Cesta k horkým vodopádům

 
horké vodopády
horké vodopády

Jdu pěšky od Sulphur Springs do Soufriere, ale v polovině cesty objevím cestičku vlevo, s ukazatelem „Hot waterfall“. Na mapě není ani cesta ani vodopády, ale jsem přesvědčen, že by to mohlo být zajímavé a hlavně, že ta cesta musí být rozhodně zkratka k Pitonům. Přece by bylo zbytečné scházet až do města, když jsou Pitony od vulkánu tak blízko. Píšou, že autem je to 3 minuty k vodopádům, tak pěšky bych to mohl zvládnout za půl hodiny… Vyzkouším to…

Poměrně úzká, ale zpevněná cesta, jenže sešup až hrůza. Klidně by to mohla být sjezdovka, kdyby tady znali někdy sníh. Kopec je tak prudký, že je povrch z hrubého betonu (asfalt by v tom horku brzy stekl) a to je ještě jaksi zvrásněný, aby vyjelo alespoň nějaké auto. Mám na zádech asi dvacetikilový bágl tak to jde s kopce fakt hrozně. Batoh mě tlačí dopředu, jdu v záklonu a musím hodně drobit krok. Vlastně se posouvám skoro slepičími kroky. Necítím nohy, stehna jsou jak z kamene, ale není kde zastavit – před chvílí pršelo a ještě to nestačilo oschnout. Všechno je mokré, není kam položit bágl, natož si kam sednout. Holt to musím zdolat v kuse. Šílenost, ale snad to bude aspoň stát za to…

Když konečně sejdu ten krpál, ocitám se v jakési bezejmenné mini osadě. Jen pár baráčků, nic víc. Na konci cesta pokračuje velmi podobně jako před osadou, jen v obráceném sklonu – totéž, ale do kopce. To nedám, řeknu si a rovnou se zastavím. Rezignovaně usedám na improvizovanou lavičku před posledním domem a přemítám, co s tím. Cesta zatáčí, tak není vidět, jak dlouhý kopec to bude, ale i kdyby to ke Gros Pitonu bylo úplně přímo, je to pořád slušná porce.  Loď na Svatou Lucii přijíždí v pátek a odjíždí už v neděli. Jen jeden spoj týdně. Tomu jsem byl nucen přizpůsobit celý program. Abych do tak krátké doby vtěsnal všechno, jezdil jsem bez přestávky od brzkého rána až do noci. Dneska už mám za sebou cestu z Rodney Bay do Pigeon Island National Park, pěší prohlídku toho skvělého, ale dost rozlehlého areálu, na dvakrát cestu stopem přes dvě třetiny ostrova do Soufriere, pěší prohlídku kompletního města, cestu pěšky do kopce k Sulphur Springs, pěší prohlídku Drive-in-Volcano a jelikož se mi podařilo zbavit průvodce, tak i okolí mimo trasy. Když k tomu teď ještě připočítám ten sestup po „sjezdovce“, je to už několik kilometrů. Jestli ještě vyšplhám k Pitonům s dvaceti kily na zádech, musím zákonitě padnout na hubu. To prostě nejde.

Zapaluju si ještě jednu cigaretu a přemýšlím, co s tím. Vím, že pěšky si to už dovolit nemůžu, auta tady nejezdí, ale na druhou stranu, přece, když jsem na Svaté Lucii, nevynechám zrovna Pitony – dominantu ostrova, to nejznámější, co tady je… Zoufalí lidé, dělají zoufalé činy, a i já dostal zoufalý nápad… Dneska, když nad tím zpětně přemýšlím, nechápu, jak mě to vůbec mohlo napadnout a už vůbec, jak jsem to mohl podstoupit, ale tenkrát, „s jazykem na vestě“, jsem do toho prostě šel… Zabouchal jsem na ten dům (přesnější by bylo chýše, kůlna nebo tak něco) a zeptal se paní domácí – staré černošky, jestli bych si u ní nemohl nechat batoh a vyzvednout si ho až se budu vracet zpátky!!! Byla trochu překvapená, ale neměla nic proti a tak jsem do kopce vyrazil už na lehko, jen s videokamerou.

Cesta byla fakt hrozná, do kopce, ale přece jen o něco mírnější než ta předešlá. A jak ty metry ubíhaly pomalu, tak mi začalo docházet, že jsem u naprosto neznámých lidí s absolutně neznámou mentalitou nechal vlastně všechno, co mám. Teda kromě té videokamery, dokladů a peněz. Nechal jsem to u lidí, kteří žijí tak nuzně, že bych se ani nedivil, kdyby pak dělali, že mě nikdy neviděli, že jsem u nich nic nenechal… Čím dál víc mi docházelo, že nebudu zpátky za půl hodiny, ale že to bude až za mnohem dýl. Budou mít dost času rozmyslet si, co s batohem… Čím dál, tím víc mi docházelo, jak to všechno může skončit… Vždyť ani nemám čas, cokoli řešit – zítra v poledne odjíždím z ostrova a je to poslední spoj, kterým stíhám letadlo domů z Guadeloupu…

