Jak se také žije v Kapském Městě

 

capetownProvincie Západní Kapko s necelými čtyřmi miliony obyvatel patří mezi nejbohatší regiony Jižní Afriky. Největší středisko je Kapské Město se světoznámou Stolovou Horou. Její návštěva je nutností, pokud nechcete zažít nevěřícné kroucení hlavou po návratu domů. Pokud není po dobu Vašeho pobytu trvale zahalena v mracích, rozhodně stojí zato se na její vrchol vydat. Projdete se po jejím okraji a užasle budete hledět na okouzlující výhledy. U nohou vám bude ležet africká Matka měst. Sídlo s více jak třemi miliony. Za chvíli vám může ale začít vrtat hlavou, kde vlastně ty tři miliony lidí žijí.

Apartheid

Pod sebou na straně atlantického oceánu uvidíte výstavnou čtvrť Clifton s méně honosnou, ale stále bohatou rezidenční oblastí Sea Point, na druhé straně se nachází samotné centrum města s navazující zástavbou obytných domků.  Město vskutku není malé, ale kde jsou ty tři miliony, sem se přeci nemohou vejít. Ano, pokud chcete uvidět, kde žije převážná část lidí, musíte se podívat více východním směrem k obzoru. Tam začínají Cape Flats, kde se rozkládají sídliště (tzv. townships) s černými a barevnými Jihoafričany.

townshipsK porozumění současné situace je nutné vrátit se zpět do minulosti. Je všeobecně známo, že ještě relativně nedávno byl v Jižní Africe uplatňován segregační systém známý pod jménem apartheid. Ten byl vytvořen vládou vzešlou z voleb v roce 1948 (černí a barevní obyvatelé neměli volební právo). Pro spravedlnost je ale nutné dodat, že tato vláda jen dokončila dílo započaté ještě dávno před vytvořením Jihoafrické unie v roce 1910, kdy Velká Británie udělila tomuto teritoriu samostatnost. Apartheid se neslavně proslavil tím, že uvedl v praxi zákonné normy popisující vzájemné chování jednotlivých ras v zemi. Jako klíčové se ukázalo šest následujících právních norem. Zákon o registraci obyvatel, který katalogizoval obyvatelstvo dle rasových znaků. Pro následující život Jihoafričanů bylo jejich zařazení naprosto klíčové. Nejhorší postavení měli černoši, nejlepší běloši. Barevní se nacházeli kdesi uprostřed. Nemorální zákon zakazoval sexuální kontakt mezi bílými a lidmi ostatních ras. Nepřekvapí proto, že byl vytvořen i Zákaz smíšených manželství, který zabraňoval vzniku legálního manželského svazku mezi bílými a lidmi s jinou rasovou klasifikací. Pokud už takto separujete jednotlivé občany, je nutné pochopitelně oddělit i veškeré veřejné zařízení, které je používáno různě klasifikovanými občany. O toto se postaral Zákon o oddělených zařízení, který zabraňoval možnosti vzájemného se potkávání rasově odlišných obyvatel v restauracích, školách, nemocnicích, vlacích, veřejných záchodcích či obyčejných lavičkách v parcích. Některým obyvatelům toto bylo lhostejné, protože si prostě jen počkali na další autobus, většina s tím pochopitelně ale nesouhlasila. Stačí si jen vzpomenout na epizodu ze života mladého Gándího, kterého průvodčí vyhodil z vlaku z 1. třídy, na kterou on, jako Ind neměl právo, přestože si ji finančně mohl dovolit. Poslední významnou právní úpravou byl Zákon o uznání Bantu, který přiděloval jednotlivým obyvatelům, zejména černochům, oblasti, kde byli nuceni žít podle své kmenové identity. Tyto oblasti, tzv. bantustany (homelands), mohly získat samostatnost končící až oddělením země. Tuto možnost některé homelandy přijaly, nicméně je dobré připomenout, že kromě Jihoafrické republiky nikdo jejich samostatnost neuznal.

