RoadTrip Švédsko 2016 | Z Norrbotenu do kraje Jämtland

 

Je ráno a my se slastně probouzíme v hotelovém pokoji na měkké, ale hlavně suché, a to zdůrazňuji, suché posteli. Skoro se nechce věřit, že nejsme mokří, když jsme si deště a vody za poslední dva dny, tedy hlavně včera, užili více než je zdrávo. Dokonce budeme mít normální snídani v hotelu a ne žádný „oranžový pytlík“, který se za snídani vydává.

Dneska nemusíme z postelí vlastně nějak spěchat. Cíl pro dnešní den jsme nad pár plechovkami piva, zakoupenými v noci na benzínce v Jokkmokku, vymysleli. Expedice Sarek 2016 se tímto mění na RoadTrip Švédsko 2016 a my jej protáhneme na jiho-západ od Jokkmokku, tedy na sever kraje Jämtland do oblasti divočiny (vildmark) Stekenjokku. V klídečku tedy vylézáme z postelí, dopřáváme si ranní dobrovolnou sprchu v teplé vodě a vyrážíme směr hotelová restaurace. Na zdech visí kožešiny, v sále je vycpaný medvěd, všude obrázky se sámskými motivy. Potichu hraje hudba od Sofie Jannok a Jon Henrika Fjällgrena, pochopitelně ta echt sámská hudba. Po pár minutách vracím na tácku mých pět talířů, pochopitelně prázdných a jdeme balit. Je čas vyrazit.

Před hotelem si uvědomujeme, že při nočním vysílení a vidině suchého pokoje a postele, jsme nechali drtivou většinu mokrého oblečení v autě. Jeho dveře naštěstí otevřel Jörgen a ne já, páč ta vůně tedy stála za to. Využíváme situace, kdy jsme zůstali na parkovišti poslední auto a toho, že venku docela peče sluníčko a tak steleme jednotlivé kusy oblečení na beton a snažíme se to vyvětrat a snad i trošku vysušit. Po třičtvrtě hodině s docela uspokojivým výsledkem vše rovnáme do auta a vyrážíme. Čeká nás nějakých 500 kilometrů a 6 hodin jízdy a protože se znám, tak to bude minimálně na časovém údaji daleko více, protože budeme určitě všude možně zastavovat a fotit. Musím si to přeci nejen pro sebe řádně zdokumentovat, abych věděl, kam příště vyrazit. Jdeme tedy na to.

Po cestě se hned ze startu vyhýbáme několika jedincům a menším rodinným skupinkám sobů, kteří k severu neodmyslitelně patří. Už je ani nefotím, protože bych neměl místo na kartě a navíc bych si vybil baterku, kdo ví, kdy se dostaneme k elektrice. Spát se totiž bude doufám venku ve stanu v divočině.

Jednou ten foťák přeci jen vytahuji, a to tehdy, když na nás na kraji cesty čeká úplně bílý sob, tedy jen s malým tmavým flekem na krku. To se přeci vyfotit musí.

Jen o pár desítek kilometrů dále zastavujeme před vlakovým přejezdem, kde na dřevěném nástupišti postává skupinka asi patnácti lidí a všichni zběsile fotí a natáčejí přijíždějící vlak. No vlak, je to jeden vagón motoráku. Můj dotaz na Jörgena je tedy jasný. „Se zbláznili, že si fotí vlak nebo proč?“ Odpověd přichází záhy a s logickým vysvětlením. „Ale ne, to je vlak Inlandsbanan, který jezdí ve vnitrozemí mezi městy Mora, resp. Kristinehamn na jihu a Gällivare na severu a celá trasa měří necelých 1300 kilometrů a je stará skoro 100 let.“  Je to jasné, já si to musím taky vyfotit. V rychlosti alespoň otevírám okno u auta a cvakám, vystoupit a řešit kompozici bych opravdu už nestihl. Zjistit něco více o této trase a v budoucnu ji alespoň z částí absolvovat je jasné na 100 procent. Určitě aspoň něco málo o ní aspoň brzo napíšu. Závory se zvedají a nebo jen světla přestávají blikat? Už ani nevím, každopádně míříme směr jiho-západ.

Cesta je dlouhá, ale příjemná. Není to jako strávit celý den na kajaku pár stovek metrů od sebe a nemoci si ani nic říct. Teď máme dostatek času, aby mi Jörgen mohl povykládat více o švédských horách, o místech, která stojí za návštěvu a mnoho dalších zajímavých tipů a rad. Na mnoha místech slyším, jak tudy a dám tudy jel v zimě na sněžném skútru a jak ta krajina vypadá jinak, naprosto k nepoznání. Už jenom proto, kolik metrů sněhu v zimě tam je. Ostatně hned mi na mobilu googluje jak vypadá Stekenjokk, naše dnešní cílové místo, v zimě. Řeknu vám, to bych chtěl jednou vidět.

