Paragliding v Maroku 2016 (díl 2)

 

U východu z letištní haly na nás čekal Berry, majitel paraglidingové školy, organizátor tohoto zájezdu, náš průvodce Marokem a řidič v jedné osobě. Párkrát si nás na uvítanou vyfotil a s každým si podal ruku.
Po výměně několika uvítacích vět jsme se odebrali k letištní směnárně, kde si každý proměnil nějaká Eura na Dirhamy – já 100 Eur, za které jsem dostal 1060 Dirhamů.

Z letištní haly jsme zamířili na parkoviště k modrému, značně zaprášenému, Fordu Transit, kterého jsme všichni znali z jiných cest za paraglidingem. Berry se omlouval, že je auto špinavé, neboť včera musel řešit píchlou pneumatiku a proto auto nestačil umýt. Myslím, že to bylo každému jedno, přijeli jsme sem létat a ne se projíždět nablýskanou limuzínou. Při vybírání míst v autě si moje zadní část těla vzpomněla, jak chutná pružina levého sedadla v třetí řadě, na které jsem minule seděl celou cestu do Francie. Usoudil jsem, že mladší maso bude tento pranýř snášet lépe a hbitě jsem zabral sedadlo vedle řidiče. Tím jsem zaujal strategickou pozici s dobrým příjmem signálu GPS.
Když už jsme byli v Marrákéši, nemohli jsme opomenout navštívit centrum města s místními trhy a tajemné uličky.  Auto jsme zaparkovali na hlídaném parkovišti s kamerovým systémem, abychom si byli jisti, že jsou naše věci v bezpečí.

 Každý si vzal několik nezbytností, které není vhodné nechávat v autě, i když je sebelépe hlídané, a vyrazili jsme do rušných ulic čtvrtého největšího města (po Casablance, Rabatu a Fásu) v zemi. Město se rozkládá na ploše 700 km² a má víc než milion obyvatel. Je hospodářským a kulturním centrem jižní části státu.

 Prošli jsme kolem benzínové pumpy, benzín tu vychází v přepočtu kolem 25Kč a nafta je za příjemnou dvacku. Jako orientační bod k návratu na parkoviště nám sloužila mešita Kutubíja s minaretem vysokým 77m.  Já jsem si jako obvykle zanesl do GPS trasový bod, abych se v případě ztráty orientace nemusel spoléhat na nějakou mešitu, kterou třeba z hloubi místních uliček ani neuvidím. Šli jsme ale všichni pohromadě, aby se ani méně protřelí navigátoři bez potřebných přístrojů neměli šanci ztratit.  Rušné náměstí  Djemaa El Fna je skutečně centrem všech možných i nemožných atrakcí a lákadel. Berry nás varoval, abychom se s nikým nefotili, nenechávali na sebe dávat opice, hady ani jiná zvířata, a nedali se přemluvit k zdobení henou. „Všichni za to budou chtít prachy,“ prohlásil, jakožto znalec místní situace. Také nás upozornil, že nemáme fotit konkrétní osoby, protože to je neslušné a místní to nemají rádi, a samozřejmě, když k tomu svolí, chtějí za to opět nějaký ten zvonivý dirhámek.

Zvuky vuvuzel a bubnů provázely naše kroky, když jsme procházeli kolem hloučků zaříkávačů hadů, stánků s čerstvým pomerančovým džusem, oliv a jiných pochutin, různých kejklířů a akrobatů, prodavačů všelijakého zboží a spousty dalších zajímavých i zcela obyčejných věcí. Berryho slova se samozřejmě vyplnila a každou chvíli nám někdo nabízel své zboží a služby. Občas jsme se někde zastavili, abychom si užili zajímavou atmosféru tohoto místa, ale pomalu jsme se posouvali vytčeným směrem.
Náměstí se svými zvuky a vůněmi nám zmizelo za zády a naší osmičlennou skupinu nasály křivolaké a úzké uličky Mediny, které byly po obou stranách lemované malinkými i většími krámky s nepřeberným množstvím rozmanitého zboží, vystaveným i přímo na ulici. Měli tady vše, co se jen dá turistům nabídnout. Koření, olivy, ovoce, pantofle, parfémy, koberce, želvy, mosazné výrobky, starožitnosti, kameny, v jejichž útrobách se blyštěly krystaly obarvené na nejnemožnější barvy, a mnoho jiných věcí, bez kterých se žádný turista nemůže vrátit domů. Vše samozřejmě prvotřídní a originální. Prodavači nás zvali do svých krámků a my statečně odolávali, neboť náš průvodce nás vedl tam, kde mají zaručeně nejvýhodnější ceny. Některé krámky měly ale opravdu luxusní zboží za mnoho tisíc a Berry říkal, že by nás tam asi ani nepustili.

