Novoroční přechod národního parku Chirisan

 

Trochu teorie o Novém roku
Jiný kraj, jiný mrav. Západní civilizace se zžila s gregoriánským – slunečním kalendářem. Korejci na druhé straně, společně s Číňany, Japonci nebo např. Vietnamci, používají lunární kalendář. Protože je lunární měsíc lehce kratší než solární, oba kalendáře nejsou zcela kompatibilní. Korejci přidávají každých 30 měsíců jeden měsíc navíc. Díky tomu se Nový rok slaví nepravidelně, dle solárního systému se tento den nachází někde mezi 21. lednem a 28. únorem. Zatímco solární Nový rok nechává Korejce úplně lhostejné, lunární Nový rok mohutně oslavují. Já jsem se rozhodl dny volna využít k přechodu národního parku Chirisan.

Příprava na přechod
Přípravu na výlet jsem rozhodně nezanedbal. Ve čtvrtek se v kampusu konala večeře pro cizince. Slibovalo to korejské „dobroty“, naštěstí na závěr byly jahody, takže konečný výsledek byl pozitivní. Po jahodách už to vypadalo, že se rozejdeme, naštěstí někdo zvolal „Jdeme do hospody !“ Samozřejmě, že se nešlo do hospody, ale do baru. Na stůl přišla dvanáctiletá whiska Imperial, ale na konec došlo i na to pivo. Z tohoto je zřejmé, že řádná příprava na expedici byla poněkud zkomplikována.

Den první
Značná část příprav tedy probíhala v noci a poté ještě ráno. Nasmažit palačinky, sbalit spacák, kameru, foťák, jídlo a další maličkosti. A už jsem pospíchal na nádraží. Jako výchozí místo cesty jsem si zvolil klášter Hwaomsa. Z Kwangju tam nejede nic přímého, musí se nejprve přes město Kurye. Autobus přijel, radostně jsem hodil batoh do zavazadlového prostoru a ozval se typický vodní žbluňkavý zvuk. Není nad to, když se vám celý batoh i s polstrováním hned na začátku pořádně namočí.
Chirisan národní park patří mezi větší, lze v něm udělat několikadenní hřebenovou túru. Také se zde nachází druhá nejvyšší jihokorejská hora. Do parku se dá přijít z několika různých stran, výchozím místem bývá obvykle nějaký klášter. Klášter Hwaomsa, založený v 6. století n.l. v průběhu své existence přečkal pět zdrcujících ničivých vln, naštěstí ne vše bylo ve víru dějin zničeno. Klášter jsem navštívil už na podzim; krásné období, teplo, okolní stromy zbarvené do palety žluto-oranžovo-červené. Stejně jako v říjnu mě nyní čekal výstup na hřeben, kde jsem chtěl přenocovat v chatě Nogodan. Hwaomsa stojí v nížině, kolem 200 metrů n.m., Nogodan leží ve výšce 1370 m n.m. Cesta mezi nimi má asi osm kilometrů. Dole u kláštera jsem se ještě najedl a vyrazil vzhůru. Hned se na mne nalepil nějaký Korejec, ale protože se příšerně vlekl, záhy jsem mu utekl. Cestou jsem potkal ze shora jdoucí dva bleďochy. V Koreji je to relativně vzácné, takže to vede k tomu, že se všichni mohutně zdraví. Tenhle mě pro jistotu pozdravil korejsky. Počasí bylo celkem příjemné, mokrý batoh se mi pěkně lepil na záda. Ke konci výstupu jsem se střídal ve vedení s dalším korejským chlapíkem, který byl o dost zdatnější než turista dole u chrámu. Vyšel jsem na hřeben a zamířil na chatu. Koupil jsem si nocleh a než jsem se stačil pořádně ubytovat, byla tma. Spát se šlo brzo.

