Simienský národní park

 

Ethiopie je úžasná země, kde si každý může najít to svoje. Při svém poznávání severní části země jsem si připravil mix kulturních a přírodních krás. Asi v polovině mého pobytu mě čekala cesta do Debarku. To je výchozí místo pro cesty do Simenského národního parku. Nachází se zde i nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen mající přes 4600 m n.m. Zároveň to je i třetí nejvyšší hora v Africe, pokud se nepletu. Bohužel na ní potřebujete tak osm až deset dní, což tedy nemám. Proto jsem si ještě z tepla domova vybral Mt. Bwahit mající 4430 m n.m.

simien1Po příjezdu do Debarku a ubytování odcházím do kanceláře národního parku, abych si domluvil všechno na svojí „expedici“. Bohužel se záhy ukazuje, že ani na Mt. Bwahit nedosáhnu. Mám na trek vyčleněné 4 dny a k zdolání této hory bych si musel pro přesun pronajmout auto. Ukazuji se jako škudlil a nechci za to dát 150 $. Volím tedy náhradní cíl a tím se stává Imet Gogo s vrcholem ve výšce 3926 m n.m. Pak už zbývají jen domluvit podrobnosti. Na výpravu musíte mít povinně scouta – ozbrojený doprovod (30 birr/den). Pro věci scouta, ale pochopitelně i své to chce mulu s vodičem (20 birr/den). Tomu se v podstatě nelze vyhnout. Doporučený je průvodce (75 birr/den). Ten to zná a hlavně máte šanci se s ním domluvit anglicky. Pak je tu ještě povolení do parku za 140 birr. Půjčil jsem si stan (25 birr/den) a matraci (10 birr/den). Celé mě to tedy stálo 860 birr neboli lehce pod 100 $. To mi přijde na takovou expedici jako za dob Emila Holuba fakt málo.

Ještě potřebuji sehnat benzín do vařiče. Pumpa tu nikde není, ale jsou tu místní petrolbaroni s kanystry. Jako v Pákistánu. Dovedli mě k jedněm obchodníkům. Nemohli jsme se domluvit na objemu, nádržka má 590 ml, oni mi dali půl litru, ale bylo toho nějak málo. Tak jsem odešel. Jenomže se záhy ukázalo, že tu není nikdo další, kdo by prodával benzín. Všichni měli jen naftu. Na jo, náklaďáky jezdí na benzín asi jenom v Rusku. Tak jsem se musel potupně vrátit. Těch půl litru by asi stálo 10 birrek, musel jsem zaplatit 15. Dostali mě. Benzín prodávali muslimové, klasičtí obchodníci. Byl tam takový mladý kluk, vypadal jako borec – ve smyslu – „tak vidíš, stejně je po našem“. Má recht. Jenomže já budu za dva týdny zpátky v Evropě a on si bude pořád ráchat prsty v benzínu.

simien2Ještě jsme museli koupit nějaké jídlo, pytle na bagáž a provazy. Ráno vyrážíme. Poprchává, tak ještě jdeme koupit nějaký plastik na přikrytí pytlů. Stálo to 2×12 birrů, obchodník mi není schopen správně vrátit na 50 birr bankovku, přestože si to spočítal na kalkulačce. Dává mi o 10 birr více. Když jsem mu bankovku vracel, vzal si jí a místo ní mi dal dvě pětibirrovky.

Naše výprava začíná stoupat do hor. Nejdříve to vypadalo jako nedělní výlet na Kokořín, ale brzy se před námi objevilo údolí a za ním kopec jako kráva. A přesně tam jsme šli. Supěl jsem jako parní lokomotiva, ale nakonec jsem to dal. Nahoře byla jakási náhorní planina, po které jsme došli k jedné chatrči, která se ukázala hospodou. A že si dáme pivo. A bylo z plechovky. Ale od konzervy. Jednalo se totiž o domácí pivo tallo vyráběné z ječmene a skladované v kanystrech. Nalili mi toho do té konzervy tak půl litru. Taková hnědá bahnitá voda se stejně barevnou pěnou. Filtrované to tedy nebylo. A k tomu tuhou, žitnou placku. A zase na cestu. Už to bylo takové příjemné, nahoru, dolu, nahoru, ale žádné trháky. Konečně jsme došli k okraji útesu a za ním se otevřel výhled do kraje. Fantazie. Připomínalo mi to Grand Canon, jenom bez té zadní hrany. Dorazili jsme do kempu Sankaber, výška 3250 m n.m. Postavili mi stan. Šel jsem kousek dál, koukal do kraje. Vytáhl jsem si mobil (který v Etiopii nefunguje, žádný operátor nemá smlouvu s českými operátory), připojil sluchátka a pouštěl si vybrané pecky. A myslel na to, že mám akorát čtyřicáté narozeniny a dumal nad tím, jestli ta druhá půlka života může přinést něco lepšího, než ta první. Hlavně jsem doufal, že jsem opravdu teprve v polovině.

