Před dvaceti miliony lety tvořily Egypt, Sinai a Arabský poloostrov jeden celek. Mohutné posuny pevninských desek později způsobily rozdělení země. Následná mohutná tektonická činnosti dala vzniknout mohutným pohořím. K nejvýznamnějším horám patří nejvyšší Hora sv. Kateřiny o výšce 2642 metrů n.m. a Mount Sinai o výšce 2285 metrů n.m. Tato hora je mezi místními známa jako Gebel Musa, což znamená Mojžíšova hora. Na své cestě z Egypta do země zaslíbené, Izraele, zde na Mojžíše poprvé promluvil Bůh z hořícího keře. Na vrcholu hory poté odevzdal Mojžíšovy deset přikázání. Od té doby se toto místo stalo oblíbeným poutním místem. V 2:45 mi začínají zvonit hodinky, mátožně si uvědomuji, že bych měl vstát. Moc se mi opravdu nechce. Nakonec ale přeci jen vstanu, dokonce něco malého pojím. Je čas vyrazit. Nejdříve ze všeho zjišťuji, že brána z Fox of the Desert Camp je zamčená bytelným zámkem, takže mi nezbývá nic jiného než se ven vykrást po zlodějsku. Za chvíli již kráčím po silnici směrem ke klášteru svaté Kateřiny. V dálce jsem spatřil jedoucí mikrobus. Podivil jsem se, co zde dělá tak brzy ráno. Za chvíli jsem uviděl autobus. A druhý a třetí. Do nitra se mi začalo vkrádat podezření. 
Podezření, že můj nápad, vidět východ slunce na vrcholu Gebel Musa, pojalo více lidí. Kráčím tmavou nocí, nade mnou září neskutečné množství hvězd – a kolem mě sviští jeden autobus za druhým. Po čtvrthodině jsem se přiblížil ke klášteru. Zde už byl živý mumraj. Na přilehlém parkovišti už bylo nejméně deset velkých zájezdových autobusů, větší množství mikrobusů a terénních aut. A nové stále přijížděly. Venku už pobíhalo velké množství lidí, které se průvodci snažili zorganizovat. Musím říci, že jsem byl touto skutečností mírně zaskočen, celé to okořenilo poznání, že většina těch turistů jsou Rusové. Všichni ti Váňové, Ivanové a Nataši se mi pletli pod nohy. Vyrazil jsem po ceste vzhůru. No vyrazil, spíše jsem se jen zapojil do proudu lidí. Záhy jsem poznal, že nemá smysl se nějak dramaticky drát dopředu, slabší jedinci koneckonců odpadali sami. Do toho všeho se ještě pletli Beduíni, kteří nahoru táhli velbloudy s turisty, kteří si myslili, že si tím zakoupí jedinečný, senzační zážitek. Méně úspěšní velbloudáři postávali kolem a lovili unavené zoufalce. Směsice lidí jdoucí na vrchol byla opravdu pestrá. Nejvíce mi v paměti zůstala mladá maminka,která na rukou táhla své mimino. O kus dál jsem potkal chlapíka, který šel v obleku. O vyfintěných mladých slečnách, které asi nepochopily, že nahoře je nečeká grandiozní párty, ani nemluvě.
Od kláštera svaté Kateřiny cestá stoupá v dlouhých serpentinách. Na jejich jednotlivých zákrutech jsou postaveny kamenné boudy, v kterých se prodávají limonády a jiný občerstvující materiál. Když jsem tudy včera odpoledne procházel při cestě na jiný horský hřeben, politoval jsem prodavače – „ceny má sice dvojnásobné než je běžné, ale těch zákazníků asi moc nebude“. Teď teprve vidím, jak moc jsem se zmýlil a jak úžasný business to musí být. To velké množství poutníků s sebou přináší jeden úchvatný efekt. Skoro všichni si svítí baterkou na cestu. Z výšky je celá stezka ozářená, stovky mravenců pochodujích za svých cílem.
Blížíme se k vrcholu. Místo stezky nyní stoupáme po kamenných stupních. Lidí je tolik, že se zde tvoří fronta a občas musíme počkat, než se dav před námi pohne. Ale jsme už téměř nahoře. Je půl šesté, východní obzor již dávno zrudl a já se konečně dostávám na vrchol Mojžíšovy hory. Všude kolem sedí na zemi lidi, jsem rád, že se mi daří získat ještě jedno celkem dobré místo. Stejně tak jako dole i zde drtivě převažují naši sousedé z východu (tedy nikoliv hned východně za řekou Moravou). Všichni si chystáme fototechniku a těšíme se, až to sluníčko vyleze, protože je dost zima. A konečně pár minut před šestou prudce zazáří první kousek slunce na obzoru. Lidé se vztyčují, připadám si jak na tiskové konferenci s nějakou hvězdou.
Ale to nejlepší má teprve přijít. Valná většina návštěvníků jsou organizovaní turisté. Nebo-li deset minut po východu slunce se všichni postupně vydávají na cestu zpět. Beru si deky, které si od Beduínů pronajali turisté a nechali je kolem, nacházím si pěkné místečko. A propadám se do příjemného spánku. Občas jen pozoruji, jak mizí turisté či jak se opět plní stezka vedoucí z vrcholu. A pochopitelně i dráhu slunce po obloze a stupeň osvětlení okolních hor. V osm hodin se i já definitivně probouzím. Zůstal jsem na vrcholu sám, pokud nepočítám Beduíny v jejich krámcích. Prohlížím si ještě malou kapličku, na jejíž zvon poutníci neuměle zvonili. Tak toto je to místo, které si Hospodin zvolil na předání jistého mravního kodexu svým vyznavačům. Já jsem tu na Hospodina nenarazil, možná jsem ho jen nebyl schopen vidět. Na druhou stranu, co se změnilo od dob Mojžíšových – dnes tu můžete narazit na signál mobilních telefonů. Využil jsem této skutečnosti a jednu zprávu odeslal. Zajímavé ale je, že svého adresáta nikdy nenašla. Možná, že zprávy z tohoto magického místa končí přímo u Hospodina. Konečně, nějakou komunikaci by s námi měl udržovat, aby věděl, jak dodržejeme jeho deset přikázání.