Pohled do místní masny by evropského hygienika asi značně rozdráždil. Visely tam kusy masa nebo třeba půlky ovcí, koz a kdoví čeho ještě olezlé mouchami. Některé byly zabalené do plastové fólie, snad aby „zrály“ ještě rychleji. Cestou jsme se stavili u prodavačky čepic a slaměných kloboučků, na které majitelka a výrobkyně zároveň vyšívala různé nápisy v angličtině. Nikdo z nás ji ale nepotěšil koupí čehokoli z její produkce.

Po chvíli jsme dorazili ke krámku s mnoha voňavými záležitostmi. Berry se s prodavačem, který nás hbitě usadil ve svém království o rozměrech větší nudle, evidentně znal a určitě mu tam vodil veškeré své klienty. Usazeným na lavicích po pravé straně obchůdku nám Berber začal předvádět své voňavé poklady. Z válcových skleněných dóz vytahoval menší kvádříky hmoty neznámého původu, ale zato mnoha vůní. Postupně vždy obešel celou řadu a každému máznul na ruku, abychom si mohli pěkně přivonět. Říkal, že je to zaručeně přírodní a dá se to použít jako parfém, deodorant, položit to do skříně s prádlem nebo tím navonět cokoli jiného. Mému nosu se zalíbila vůně ambry a jeden kousek za 20 Dirhamů (asi 50 Kč) jsem si zakoupil.  Zlatým hřebem všeho byl ale olej z arganovníku, který blahodárně působí na různé kožní nemoci.  Prodavač ho samozřejmě měl za tu nejlepší cenu a v prvotřídní kvalitě. Berry říkal, že další příležitost k nákupu už možná nebude a tak si každý z nás něco koupil, já tedy ještě přikoupil sadu tří 50 ml lahviček tohoto jedinečného produktu, abychom doma tento zázrak mohli vyzkoušet.

Jpeg

Potom jsme se s tím dobrým mužem, který mohl být s naší návštěvou spokojen, rozloučili a vydali se na další pouť tímto bludištěm. Cestou jsme ještě navštívili výrobce různých dekorativních i praktických předmětů ze dřeva. Pán nám předvedl svůj soustružnický um a to jsem fakt zíral. Svůj soustruh poháněl pravou rukou jakýmsi lukem, jehož tětivu obtočil kolem dřevěné kulatiny, ze které hodlal soustružit. Dláto vybroušené z kusu ocelového plocháče a perfektně naostřené si opřel o prsty pravé nohy a rukou ho nakláněl tak, aby soustružilo požadovaný tvar. Během doslova několika vteřin vykouzlil na kulatině sadu kroužků, které se z ní nedaly sundat, neboť měly menší vnitřní průměr než samotná kulatina. Byla to skvělá ukázka, jak i se zcela primitivními nástroji se dá vyrábět. Nabízel nám také krásně intarzované, důmyslně uzavíratelné krabičky na šperky, šachy a jiné hry a ještě mnoho různých, skutečně velmi pěkných výrobků. Klidně bych si u něj něco koupil, ale představa, že to s sebou budu vláčet příštích 14 dní, mě od toho odradila. Navíc už tak jsem byl v letadle přesně na váhovém limitu.

Samozřejmě, že jsem si přál v Maroku najít také nějakou kešku, tady jsem od ní podle GPS byl pouhých 200 m. Přímá vzdálenost je v tomto případě údajem sice lákavým avšak málo směrodatným, neboť v uličkách Mediny se přímo za šipkou jít nedá a bloudit v neznámém prostředí se mi nechtělo. Navíc bych třeba nakonec k cíli sice dorazil, ale nemohl bych jej kvůli množství lidí okolo stejně nenápadně vyzvednout.

Nenechal jsem se tedy touto myšlenkou stresovat a raději jsem pozoroval ruch kolem sebe, abych si náležitě užil atmosféru tohoto zajímavého místa. Kromě značného množství pěších ještě uličkami projížděla jízdní kola, občas nějaká motorka a také různé káry a vozíky se zbožím.
Asi po dvou hodinách Berry zavelel, že je čas, abychom se vydali na další cestu. Propletli jsme se změtí uliček zase zpět na parkoviště a nastoupili do našeho bojového vozidla. Cestou jsme se ještě stavili v supermarketu nakoupit nějaké potraviny, pivo, bonbóny pro místní děti, sušenky, nějaké ovoce a vodu, kterou není radno v Maroku pít z kohoutku. Alkoholické nápoje se prodávají jen v nemnoha krámech, a tak bylo nutné se trochu předzásobit. Pivo bylo poměrně drahé, jedna půllitrová plechovka stála v přepočtu víc než čtyřicet korun. Než jsme všichni nakoupili a odnesli své zásoby k autu, byly již téměř čtyři hodiny odpoledne.