Prvním nebo vlastně jediným konkrétním styčným bodem na trase do Stekenjokku jsou peřeje Trappsteksforsen. Nachází se v blízkosti přírodní rezervace Marsfjället, ale jak už to bývá, tak je toho na cestě plno co fotit. Frčíme si to tou krásnou cestou mezi kopci a snažíme se „přemluvit“ zdejší břízy, aby se trošičku pro nás zbarvily do žluta. Asi neumíme kouzlit, protože nic. Pár lístků, resp. pár větviček je krásně žlutých, ale do těch nádherných podzimních barev to má daleko. Najednou zpozorním a volám na Jörgena ať šlape na brzdu, páč jsem něco viděl a chci si to rozhodně vyfotit. Beru do rukou Nikona, vystupuji z auta a mířím na opačnou stranu cesty a fotím docela rozlehlé peřeje.

Cvakám a lituji, že stativ zůstal doma, protože by to byla nádhera s dlouhým časem. Příště. Ještě se otáčím a zjišťuji, že budu ještě více naštvaný, protože daleko vetší a silnější peřeje, místy snad i vodopád, byl jen pár desítek metrů zpětně za námi. Volám na Jörgena, že pauzička bude delší, protože odsud mě jen tak lehce nedostane. Já totiž miluji tu sílu přírody a divoké vody.

Po půl hodině se smiřuji, že musíme dál, protože ještě toho máme hodně před sebou. Nasedáme do auta míříme směr Trappstegsforsen. Už podle názvu si začínám představovat jak to bude vypadat. Trappsteg je krok. Forsen jste už asi pochopili, že jsou peřeje. Navíc mi bylo právě sděleno, že to nejsem jenom já kdo má hlad, ale oba a tam si prý dáme výborný losí hamburger… Hmmmmmm…

Chatu, grill nebo jak to nazvat, má dánský manželský pár, který se tady usídlil. Rozumnět jim tedy dá docela práci, ale zvládl jsem to a svůj burger jsem dostal. Měl standardních 150 gramů, ale byl plný slaniny a brusinek. O velikosti nebo spíše hromadě úžasných hranolek ani nemluvě. Ta chuť…. přísahám k Bohu, že za skoro 41 let svého života jsem lepší burger nikdy nejedl. Už jenom kvůli němu tu budu muset někdy zajet. Až když jsem jej celý sež…al, tak jsem si uvědomil, že jsem vám ho měl alespoň vyfotit. Byla to božská práce. Ovšem tak, jak utíkala voda v peřejích, tak utíkal i náš čas a chtě nechtě jsme museli opět usednout do auta a vyrazit dále. Pochopitelně jak jinak než opět s pár zastávkami…

Po iks zastávkách přišla jedna trošičku delší. To když jsme se dostali nad zemědělsko-turistické městečko Klimpfjäll. Vyjíždíme na kopec nad městem a já přes Jörgena (řídil) nahlížím přes okýnko dolů, opět řvu ať stojí, protože to si prostě vyfotit musím. Počasí se pro dnešek docela udobřilo. Venku je krásně zeleno a pod námi nádherná řeka s jezerem a přírodní deltou. Cvakám o sto šest a opět si představuji jaké to tu musí být v podzimních barvách. Doma si nacházím on-line web kameru a denně sleduji jak vypadá barva na stromech. Uvidíme zda to ještě letos stihnu nebo až příští rok. Posuďte sami. Není to nádhera?

Naštěstí jsme už jen pár kilometrů od naší cílové stanice, kterou je Stekenjokk, přes který vede silnice zvaná Vildmarksvägen a tak byl Jörgen trpělivý a opravdu počkal až sám dolezu do auta. Nemusel ani použít donucovací prostředky…

Vyjíždíme na samotný vrcholek a mě nádherou padá huba. To je ono! To je ono! Přesně tohle je to co jsem chtěl a po čem toužil. Ona správná divočina, tedy vildmark jak se tomu švédsky říká. Jsme na vrcholu místa zvaného Stekenjokk. Ano, možná jste si všimli onoho „jokk“, které asi znáte ze severu Švédska a je to typická koncovka několika sámských měst a městeček. Nezapomeňte, že i kraj Jämtland patří do Lapplandu a tedy Sámům. Pojďme, ale zpět k tomu co se předemnou otevřelo. Obrovská planina nebo náhorní plošina, vlastně ani nevím jak to správně nazvat. Dole plno jezer, močálů, potůčků a mokřin. Všude dookola vrcholky hor. Vše na pravo je již Norsko. Jsme asi 5 kilometrů vzdušnou čarou od norských hranic a tedy norského národního parku Børgefjell. Až doma studováním googláckých map jsem se rozhodl, že tady pojedu ještě minimálně jednou a udělám exkurzi i v Børgefjell, protože to je nádhera. Bude to takové švédsko-norské horské přátelství. Kéž by to šlo hned…