simien3Další den se probouzíme do krásného rána. Byl to zvláštní pocit, pouze jsem si sbalil po snídani svůj malý batoh a všechno ostatní tam nechal. Postará se o to vodič muly. Vyrazili jsme na cestu. Konečně jsme viděli opice dželada (Theropithecus gelada, anglicky gelada baboon), zvláštní endemický druh, vypadají jako paviáni (ale nejsou). Užil jsem si focení a filmování. A pokračujeme dále. Bohužel to jde z kopce, což znamená jediné. Později to bude do kopce. Docházíme k vyhlídce na vodopád, kde je ale v tomto období málo vody, lepší je to na podzim. U říčky se zastavujeme, dáváme oběd a pauzu. Přichází ta fáze do kopce, jde to ale naštěstí jen zvolna. Přibližujeme se k vesnici Gich, která má asi 200 lidí. Pěstují tu hlavně brambory. Sází se v září, kdy je hodně vody. Také tu jsou eukalypty. Jediné stromy, které je dovoleno kácet. Rychle rostou, používají se jako stavební a palivové dříví. Jdeme nad vesnici, kde je planina a místní kemp. Je celkem zima, rád se obleču. Rostou tady lobelie, opravdu veliké potvory. Čtyři, pět metrů. Přišli malí kluci. Fotím si je, dal jsem jim tužku. Pohled na místní děti je poměrně smutný. Jsou oblečení do nějakých triček či roztrhaných bund, někdy mají kalhoty, někdy jen takové trenýrky, přes hlavu a ramena ten jejich šátek gabi. Většinou jsou bosé. Kluci byli kousek ode mne a pak ukazovali, jestli nemám něco k jídlu a říkali něco jako „bread“. Vyndal jsem z batohu poslední chleba/housku a dal jim to. Bylo mi divně. Kluci poodešli dál, ale bylo vidět, že to jí. Těžký život. Bylo slyšet jak kašlou. Přes den je celkem teplo, ale v noci je teplota kolem nuly. Tohle bych chtěl jednou ukázat svým dětem, aby pochopili, jaké mají štěstí, kde žijí. Jen nevím, jestli o to budou stát.

Večer se jako vždy dává do deště. Zigiju, můj průvodce, mě láká, ať jdu spát s ním, scoutem a mulemanem do kamenné útulny. Jdu, ale moc šťastné rozhodnutí to nebylo. Stěží se tam vejdeme a všude kolem nás běhaly myši. Večer mi ještě přenesli všechny věci ze stanu do útulny, takže jsem ráno hledal, kde co mám.

Třetí den se vydáváme na vrcholek Imet Gogo, která má bezmála čtyři tisíce metrů. Zigiju nasazuje tempo. Aby ne, když mu je osmnáct. To scout už je rozvážný, má čtyřicet devět. Ale fyzičku má dobrou. Asi mu tady ani nic jiného nezbývá. Po hodině a něco jsme na vrcholu. Samozřejmě nutné focení a filmování. Vylezu v Africe ještě někdy na něco vyššího?

simien4Vracíme se do Sankaberu. Bereme to ale přes vesnici Ambaras, kde se můj průvodce narodil a žije tam jeho rodina. Přešli jsme spoustu horských hřebenů. Na jednom místě mi to připomínalo Angel landing v Zionu (Utah/USA). Přešli jsme jednu pláň s kosodřevinou. Je to tam chráněné, místní tu nesmějí pást dobytek. A zase přes hřeben a už tu jsou louky a dobytek, blížíme se k vesnici. Zbíhají se k nám děti a některé z nich se s mým průvodce zdraví po etiopsku (takové lehce akrobatické cvičení). Byli to nějací bratranci. A před polednem jsme ve vesnici. Byla tvořena kulatými chýšemi s kuželovitými střechami. A do jedné jsme vešli. Chýše měla průměr asi deset metrů, válcová část na výšku tak čtyři metry. Vše bylo ze dřeva, kamení, střecha pokrytá slámou. Připadal jsem si jak na výstavě Lovců mamutů, která byla v Národním muzeu. Zadní část byla přepažena, po stranách udělána patra na spaní. Bylo tam otevřené ohniště, kouř volně stoupal do chýše. Udělalo se nějaké jídlo a pila se samozřejmě talla. Po chýši běhala kuřata, časem přišla i kráva, které tam dali něco nažrat. Zigidžova matka měla na zádech nejmenší dítě. To jsem v jednom okamžiku viděl, jak se vydělalo přímo na podlahu. Tak to matka tak trochu košťátkem zametla a bylo hotovo. Postupně přišel otec, babička, sourozenci. I jedna starší sestra, která žila v Adrie u (bohaté) sestřenice. Jenomže se rozhádali a tak se musela vrátit zpět do hor. Měla takový smutek v očích. Mezitím pršelo, ale než jsme se vydali na cestu, tak to přešlo. Přidal se k nám nějaký mládenec, který na rameni nesl magneťák s dost vybitými bateriemi, takže hudba se z toho nesla dost trhaně. Prostě Afrika. A my se vraceli přes hřeben zpět k Sankaberu.

Poslední den výpravy jsme brzy vstali. Uvařil jsem si snídani a po šesté jsme se dali na cestu. Bylo příjemně chladno, slunce už svítilo, měli jsme nezvykle dlouhé stíny. Vraceli jsme se stejnou cestou, kudy jsme první den do hor šli. Po cestě ještě spousta příležitostí k focení a filmování. Kousek před Debarkem jsme potkali Belgičana s Italem. Šli se scoutem, ale bez průvodce. Netušili kam jdou. Nepochopil jsem to.

V Debarku jsme si všichni zašli na oběd k babičce mého průvodce. Řádně jsme oslavili zdar celé expedice, zapili to i klasickým lahvovým pivem. Předal jsem každému z nich extra peníze za dobré služby. Zasloužili si je.

2 771 x shlédnuto
Milan Dvořák
About Milan Dvořák 279 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

2 Zpětné odkazy & Pingbacks

  1. Dželady, paviáni s krvácejícím srdcem | Poutník
  2. Autobusové dobrodružství | Poutník

Komentáře nejsou povoleny.