RoadTrip Švédsko 2016 | Za krásami severu

 

RoadTrip Švédsko 2016 | Za krásami severu

Už je to pár měsíců co mi navrhnul Jörgen, kolega z práce, že bychom mohli zajet do národního parku Sarek (čti sórek) a udělat tam nejen plno fotek, ale také si zapádlovat v deltě řeky Rapadalen a trochu i prošpacírovat okolí. No kdo by řekl na to ne? Já tedy ne, takže bylo rozhodnuto. Termín byl stanoven na konec srpna, kdy bude méně komárů a okolím se už třeba začne potulovat podzim se svými barvami.

Když mi to na jaře nabídl, tak jsem se rozzářil jako sluníčko. Okamžitě jsem si vzpomněl na časopis UTE magasinet číslo 3/2015, který mi leží neustále na stole, úplně nahoře a kde jsem byl fascinován článkem právě o pádlování v deltě řeky Rapadalen. Už jsem se tam viděl. Okamžitě začalo studování internetu a zjišťování co vše musíme vědět, kde můžeme či nemůžeme pádlovat a kde najdeme nějaké rady, které by nám to všechno umožnily. Google Maps jsem měl otevřené skoro denně. Kdyby to všechno bylo tak jednoduché… o tom ovšem až později. Teď pěkně popořádku.

Přípravy na cestu

Je čtvrtek a já toho tedy moc nachystaného nemám, a to mám zítra ráno v pět hodin odjíždět na sever Švédska, kde si nic nekoupím, páč tam prostě a jednoduše není kde. Na večer jsem domluven s Jörgenem, že k němu přijedu domů a pomohu mu s montáží kajaků na střechu auta.

Prší. Fouká. Všude komáři. Tak nevím, to má být nějaké znamení nebo co? Auto máme zapůjčené a ližiny na střeše, kde se snažíme umístit kajaky jsou strašně moc blízko u sebe a nám se ne a ne podařit tam kajaky nějak rozumně upevnit. Před půlnocí to vzdáváme. Přijedu prostě ráno, za světla to namontujeme a prostě vyjedeme o trošku později. Spát máme v přírodě, tak nás nic nelimituje.

Cesta na sever

Po páté hodině ranní, kávě a plné misce borůvek s cukrem, které jsme ještě včera odpoledne s dcerkou sbírali kousek za domem, vyrážím směr Jörgen. Čeká nás montáž kajaků a konečně odjezd na sever. Vše probíhá tentokrát překvapivě dobře a rychle, takže za dvacet minut odjíždíme zpět ke mně domů, kde nechávám auto a přesedám do našeho expedičního auta.

Konečně. Konečně. Konečně. A ještě jednou konečně. Je to tu a já po skoro šesti letech života ve Švédsku vyrážím do mých milovaných hor a dokonce na skoro samotný sever Švédska do národního parku Sarek, který je považován za nejdivočejší, nejméně přívětivý ke svým návštěvníkům a také zcela bez turistických tras a jakýchkoliv chat. Ty jsou jenom na samotném okraji parku. Navíc leží v oblasti s největším a nejčastějším počtem srážek ve Švédsku. No uvidíme.

Volíme cestu vnitrozemím a ne po dálnici E4, která lemuje východní pobřeží. Zdejší pobřeží je sice krásné, ale celkem podobné a stereotypní, takže vnitrozemí je jasná volba. Po pár hodinkách narážíme na první soby podél cest. První soby, kteří přemýšlí, zda běžet od cesty pryč nebo cestu přeběhnout. Tady si pamatujte, že toto je typické chování soba, takže vždy zpomalte a raději počkejte, co udělá. Byla by přeci škoda skončit s rozbitým autem před cílovým místem.

Polární kruh

Následuje protnutí onoho magického bodu Polární kruh. Kdo čeká něco výjimečného, tak se nedočká. Bohužel, ale tak to prostě je. My měli na cestě velkou ceduli, kterou má potřebu velké množství lidí polepit nálepkami všeho druhu. Smutné. Bohužel jsem tam viděl i trochu té české práce. Hned vedle hlavní cedule je ve čtyřech jazycích povídání a polárním kruhu. Mě nejvíce zaujalo to finské podání. No řeknu vám, pár minut jsme se snažili jen o pouhé přečtení, ale i to bylo nad naše síly. Posuďte sami.