Musím říct, že bude velmi těžké se rozhodnout, kam bude má další cesta směřovat, když i tady je to nádherné a tak divoké. Divoké v pravém slova smyslu hlavně co se týče počasí. Stále totiž byla modrá obloha a my snili jak to tady další den rozbalíme a vystoupáme ke hvězdám.

Asi 5 kilometrů jedeme snad hodinu, protože chci pořád z auta ven a stále fotím a kochám se. Nemám dost. Toho se asi nikdy naštěstí nenabažím. Blíží se, ale večer a tak musíme najít místo, kde rozložíme stany. Ideálně na dosah hory, jejiž okolí jsme si vyhlédli na mapě a zítra na ni vystoupali nebo alespoň trošku povandrovali kolem. Parkujeme auto skoro na samotném konci náhorní planiny, ve stínu našeho dalšího cíle a vyrážíme rozbít stany. Jörgen si vybral místo v blízkosti peřejí, protože jako vášnivý rybář by rád nahodil. Nevím, spíše netuším co chce chytat, ale neprotestuji. Měl se mnou boží trpělivost po celou dobu jízdy a navíc už třetí den musí snášet moji ubohou švédštinu…

Stany tedy stanuly na vrcholku nad peřejemi a já přemítal co s načatým večere. Jörgen chtěl zavolat své ženě. Chápu, jsou měsíc novomanželé a já si říkal, že se pokusím o totéž, jen po skoro šesti letech od svatby. To bych ovšem nebyl já, abych si k telefonu nepřibral přes rameno i moji zrcadlovku Nikon D7000 a necvakal všechno, co se hnulo nebo jen tak trčelo. Připadám si někdy nemocný, ale když já si nemohu pomoct. Prostě ten pocit, když v rukou držíte pořádný foťák, který vám dovolí si hrát. No ja říkám, jako malý Jarda…

Přecházím na druhou stranu planiny a snažím se nasávat nejen to nádherné počasí, protože po dvou dnech trvalých dešťů to konečně opravdu vyšlo, ale i té nekonečné samoty a rozlohy. Už vím co se mi na Švédsku tak líbí. Nejen tradice, které se snaží alespoň většina dodržovat, ale hlavně ona nekonečná a obrovská příroda. Ta příroda, kde nemusíte člověka i pár dní potkat nebo jej uvidíte jen někde v dálce, jak si jde svým směrem. Můj cíl byl v tu chvíli na opačné straně údolí na protějším kopci. Tedy alespoň jsem si to myslel.

Uvědomil jsem si také jak zrádný je zdejší terén. Nemluvě o nekonečných vodních plochách, které někdy ani na první pohled nepoznáte, tak hlavně terénu, který bez přítomnosti stromů a keřů mate svými rozměry. Říkal jsem si, že do hoďky bych mohl být na protějším kopci, ale když jsem vyšel na první hranu, tak následovala druhá, třetí, čtvrtá a potom se už začalo tak rychlo stmívat, že jsem to „možná“ v polovině vzdal. Vzdálenosti se zde strašně špatně odhadují. Rozhodl jsem se nepokračovat. V tom vodou prosáklém terénu, borůvčím a brusinkami pokrytými kameny, které ani nejsou vidět a noha vám tak občas zmizne neznámo kde, by to byl i zbytečný hazard. Raději jsem se vydal zpět ke stanům a kochal se západem slunce a pohledem na norskou stranu zdejší divočiny. Vždyť po probuzení nás čeká výšlap na horu, která nám pro dnešní noc nabídla svá ochranná křídla.

Sladké sny z divočiny.

Související články

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

Pavel Stanco Tento článek se mi líbí
209 x shlédnuto
Pavel Stančo
About Pavel Stančo 5 Článků
Pavel žije ve Švédsku od roku 2010. Domovem se mu stalo město Sundsvall na východním pobřeží v polovině země. Vedle své velké rodiny svůj čas dále dělí s fotografováním, cestováním, přírodou a horami. Pavel založil server sverige.cz, který vám dokonale přiblíží život v této severské zemi.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.