Na kole přes Afriku: Od Bamaka po Accru

 

Znovu sedím na kole. V Bamaku jsem byl nucen trávit dvanáct dní zařizování víz do Burkiny Faso a do Ghany. S radostí opouštím hlavní město Mali, které jsem si pro všudypřítomný smog a vojenské hlídky mířících kulometem mezi lidi z obrněných vozidel na každé větší křižovatce, opravdu neoblíbil.

            Sem patřím, na cestu vedoucí někam. Voní mi rozpálený asfalt. Ta vůně má v sobě příslib dobrodružství. Jakmile se odpíchnu od krajnice, jsem v zajetí cesty. Nechce se mi zastavit. S napětím vyhlížím, co bude za další zatáčkou. Ať už je to vyšlapaná cestička v lese od zvěře nebo ta nejširší dálnice, cesta má ohromnou moc naplnit mě energií.

            Trápím svého Apache a jedu krajinou, kde převládají stromy a keře, kam jen oko dohlédne. V Mali je suchý vzduch a často míjím malé či rozsáhlejší požáry. Je vedro. Ale lepší sedět na kole a chladit se jízdou, než sesednout a vystavit se tak krvežíznivým mouchám.

            Chutes de Farako jsou vodopády blízko hranic s Burkinou Faso. Pěkné místo na rozloučení se s Mali. Přírodní sprcha a lázeň spojená s pračkou se opravdu hodí po několikadenním šlapání. Kempování na takovýchto místech je vždy za odměnu.

            Vjíždím do Burkiny Faso. Hraniční přechody mezi Mali a Burkinou Faso nejsou úplně ta nejbezpečnější místa na planetě. Přechod proběhl bez problémů, jen na burkinské straně nedokázali pochopit, že nemám od kola papíry a řidičský průkaz. Vysvětlování zabralo pouze hodinku a tentokrát se obešlo i bez úplatku.

Krajina se oproti Mali moc nezměnila. Přibyly však sady stromů s ovocem, které jsem neznal. Jsou to takové „mini dýně“ červené nebo žluté barvy se spirálovitou stopkou. Dužina je velmi sladká a u silnice jsou toho tuny. Dobrý přísun energie. Až v Ghaně jsem se dozvěděl, že právě tyto plody rostou na stromě zvaném Ledvinovník západní a spirálovitá stopka je oříšek kešu.

Ve vesnicích je vidět velká chudoba. O to však mají k sobě obyvatelé blíž. Často ve vesnicích nelze sehnat balená voda. Lidé využívají studny s pumpou. Někdy hodně vzdálené od svých obydlí. Ženy potom na svých hlavách nosí v hrncích až 10 litrů vody. Já však zatím vodu ze studně odmítám a vozím zásobu vody balené. V tom vedru, které tady panuje, spotřebuji za den sedm, někdy osm litrů vody. Překvapilo mě, že ačkoliv balená voda je ve vesnicích občas nedostatkové zboží, pivem značky Brakina jsou vesnice zásobované zdatně.

Blížím se k hranicím Ghany. Vzduch začíná být vlhčí. Požárů ubývá, ale po nocích ve stanu vypotím spoustu vody a spaní na rozpálené zemi není zrovna komfortní. Den po příjezdu do Ghany jsem byl z domova informován, že jsem Burkinu Faso opustil právě včas. V hlavním městě, v Ouagadougou, se málem vydařil vojenský převrat a islamističtí extremisté zaútočili na francouzskou ambasádu. Je mi líto, že se takovéto věci dějí v tak zajímavých zemích.

Ghana však je bezpečná a o to více turistická. Ghana je bývalá britská kolonie a angličtina je tady úředním jazykem. Kdo se však vypraví do Ghany za zvířaty, bude nejspíš zklamaný. Na safari je lepší vyrazit na jih či na východ kontinentu.

Na severu Ghany, necelé dva dny šlapání a 9 Třešňáků (jednotka „1 Třešňák“ představuje 20 km vzdálenost a brzy bude připsána do seznamu mezinárodní soustavy SI) od hranic s Burkinou Faso se nachází vesnička Kulmasa, kde jsem ve stínu zastavil, abych doplnil pitný režim. Do rozhovoru o počasí jsem se dal s dvojicí kluků. Zeptali se mě, jestli jsem se přijel podívat na krokodýli. Ačkoliv jsem netušil, co mě čeká, tak jsem přitakal.

Každý průvodce mezi krokodýli musí zákonitě kulhat. Nebylo to jinak ani s tím mým. Potom, co jsem chytil slepici nezbytnou k vylákání mamky krokodýlice z úkrytu, kulhavý průvodce ji za pařát uvázal provaz a hodil ji před noru. Slepice kvokala na všechny strany a mamka sedmi dospívajících ještěrek vystřelila bleskem z nory pod kořenem stromu, který stojí nad sytě zeleným žabincem. Zkušený průvodce však trhl provazem dříve, než čelisti tohoto krásného zvířete stačily kura domácího usmrtit.  A tak jsem viděl krokodýla ve volné přírodě.

Ghana je pro mě náročná. Na severu země je krajina velice kopcovitá a psychice nepřidá vlhký vzduch, díky němuž je tady jako v prádelně. V noci přicházejí bouřky. Ráno je stan promočený, ale jakmile vyjde slunce, do hodiny je znovu suchý. Policejní checkpointy jsou příjemnými zastávkami v dlouhé cestě na jih k oceánu. Většina policistů je zvědavá, a tak u nich občas i tu hodinku u čaje strávím vypravováním.

Před městem Kumasi jedu po delší rovince, mám slunce v zádech a proti mně jede jeden z místních minibusů. Prásk! Padla rána. Ležím na zemi. Apache to schytal na zadní kolo. Něco křuplo. „To je určitě klíční kost“, proběhlo mi hlavou. „To tady nevyléčím. Zase tu cestu nedokončím! Jaký blbec za to může?!“ Ze země se dívám na 7 lidí, kteří vyskákali z minibusu. Jeden mi pomáhá na nohy, další tři zvedají kolo. Najednou zjistím, že mě bolí rameno. I přes tu bolest se pousměji a říkám si: „Vždyť tuhle bolest znám! Třeba to není zlomenina klíční kosti. Třeba je to jen mé vyhazovací rameno! S tím už umíš pracovat, tak to hecni!“

            Po dvaceti minutách se mi podařilo rameno nahodit tam, kam patří. Řidič se zachoval tak, že mě odvezl do nedalekého Kumasi a tam mi koupil lístek na noční autobus do hlavního města Ghany, do Accry. Tady už týden léčím rameno a zařizuji si víza do dalších států pod rovníkem. V následujících několika dnech již vyrazím dál podél pobřeží, do Toga.

Mou cestu můžete sledovat na facebooku: Na kole přes Afriku, na Instagramu: #tadytada a na webových stránkách: www.tadytada.cz

 

129 x shlédnuto
Tadeáš Šíma
About Tadeáš Šíma 1 Článek
Tadeáš Šíma je absolventem oboru Plánování a řízení krizových situací na ČVUT v Praze. Od 17 let ve volném čase cestuje za hranice naší země. Většinu svých cest absolvoval autostopem. Procestoval státy západní Evropy, Balkán, Blízký východ. V roce 2012 s kamarádem Tomášem vylezli na nejvyšší sopku Asie. O rok později uskutečnili výpravu do střední Asie, konkrétně do Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, kde objevovali pohoří Ťan Šan a Pamír. Následovaly výpravy autostopem do států Gruzie a Arménie, Turecko, Albánie, Kosovo. Nyní svou energii směřuje do přejezdu Afriky na kole.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.