Paragliding v Maroku 2016 (díl 7)

 

Z Aglou jsme vyrazili kolem deváté ráno s tím, že někdy odpoledne dojedeme k hotýlku u silnice v horském průsmyku Vysokého Atlasu zvaném  Tizi n´ Test.  Po silnici asi dvě stě čtyřicet kilometrů severovýchodně od pobřeží Atlantiku.

Nejdříve jsme jeli paralelně s pobřežím po silnici N1 směrem na Agádir. Silnice je ale od pobřeží vzdálena přibližně deset kilometrů, proto se žádné úchvatné výhledy na oceán nenaskytly. Projeli jsme několik vesnic a ve městě Ait Melloul odbočili prakticky kolmo vpravo a po silnici N10 se začali pomalu přibližovat k horám Vysokého Atlasu. Cesta se vlnila kamenitou krajinou a naše nadmořská výška se mírně zvětšovala.

Tato oblast je známá výskytem arganovníků, stromů vysokých asi pět metrů s poměrně širokou korunou, na kterých rostou plody podobné olivám. V nich jsou pecky, z jejichž jader se lisuje arganový olej.
Berry mlčky řídil, ale, podle toho, jak pozoroval krajinu, bylo poznat, že něco vyhlíží. Tušil jsem, co nám chce ukázat. Z předního sedadla spolujezdce jsem měl dobrý výhled, zatím jsem však neviděl to, co jsem znal z fotek, když jsem si prohlížel na internetu kam, že to pojedu.

Arganovníky rostly nepravidelně po obou stranách silnice, v rozestupech několika desítek metrů. Krajina byla těmito stromy doslova posetá, rostly všude kolem silnice i na kopečkách ve vzdálenějším okolí.

Konečně uviděl, co hledal. Zastavil u krajnice a ukazoval do leva. Za nízkou, kamennou zídkou, která silnici v tomto místě lemovala, stál strom a na něm snad deset koz. Pro tato zvířata jsou plody arganovníku tak oblíbenou pochoutkou, že za ní klidně vylezou až na samý vrchol koruny. Stojí na slabých větvičkách a hodují, jako by byly pro pohyb na stromech zrozeny. Je to až neuvěřitelné, jak obratně dovedou tato zvířata se svými kopýtky po stromech lézt. Musí to pro ně být snad až droga. Všichni jsme vystoupili z auta a několik minut jsme tyto čtvernohé stromolezce pozorovali a samozřejmě fotografovali. Kozy se nerušeně popásaly, sluníčko krásně hřálo a před námi se rýsoval další pěkný den se slibnou termikou. Když jsme se dostatečně vynadívali, pokračovali jsme v cestě, abychom se odpoledne ještě stihli proletět v horách.

Nadmořská výška dnešní trasy začala utěšeně stoupat a okolí přecházelo do horského charakteru. Silnice R203 se vlnila v serpentinách stále výš a výš, náš modrý Ford Transit s masivní zahrádkou na střeše statečně ukrajoval kilometr za kilometrem po poměrně dobré a široké horské silnici.
Na levé straně silnice stála malá čajovna, na plácku před ní jsme zaparkovali. Majitel, jakýsi děda, vyšel před barák, aby se s Berrym  pozdravil.  Berryho zná snad celé Maroko. Není to ale nic divného, jezdí sem už víc než dvacet let a přiváží místním turisty, na kterých se dá něco vydělat.
Naše skupina poté odkráčela asi dvě stě metrů směrem do kopce. Vlevo tam odbočovala jakási polní cesta vedoucí do nedaleké vesnice Algou. Berry nám, několika neznalým, kteří jsme zde ještě nelétali, vysvětlil,  že toto je místo, kde bychom měli v ideálním případě přistát. Říkal, že nejlépe na té polní cestě. Okolí bylo dost kamenité a poměrně zvlněné, tvořící menší či větší boule. „Vítr povane směrem z údolí, přistávejte raději trochu bokem na vítr a na cestu, abyste to nenahulili do nějaké té boule.“ Vysvětlil nám, a pak ještě ukazoval na malý plácek trochu blíž k horám. „Tam hrávají místní kluci fotbal, to je další možnost přistání v případě, že nedoletíte až sem.“ Terén poměrně složitý, s našimi, evropskými přistávačkami na travičku to nemělo z hola nic společného. Iveta si tu předloni zlomila při přistávání pánev. Pak strávila asi tři týdny v marocké nemocnici. Říkala ale, že se o ní starali dobře. Berry se ujistil, že je nám vše jasné a odešli jsme zpět k autu. Já si ještě stačil uložit bod přistání do GPSky, kdybych náhodou z výšky neviděl kam se mám trefit.