Potkali jsme se tady také s osádkou Čechů, která mířila sejným směrem, tedy do národního parku Sarek. Docela by mě zajímalo, jak dopadli. Řekl bych, že tam ještě jsou. Tedy tam nahoře.

Ájtte museum v Jokkmokku

Jsme v kraji Lappland, městečku Jokkmokk, které je takovým hlavním městem Sámů ve Švédsku. Je pochopitelné, že tady tedy bude museum, které se Sámům a jejich kraji, historii a životě věnuje. Nebudu se zde nijak široce o Ájjte muzeu rozepisovat, protože mu budu věnovat samotný článek. Jen se sluší napsat, že pokud budete mít alespoň trošku času, tak se tam určitě zastavte. Není nijak velké, ale myslím, že za prohlídku rozhodně stojí.

Národní park Stora Sjöfallets a jezero Akkajaure

Je to s obdivem, ale i s neplánovanou návštěvou sámského muzea, přijíždíme na sever ve více než dostatečném předstihu. Jörgen je opravdu připraven mi ukázat co nejvíce ze švédských krás a tak navrhuje, že bychom si mohli udělat takový výlet podél jezera Akkajaure, které leží v národním parku Stora Sjöfallets (volně přeloženo jako Velké jezerní vodopáty) a jeho jakousi dominantou. Počasí je stejně nic moc, chápej jako, že prší a když ne, tak je opar a mlhavo. Vybalit stany ve čtyři hodiny odpoledne a koukat do mokra je fakt blbost. Jako nápad se to tedy jeví pozitivně.

Zastavujeme se ještě v pidi městečku Porjus, kde kupujeme tekutinu do vařiče a u placení se nám dostává dotazu zda se nechceme zúčastnit „lovu na medvědí trus“. Oba na sebe s úsměvem koukáme a pochopitelně souhlasíme. Prý to je výzkum a mapování DNA. Fasujeme brožurku a dva pytlíky, které obsahují pokyny a plastovou zkumavku, do které máme podle instrukcí umístit 1 centimetr krychlový medvědího hovna… Úplně se vidím, jak to měřím a u toho z místa činu raději utíkám. Oba doufáme, že to nebude potřebovat, ale sranda to byla.

Projíždíme podél jezera Akkajaure a Jörgen mi vysvětluje švédská slovíčka týkající se lesů a hor. Jen škoda, že moje palice má již plnou kapacitu a velmi těžko přijímá nové informace. Budu to ještě dlouho trvat než se nová slovíčka pevně usadí v tom, co nosím na krku.

Jezero, nebo spíše sestava několika jezer je úchvatná. Je zde pár vodopádů, ale také vodní elektrárna. Na několika místech zastavujeme a využíváme minutových pauz od deště a snažíme se zachytit zdejší krásy. Snad se zde někdy v brzké budoucnosti podívám na nějaký ten vandring a poznám zdejší horské krásy, nejen ty vodní.

Blíží se večer a my si uvědomujeme, že bychom měli vyrazit směr jezero Tjaktjajaure (sámsky Tjaktjajávrre), kde plánujeme přespat. Na místo přijíždíme skoro uprostřed noci a najít v lese místo pro stany se jeví jako nemožné. Déšť naše snažení ukončuje a rozhoduje, že spát se bude v autě. Asi nejrozumnější varianta. Jen kdybych byl schopný v autě spát. Už jsem to párkrát zažíval a žádnou radost mi to nepřinášelo, tak snad to bude tentokrát jiné. Uvidíme. Každopádně ráno začne konečně naše dlooooooouho očekávané dobrodružství.

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D7000 a upraveny v programu Zoner Photo Studio

Článek byl napsán pro server sverige.cz

896 x shlédnuto
Pavel Stančo
About Pavel Stančo 7 Článků
Pavel žije ve Švédsku od roku 2010. Domovem se mu stalo město Sundsvall na východním pobřeží v polovině země. Vedle své velké rodiny svůj čas dále dělí s fotografováním, cestováním, přírodou a horami. Pavel založil server sverige.cz, který vám dokonale přiblíží život v této severské zemi.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.