townships2Apartheid v praxi tedy zejména vydělil z oblastí, kde žilo bílé obyvatelstvo, všechny ostatní rasy a poslal je žít do rasově oddělených sídlišť či homelandů. Nejvíce diskriminovanou skupinou se stali černoši. Ve své podstatě měli přidělen prostor, kde mohli žít, do ostatních míst nemohli svobodně cestovat. Jejich identifikační doklady, tzv. pasy, obsahovaly příslušné údaje. Pokud byl někdo kontrolován na místě, kam oficiálně nepříslušel a neměl povolení, mohl velice snadno skončit až ve vězení. Apartheid se během svého působení postupně vyrovnával i s historicky smíšenými obytnými oblastmi. Mnoho vesnic bylo jednoduše srovnáno se zemí a jejich obyvatelé poslány do vzdálených homelandů. Za jeden z nejznámějších příkladů likvidace kosmopolitní oblasti může posloužit zbourání Distristu Six v samém centru Kapského Města. Přes šedesát tisíc obyvatel bylo násilně vystěhováno poté, co byla oblast prohlášena za „území pro bílé“. Celý proces trval neuvěřitelných patnáct let, po kterých vláda postupnými kroky, nedbaje na masové protesty, bourala ulici za ulicí. Výsledkem byla pláň vzniklá v centru města, kde měla být postavena výstavní residenční čtvrt pro bílé. Zde už ale apartheidu došel dech. V osmdesátých letech už bylo zřejmé, že systém je z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Nikdo nechtěl investovat, nikdo se nechtěl stěhovat. A tak má dnes Kapské Město opravdovou raritu – rozsáhlé louky v samém centru.

Sídliště

Cílem vlády bylo vybudovat Kapské Město jako sídlo převážně pro bílé obyvatele. Nutno podotknouti, že se to během apartheidu více méně podařilo. Problém ale samozřejmě nastal v tom, že k chodu každé společnosti je zapotřebí profesí, které nejsou zrovna povznášející. A nemusí se jednat o takové extrémy jako jsou popeláři či metaři. Bílé město si samo nevystačilo, protože hodně pracovních míst už ze své podstaty nemohli běloši zastávat a tak byly udělovány pracovní povolení pro černochy. Bylo ale jasné, že tito pracovníci nemohou bydlet spolu s bílými. Proto začaly v okolí Kapského Města zvolna vyrůstat satelitní sídliště pro tyto pracovníky. První sídliště budované s ideou vytvoření místního bantustanu byla Langa, založená v roce 1927. Ovšem město samotné bylo tvořeno spíše s vidinou velikého hotelu než opravdového živoucího sídla. Pracovní povolení dostávali pouze muži, kteří museli zanechat své rodiny obvykle hodně daleko. Samotné ubytovny vypadaly různě, ale často měly podobu jednoduchých domků, kde bydlelo až dvacet mužů v několika malých pokojících. Společně sdíleli záchod, sprchu a kuchyňku. Domů se mohli podívat jednou za rok. Město se začalo plnit a po čase začalo praskat ve švech. Nejdříve se zvažovalo jeho rozšíření, nakonec se začalo budovat úplně nové sídlo, Guguletu. Je zajímavé, že totalitní systémy mají vždy nepotlačitelnou touhu zdůrazňovat, jak jsou jejich výtvory perfektní. Název města v překladu zní „Naše pýcha“. Na moc věcí ovšem nemohli být místní pyšní. Postupně se takovýchto míst zrodilo velké množství, na dnešní mapě můžete vidět celý hrozen satelitních sídlišť:Crossroads, Mitchells Plain, Athlone, Nyanga, Maccassar. A nejednalo se o nějaká malá sídla. Většina rychle přesáhla sto tisíc obyvatel, rekordmanem se stalo sídliště Khayelitsha, kde odhady nyní hovoří o 1.8 milionech obyvatelích.