Asi po čtvrthodině jízdy jsme dorazili k místu našeho dnešního ubytování. U hotelu, ve výšce téměř dva tisíce metrů nad mořem, jsme zastavili po druhé odpoledne. Vyložili jsme auto, odnesli si věci do pokojů a za půl hodinky se sešli na terase před hotelem, kde se podával čaj.
Místo pro start se nacházelo hned pod silnicí u hotelu. Co mě ale potěšilo nejvíc, bylo, že v hromádce kamení, v které byla zapíchnutá tyčka s kouskem stuhy ukazující směr větru, jsem našel svojí první marockou kešku.  Byla to sice obyčejná, prasklá krabička od filmu, ve které byl pouhý papírek vytržený z nějakého bloku, pro mě ale znamenala, že už bez nálezu kešky z Maroka neodjedu.
Startovali jsme kolem čtvrté odpoledne. Berry nás ještě upozornil na dvě elektrická vedení, která se údolím táhla. Jedno vedlo podél silnice, po které jsme nahoru přijeli, to bylo celkem v pohodě. Druhé odbočovalo od toho u silnice směrem do vesnice pod námi. Tam už jsme si museli před přistáním pohlídat výšku, abychom ho bezpečně přeletěli.  První šli do vzduchu všichni tři Michalové a docela se chytli a vystoupali až nad vrcholky hor. Jeden z nich ale zase brzy výšku ztratil, a vydal se podél silnice směrem na přistání. Pak odstartoval Jenda, po něm jsem šel já, a nakonec startovaly Iveta s Hankou. Mě se vystoupat moc nedařilo, snažil jsem se točit jediný stoupák, který jsem potkal, po chvilce jsem z něj však vypadl. Docela jsem se bál, abych doletěl až k místu přistání, protože moc jiných možností tam nebylo.  Vítr mezitím zesílil a bránil ideální klouzavosti. Když se dost rozfouká, tak nějakých deset metrů za sekundu, křídlo se už proti větru neprosadí, a prakticky stojí na místě a jenom vyklesává. Na to musí pilot myslet, aby se vůbec dostal tam, kde hodlá přistát. Usoudil jsem, že bude nejlepší se co nejvíce přiblížit k přistávačce a namířil jsem si to tím směrem. GPS jsem použít nemusel, kde jsem měl přistát, bylo  z výšky pěkně viděl.

Brzy jsem zahlédl, že první Michal právě dosednul těsně před fotbalovým pláckem. Já jsem také již nabyl přesvědčení, že to nahoru k silnici nedám. Proto jsem se soustředil, abych doletěl na plácek k Michalovi nebo se alespoň trefil níže na polní cestu, která se mírně svažovala proti mně. Přistání se mi povedlo dobře, pěkně na cestu a křídlo jsem položil vedle ní poměrně šikovně, asi padesát metrů před pláckem. Sbalil jsem ho do květáku a vydal se za Michalem. Na místě se na mě vrhli dva malí kluci a usilovně mi pomáhali vše zabalit. Šlo jim to celkem dobře, odměnil jsem je několika drobnými a bonbony, které jsem pro tuto příležitost měl v kapse u bundy. Po zabalení padáků jsme stoupali po svahu směrem k silnici, kde jsme chtěli počkat na ostatní. Mezitím přistála Hanka, která se jako jediná trefila tam, kde nám Berry ukazoval. Iveta přistála kousek vedle za chvíli po Hance a ostatní kluci
za několik minut nato.

Počkali jsme, až měli všichni zabaleno a společně jsme došli do blízké čajovny. Povídali jsme si a popíjeli předražený čaj. Berry pro nás asi po půlhodině přijel. Vzhledem k tomu, že vítr vál víc než bylo zdrávo, další let jsme již neplánovali.

Cestou nahoru nám Berry nabídnul, že kdo chce, může jet na střeše. Využil jsem této nabídky společně s Michalem, Jendou a Hankou. Zahrádka na Transitu je konstruována tak, že člověk provlékne nohy pod horní tyčí, sedí na prkenném roštu a horní tyče se drží. Je to celkem pohodlné a nehrozí, že by člověk ze střechy spadl. Byl teplý večer, měli jsme pěkný rozhled, vítr nás hladil po tvářích, auto šplhalo serpentinami a my jsme ze střechy fotili a filmovali.

Hotel cihlové barvy tvořily dvě budovy krychlového tvaru. Byl poměrně malý, v prvním patře měl jenom asi pět pokojíků, které jsme všechny obsadili. Na konci široké chodby mezi pokoji byla jakási společenská místnost s výhledem do údolí. Na ploché střeše vyhlídková terasa, z které se dalo krásně pozorovat  údolí a okolní hory. V přízemí byla kuchyně a prostorná hala hned za vstupními dveřmi, v které stálo několik stolů. Druhou budovu obývala pravděpodobně rodina majitele.
Večeře se podávala dole v hale. Naservírovali nám tradiční tajin s kuřecím masem, ovoce a samozřejmě mátový čaj.

Po jídle se tam zastavil starý Berber, aby nám nabídl nějaké výrobky ze stříbra. Náramky, přívěšky, náušnice a jiné cetky vypadaly vcelku pěkně, ale myslím, že si nikdo nic nekoupil. On také nijak zvlášť nenaléhal. Ptal se, zda s sebou máme whisky, říkal, že by jí vyměnil za nějaké stříbro. Berbeři na rozdíl od muslimů alkohol můžou a on prý byl milovník dobré whisky. Bohužel nikdo požadovaný alkohol neměl, tak byl trochu zklamán.

Se Standou jsme vyfasovali malý pokoj s manželskou postelí. Pro líbánky jak stvořený, pro dva normální chlapy už trochu horší. To nám samozřejmě nemohlo zkazit náladu, při spaní jsme se otočili každý na jeden bok, zády k sobě a bylo to vyřešené.

Hana Váňová Tento článek se mi líbí
331 x shlédnuto

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.