horký sirný vodopád
horký sirný vodopád

Naštěstí jsem mezitím došel k Pitonům a aktuální dojmy mi dovolily zapomenout na batoh. Kousek odsud je i odbočka právě k těm horkým pramenům a tak, když už jsem tady, zajdu se na ně podívat. U pokladny zaplatím vstupné 5 východokaribských dolarů a vydávám se úzkou betonovou cestičkou do lůna pralesní vegetace. Vzápětí se ke mně přidávají nějací dva mladí kluci vyběhnuvší z pokladny. Nabídnou mi kousek kokosu a kousek jakéhosi neznámého plodu – zřejmě nějaký druh jackfruitu. Když se zeptám, jak se to jmenuje, odpoví pohotově „viagra“…, takže nevím pořád nic, jen se snad dá předpokládat, že to bude bohaté na vitamín E. Oba černoši mě střídavě zastavují, aby mi sdělili nějakou převratnou informaci, typu „támhleto je Petit Piton“ nebo „voda z vodopádu je teplá“. Je to spíš nepříjemné, zdržuje to a otravuje, ale asi to bez toho nejde – některé atrakce na Svaté Lucii jsou holt jen s průvodcem. Někdo je asi platí, tak se zřejmě snaží vykázat nějakou činnost. Musím to nějak vydržet. Jenže ještě nepříjemnější je to u vodopádu. Pod ním je zhotovený malý bazének na koupání. Luxusní teplá voda, pohodlíčko, kolem dokola tropické rostliny, ke všemu je to ještě léčivé… Jenže když ti dva stojí u bazénu, přeci vedle nich nepoložím doklady, peněženku, videokameru atd., abych mohl jít do vody… Chvíli čekám, nevšímám si jich, neposlouchám je, neotáčím se, dělám, jako by tu nebyli, ale mám smůlu, jsou tady i po čtvrt hodině a nic nenasvědčuje tomu, že by chtěli odejít. Otáčím se tedy já. Z bazénu na mě volá nějaký starší černoch s doutníkem, kterému nějak nejde do hlavy, že jsem sem přišel a odcházím, aniž bych se vykoupal. Odpovím, že nemám čas a vyrážím k východu.

Po pár metrech mě opět doběhnou ti dva otravové a jako pejsci jdou za mnou až k hlavní silnici. Tam mně předstoupí, natáhnou ruce a řeknou, že jsem nezaplatil… Šáhnu do kapsy, vyndám vstupenku a odpovím „zaplatil“. Obejdu je a pokračuju v cestě. Znovu mě doběhnou, jeden mě chytí za rameno a říká: to je vstupenka, ale průvodce se platí zvlášť…“. Ptám se kolik, v domnění, že může jít maximálně o pár drobných. „ Dvacet dolarů“…, odpovídá jeden z nich, „amerických“, dodává druhý, „každému“, pokračuje… Tak zaplatit 40 USD za to, že se mnou šli 200 metrů, navíc proti mé vůli, to už je trochu moc. Kdyby si řekli o pár korun, dal bych jim je, aby byl klid, ale když to takhle přehání, nejsem ochoten uvažovat ani o koruně!!! Takových rádoby průvodců je na Svaté Lucii až moc, ale ačkoli jsem o tom četl, ještě jsem neměl tu možnost se s nimi dostat do sporu – zatím jsem se jim vždycky vyhnul. Tentokrát se vetřeli velmi nenápadně – do poslední chvíle jsem netušil, že nepatří k provozovateli.

Nehodlám smlouvat, velmi rázně odmítnu cokoli zaplatit, jelikož jsem vstupné zaplatil a průvodcovská služba nebyla žádná. Řeknu jim, že jsou jen podvodníci a proto se s nimi o tom nebudu dál bavit. Otočím se a odcházím.

Jak se dalo čekat, zastavují mě i potřetí a jsou výrazně prudší… Volím stejnou strategii – ode mě se to nečeká, tak by je to mohlo zaskočit… Zařvu „co ještě chcete? Nerozuměli jste?! Nic vám nezaplatím!!!“… Vědom si toho, že jsme pořád jen kousek od pokladny, křičím dost nahlas, dost rázně a dost dlouho… Ani nevím, kde se ve mě vzala tak souvislá angličtina. Ale asi to zabralo, už není řeč o 40 dolarech za průvodcovství, ale dali mi přece ovoce, tak by ho chtěli zaplatit… Ani se neptám, co to stálo a rovnou si nahlas sám odpovídám „to málo ovoce mohlo stát tak jeden východokaribský dolar“, „víc vám rozhodně nedám“, pokračuji směrem k nim… Nechci je pustit ke slovu a tak zatímco lovím drobné, pořád jim nadávám. Už to prokládám i češtinou, jen aby neměli šanci se ani nadechnout… Bohužel jsem našel jen pár centů a tak jim dámám papírovou americkou jednodolarovku. Znovu na ně řvu, že jsem je přeplatil, ať mi okamžitě zmizí z očí…

Nečekám na jejich reakci a rychlým krokem se znovu pouštím z kopce. Celou dobu čekám, kdy přiletí kudla nebo aspoň kámen, ale kupodivu nic.  Zvláštní… Nicméně je pravdou, že ukázat převahu, to funguje vždycky – i když to ve skutečnosti není pravda. Člověk nesmí dát najevo strach a naopak musí ukázat ramena. Je to moment překvapení, který obvykle pomůže. A i tentokrát to vyšlo.

Během několika minut scházím do vesničky a znovu mi dochází, že teprve tady se bude lámat chleba. Život tady, to je úplně jiný stupeň civilizace. Může to dopadnout jakkoli. Klepu na obydlí staré černošky a doufám, že uvidím své zavazadlo. Chvíli nikdo neotvírá, ale asi po třetím bouchání se přece jen dočkám. Batoh tady na mě čeká – netknutý, tak jak jsem ho sám položil!!! Paní mi podává sklenici s ovocnou šťávou, že musím mít určitě žízeň…!!! Neuvěřitelné…

1 975 x shlédnuto
Roman Hynek
About Roman Hynek 17 Článků
Zapálený cestoval se zájmem o floru a faunu, aktivní ve světě zoologických zahrad, ale třeba i v počítačové grafice či v astrologii.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..