townships1Po skončení apartheidu přestala existovat omezení volného pohybu. Za muži se do jejich sídel rychle přestěhovaly jejich rodiny. Kolaps sídlišť na sebe nenechal dlouho čekat. Bylo nemožné, aby v domech, kde před nedávnem žilo pouze šestnáct mužů najednou žilo šestnáct rodin. Lidé rychle expandovali do volného prostoru, sídliště kypěla narychlo zbudovanými stavbami, sídliště se proměňovala do podob slamů. Předvolební program Afrického národního kongresu, nejvýznamnější politické strany po ukončení apartheidu, sliboval mimo jiné rychle vyřešit bytový program. Jako mnohé jiné se ukázalo, že věci nepůjdou tak snadno, jak se mnozí domnívali. Vláda byla postavena před komplikovaný problém – co udělat s černými stavbami, které se najednou objevily všude. Vláda nakonec svolila spíše k likvidaci těchto slamů, nicméně nové neustále vznikají. Byl navržen Reconstruction and Development Program (RDP), který měl vyřešit stávající situaci. Počátky nebyly vůbec jednoduché, mnoho z uvolněných prostředků skončilo v kapsách úředníků. Nyní vám už ale místní mohou ukazovat plochy poseté malými domečky obvykle o dvou místnostech, tak o celkové ploše dvaceti čtverečných metrů. Zdálo by se, že se o nějaké výrazné zlepšení nemůže jednat, ale dlouhé pořadníky na bydlení tohoto typu hovoří sami za sebe. Je nutné si totiž uvědomit, že většinová populace si ani nic jiného nemůže dovolit. Průměrný plat obyvatel sídlišť (pokud mají práci) se pohybuje okolo dvou tisíc randů (asi osm tisíc Kč), což je nájem za průměrný byt v samotném Kapském Městě. Šťastní obyvatelé těchto RDP mají po čase možnost si domečky odkoupit do soukromého vlastnictví.

Návštěva

Vsadil bych se, že většina bílých Jihoafričanů v životě nenavštívila některé sídliště. A určitě bych vyhrál. Když jsem se o tom bavil z řadou z nich, koukali se na mne jako na Marťana. Co bychom tam proboha dělali, čišelo jim z očí. Inu, bez osobního prožitku se poznání hledá obtížněji. Ale neměl bych jim křivdit, konečně oni jsou místní, já jsem cizinec. Navštívit sídliště na vlastní pěst není zase až takový problém. Stačí na nádraží nasednout do příslušného minibusu, který vás po čase vyplivne uprostřed čehosi. A o to kráčí. Takhle to můžete udělat, pokud opravdu víte, co děláte. Nejlépe ještě s nějakým místním. Bez precizní znalosti prostředí se můžete dostat do problémů, někdy i hodně velkých. Proto vám budou všichni doporučovat, abyste využili služeb speciálních agentur, které se na tyto poznávací zájezdy specializují. Nakonec zbývá jen otázka – uvidíme opravdový život nebo to bude jen „poctivá virtuální realita“ ?

Na cestu se vydávám se skupinou čtyř Němců. Michael, náš řidič je statný černoch žijící v nejstarším townshipu Langa. Proto není překvapením, že nejdříve míříme sem. Že odtud opravdu pochází poznáme okamžitě. Množství lidí, s kterými se srdečně zdraví je opravdu veliké. Projíždíme ulicemi které lemují nízké domečky. Většina z nich je tak malých, že podobné budete v našich podmínkách již velice těžko hledat. Sám si na podobné pamatuji z dětství, kde nedaleko našeho sídliště stála bývalá dělnická kolonie. Byla zbourána. A na jejím místě vyrostlo nové sídliště … Možná to jednou takto dopadne i v Kapském Městě. Zatím tady ale bydlí lidé a jsou za to jistě rádi. Mohli by také bydlet jen o pár stovek metrů dále, kde můžeme vidět „neoficiální“ obydlí. Jsou zbudovaná z toho, co se dá někde najít nebo ukrást. Městská rada stála a stojí před těžkým úkolem, jak se postavit k těmto ve skutečnosti ilegálním stavbám. Nikdo je rád nevidí, ale není prosté je zbourat, protože tento čin příliš připomíná období apartheidu. Občas k nějaké čistící akci dojde, nicméně všichni dobře vědí, že jakmile zmizí buldozery, chatrče budou během chvíle obnoveny. S těmito nefalšovanými slamy má možnost se seznámit každý návštěvník města, který přiletí. Při cestě z letiště do centra se stačí jen dívat z okénka autobusu nebo automobilu.