Náš cíl pro dnešní den byl vzdálen 35 km vzdušnou čarou, což po silnici znamenalo asi 50 km, tedy přibližně hodinku cesty.  Marrákéš jsme opustili silnicí velmi slušné kvality směrem na jihozápad. Projížděli jsme typicky marockou krajinou se žlutohnědou kamenitou půdou v ostrůvkách porostlou keři a osamělými stromy, které rostly občas i ve skupinách.  Řídkou trávu vykukující mezi kameny občas spásala menší stáda ovcí a koz doprovázená vždy nějakým pasáčkem. Silnice vedla poměrně dlouho rovně, než se začala trochu klikatit, aby nás přivedla do města  Amzough Chetoui  ležící poblíž přehradní nádrže Barrage Lalla Takerkoust, kterou v třicátých letech dvacátého století vybudovali Francouzi kvůli zavlažování a výrobě elektřiny pro Marrákéš. Městem jsme projeli bez zastávky, a poté, co silnice před přehradou uhnula doleva, nás nasměrovala k úpatí Vysokého Atlasu. Kvalita vozovky se změnila k horšímu.

Silnice v Maroku, až na hlavní tahy, nejsou v moc dobrém stavu. Často je pruh asfaltu nepravidelné šířky pouze uprostřed silnice a okraje jsou z uježděné, kamenité hlíny. Připadalo mi, že při stavbě místních okresek jenom lili asfalt doprostřed budoucí silnice a nechali ho roztéct tak, jak to zrovna vyšlo. Když jedou proti sobě dvě auta, minimálně jedno z nich musí alespoň pravými koly na krajnici. Nikdo si s tím ale moc hlavu neláme. Pokud je na silnici plná čára, všichni jí ignorují a vesele předjíždí. Značka STOP zajímá jen málokoho, ale aspoň u ní řidiči trochu přibrzdí. Při předjíždění se lehce troubí, aby ten vepředu věděl, že má uhnout.

Kolem páté odpolední jsme dorazili k našemu základnímu táboru na okraji vesnice Al Haouz v nadmořské výšce zhruba 800m. Pozemek lichoběžníkového tvaru byl obehnán místy se rozpadající hliněnou zdí, vysokou zhruba dva a půl metru. Vrata asi nikdo moc neřešil, takže vjezdem byla pouze díra ve zdi široká asi tři metry.  Obytné budovy poskládané do prstence přibližně čtvercového tvaru s malou zahrádkou uprostřed byly přilepeny k severní části zdi. Po celém obvodu byly různé místnosti, několik pokojíků, kuchyň, koupelna se dvěma záchody, jedním normálním a druhým se šlapkami, jaké známe třeba z Bulharska.

Se Standou jsme zabrali jeden rohový pokojík se třemi postelemi. Skříň na šaty nebo něco podobného zde nebylo. U mé postele byl noční stolek s lampičkou a elektrická zásuvka. Vedle dveří byl ještě drátěný věšák a malá polička, pod poličkou další elektrická zásuvka. Poličku, věšák a zásuvku zabral Standa, já jsem si dal své věci na volnou postel. Postele byly čistě povlečené bílým prostěradlem a na vršku trůnil polštář a huňatá velká deka s jemným vláknem.

Večeře byla v půl deváté. Na stůl nám přinesli místní specialitu tajine. Je to plochý, keramický hrnec s hladkou glazurou a vysokou keramickou pokličkou ve tvaru komolého kuželu. V něm místní kuchařky dokázaly vykouzlit opravdové lahůdky na mnoho způsobů. Obsah našeho hrnce se skládal z brambor a zeleniny nakrájené na plátky různých tvarů vystavěné do úhledné pyramidy. Ve spodním patře se nacházelo maso, které se vaří jako první. Postupně se přidávají další suroviny, podle toho, jakou dobu vaření vyžadují. Jídlo bylo příjemně okořeněné. Po večeři ještě přinesli mísu s ovocem, hlavně mandarinky a banány. K pití jsme dostali čerstvý pomerančový džus a obrovskou konvici mátového čaje, který v Maroku nesmí chybět na žádném stole. Čaj je z čerstvé máty a je silně oslazen již v konvici. Aby se řádně promíchal, nalije se nejdříve do sklenic a následně se zase vlije zpět do konvice. Potom se znova rozlije do sklenic a čajový obřad může začít. Popijí se z poměrně malých sklenic, proto jich je potřeba vypít několik, aby se člověk napil.

Spát jsme šli chvíli před půlnocí.

1 145 x shlédnuto

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..