Den druhý
V sobotu jsem se probral jako jeden z posledních, kolem osmé hodiny. Najedl jsem se, sbalil si batoh a vydal se na vrchol Nogodanu. Bylo pěkné počasí, ne úplné azůro, ale viditelnost pěkná. Nahoře mě potěšil rozcestník s povzbudivou informací: Ch’onwangbong – 35 km. To je vrchol druhé nejvyšší jihokorejské hory, místo kam jsem měl zítra dorazit. Vzhledem k tomu, že se nachází relativně blízko mého dnešního noclehu, vypadalo to na pěknou zabíračku. Počasí bylo opravdu příjemné, nebylo ani moc teplo, ani vyloženě nemrzlo. Místy byl sníh, ale netvořil souvislou vrstvu. Po chvíli jsem u cesty viděl postavený stan. Vida, obecně řečeno, Korejci jsou dost velcí turisti, takže to zase až tak nepřekvapuje. Jdu dále, po takových třech, čtyřech kilometrech náhle potkávám mnicha. Zdravíme se. A další překvapení. Hovoří anglicky. Zastavujeme se a chvíli si povídáme. Dozvídám se, že je mu 42 let a životem mnicha žije již 15 let. Předtím vystudoval universitu, pracoval ve firmě, věnoval se byznysu (proto ta angličtina). A pak ho to přestalo bavit. „Nyní“, pravil mi, „každý den sedím osm, deset hodin v lotosovém sedu a medituji.“ Každý rok při příchodu Nového roku se vydává na vrchol hory Panyabong. Už to nemá daleko. Loučíme se a každý jdeme za svým vrcholem. Je to přesně to setkání, které si budete pamatovat a budete na to muset občas myslet.
Pokračuji dále. Docházím na malou, ale velice pěknou noclehárnu Yonhuanchon. Bylo ale ještě moc brzy, tak jsem pokračoval dále ke svému cíli – chatě Sosok. Bylo k půl třetí odpoledne, když jsem došel na rozcestí. Z něho jsem se dozvěděl, že jsem už ušel 16,7 km, ale více znepokojivé bylo to, že na Sosok to bylo ještě 12,5 km. To jsem vpravdě nečekal, ale nemohl jsem udělat nic jiného, než pokračovat dále a to ještě pořádně natáhnout krok. Nakonec se mi to podařilo, přehoupl jsem se přes hřeben a dole pod sebou jsem uviděl chatu. Bylo půl šestý, měl jsem malý náskok před tmou. Seběhl jsem k chatě a byl opravdu rád, že už to mám za sebou. Ubytoval se, z konzervy snědl rybku. Pak jsem potkal Korejce, s kterým jsem včera došel na chatu Nogodan. Domluvili jsme se, že zítra půjdeme spolu na vrchol Ch’onwangbong. Chlapík měl jen takový malý batůžek, ve kterém měl jen jídlo, bundu a mobilní telefon. Spacák si vždy půjčil na chatě. Šel v podstatě stejnou trasu jako já. Ale na rozdíl ode mne už mu bylo 47 let. Jen doufám, že v tomto věku taky budu tak křepce a radostně běhat po horách. Stejně jako včera se šlo rychle spát.

Den třetí
Ráno se opět brzy vstávalo, zároveň i jedlo. Sbalil jsem si batoh a společně se svým korejským společníkem se vydáváme na cestu. Od chaty cesta pěkně stoupá. Nejdříve jsme ještě došli na další noclehárnu. Chtěl jsem si nechat dát razítko, téměř vrcholové, ale nic tomu podobného neměli. Můj průvodce se ale nechtěl tak snadno vzdát, nakonec mi přinesli těžkou, kovovou medaili s pěknou rytinou vrcholu. Dobrý suvenýr.
A nakonec jsme na tu horu vylezli. Plácali jsme se s Korejcem po ramenech, jací to jsme chlapíci a udělali si společné vrcholové foto. Vždyť jsme pokořili druhou nejvyšší horu Jižní Koreje Ch’onwangbong (nejvyšší hora se nachází na ostrově Cheju, tu jsem zdolal těsně před Novým rokem dle solárního kalendáře), která má výšku převelikou, 1915 metrů n.m. Už jsem ale musel začít pomýšlet na návrat. Můj průvodce zkoušel ještě volat přímo z vrcholu telefonem, aby mi zjistil, jak mi to jede, ale neměl signál. Tak jsme se rozloučili a já se vydal do údolí. Během dvou hodin se mi tam podařilo seběhnout. A měl jsem dokonce i štěstí, brzy mi jel autobus do Chinju. Cestou jsme míjeli lesíky bambusu, který zde byl pěstován a pravidelně sklízen. Z Chinju jsem volil návrat do Kwangju raději ještě přes jedno město, protože všude byl nával lidí vracejících se domů z oslav Nového roku. A jaký že se vlastně psal rok ? Přeci 4330 dle tradičního korejského kalendáře. Kolik že to je dle toho našeho gregoriánského si jistě každý zapálený cestovatel dokáže zjistit sám.

1 562 x shlédnuto
Milan Dvořák
About Milan Dvořák 281 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..