townships3Agentury vědí, že pouhé vození zákazníků po townshipech by zákazníky neuspokojilo, tak obohacují výlet o zajímavé zastávky. První z nich je v místním rádiu. Že zde něco podobného nalezneme by jeden snad ani nedokázal vymyslet. A přitom jeho vznik byl velice prostý. Již za dob apartheidu existovala v sídlištích zdravotní péče na relativně dobré úrovni. Místní pracovníci nemocnice se potýkali s problémem, jak přinést trochu medicínské osvěty mezi zdejší obyvatele. Nakonec je napadla myšlenka zbudování rozhlasové stanice. Ta začala vysílat zdravotnické rady. Brzy se přidaly další rubriky a pochopitelně hudba. Dnes rádio vysílá 20 hodin denně a pilně se shánějí peníze na zakoupení silnějšího vysílače, který by umožnil příjem v samotném Kapském Městě. Myslím si, že do žádného rádia v České Republice bychom se nemohli dostat tak snadno. Z vnějšku by také ani nehádal, co ze za tenkými zdmi stavební buňky odehrává. Dostáváme se přímo do děje. Žádné perfektní zvukotěsné studio. Místní moderátor sedí za hudebním pultem a v místním jazyce Xhosa ďábelskou rychlostí uvádí hudební hitparádu. Pak vyjede písničku a věnuje se nám. Snad to opravdu nemohlo dopadnout jinak, přemlouvá nás, ať promluvíme k posluchačům. Stahuje hudbu a z Xhosa rychle přechází do angličtiny. Mezitím skupinka Němců ze svého středu vyšťouchala „dobrovolníka“, který krátce pohovořil s moderátorem. Ten se bavil stejně dobře jako my ostatní.

Život místních obyvatel rozhodně není jednoduchý. Hodně lidí nemá práci a ti šťastnější co pracují zase domů nenosí žádné zázračné sumy. Nelze se proto divit, že řada lidí, dětí nevyjímaje, trpí podvýživou. Zejména pro děti jsou potom připraveny speciální „nutriční programy“. Matky sem dopravují své ratolesti, které mají šanci se alespoň jednou denně řádně najíst. Lékaři také kontrolují jejich zdravotní stav. Ženy mají možnost se zde naučit vařit cenově únosné pokrmy, které splňují představy zdravé výživy.

V sídlišti Khayelitsha navštěvujeme tkalcovskou dílnu. Ženy, které se zapojily do projektu, mají možnost naučit se tkát koberce. Jejich pestrobarevné vzory odrážejí tradice místní černošské a barevné komunity. Díky pravidelným návštěvám turistů je zajištěn i odbyt. To co je ale možná ještě důležitější je to, že pracovníci centra naučí ženy zacházet se svým časem, dají mu jistou perspektivu, která sahá za horizont aktuálního dne. Ženy mohou pochopit, že odpovědnost za jejich život je také vložena i do jejich rukou.

townships_vickiJsou ale i ženy, které doslova vzaly svůj osud do rukou. Jednou ze slavných osobností více jak milionové aglomerace Khayelitsha je Vicky Ntozini. Tato odvážná žena si uprostřed džungle lepších i horších baráčků ve svém dřevěném domku otevřela pension. Upravila pokoj a začala ho nabízet movitým cizincům za cenu průměrného ubytování v Kapském Městě. Zdánlivě šílená myšlenka měla ohlas. Vedle hostů si Vicky’s B&B  vyhlídla i celá řada novinářů včetně televizních štábů. Ptal jsem se Vicky, jak na tuto myšlenku přišla. Podívala se na mne bezelstně a odpověděla, že to bylo naprosto přirozené. Kde jinde by mohla lidem ukázat, jak se v townshipech žije. Její sousedé to vůbec nechápali, chodili za ní a ptali se, co tím sleduje. Tak rozdílná mentalita jí obklopovala. Díky své vitalitě ale celý projekt dotáhla do konce a nyní dokonce uvažuje o rozšíření. Ze zisku financuje výlety místních dětí. Mohou se tak podívat třeba na Robben Island, malý ostrov nedaleko Kapského Města, kde byl Nelson Mandela vězněn 18 let. Vstupné je tak drahé, že si ho většina Jihoafričanů nemůže dovolit. Proto je příjemné zjištění, že z popela apartheidu povstává nová generace lidí, která pomáhá budovat novou tvář Jižní Afriky. Ještě lepší zpráva je, že svým příkladem a pomocí ostatním ukazují, že budoucnost leží především v jejich rukou.

3 005 x shlédnuto
Milan Dvořák
About Milan Dvořák 285 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

1 Zpětné odkazy & Pingbacks

  1. Expedice Na kole přes Afriku má za sebou čtvrtinu cesty. Tadeáš Šíma ujel za dva měsíce přes 4 tisíce kilometrů. -

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..