým 2. ozbrojeným regimentem, který zde dokončil svojí misi 15.7.1992 a vrátil se do USA. Američtí vojáci dali této vesnici přezdívku Malý Berlín.
9.listopadu 1989 byla nakonec zeď v Berlíně prolomena a vnitroněmecký průchod byl ustanoven. O měsíc později, 9.prosince 1989 byl hraniční přechod pro pěší otevřen i v Mödlareuthu. Přechod byl otevřen mezi 8 a 22 hodinou, v noci se kovová vrata zavřela. Občané Západního Německa potřebovali pas pro vstup, občané Východního Německa museli mít občanku, ke které dostali vstupní vízum. Po vyhlášení Německého dne jednoty 17.6.1990 starosta bavorské části Töpenu a Mödlereuthu Arnold Friedrich převzal iniciativu a nechal v centru vesnice strhnout zeď. Byl to okamžik, kdy zároveň vzniklo toto zvláštní muzeum. Naštěstí už tenkrát někdo pomyslel na budoucnost a nechali více jak sto metrů zdi stát jako upomínku na rozdělení země. Uvidíte zde část zachované zdi včetně signálního drátěného plotu a pozorovacího stanoviště. O kousek dál ve vesnici na kdysi západoněmecké straně je muzeum této rozpolcené vesnice se zajímavou výstavou fotografií, v kině můžete shlédnout dokumentární film.
Procházel jsem se kolem betonového monstra, i do pozorovací věže jsem vylezl. Dole byla akorát školní exkurze německých středoškoláků, kteří dostávali výklad od svého profesora. Někteří z nich byli zaujatí, ale pro většinu z nich to byla spíše nuda, taková podivná historická veteš. Stál jsem na pozorovatelně a sledoval je. Tihle mladí muži a slečny mají k tomu kusu betonu již úplně jiný vztah než já, který to prožívám emocionálně. Mne ten kus betonu odděloval od svobodného světa a zabraňoval mi v cestování. Takže je nakonec asi dobře, že pro dnešní svět se zeď změnila jen v tichý památník. Hlavně jen, aby nám budoucnost nepřinesla nové zdi, které nás budou muset od něčeho oddělovat či chránit.
Informace k návštěvě:
Místo se nalézá 50 km severozápadně od Aše. Zaparkovat můžete nejlépe na kraji vesnice na parkovišti, které hlídá sovětský tank T-34. GPS koordináty parkoviště: 50°24’50,9‘‘N; 11°52’47,0‘‘E. Vstupné do prostoru Zdi stojí 3 €, zároveň je to i vstupenka do budovy muzea (střeženou krásnou soc-real sochou pohraničníka) na bavorské straně a expozice vojenské techniky, kde můžete třeba vidět krásného Trabanta ve vojenské úpravě. Pokud se potřebujete občerstvit, můžete tak učinit v Gasthaus zum Grenzgänger (U narušitele) tentokráte na straně duryňské.
