Nocování u Karibů

 

Karibové nezřídka nabídnou turistům nocleh, což je výborný způsob nejen jak přečkat noc, ale i jak se relativně pohodlně dovědět něco víc o tomto etniku. Jak bydlí, jak žijí, jak se stravují, jaká je hyerarchie rodiny… Je sice třeba vyvarovat se opilých nebo nějakými omamnými prostředky opojených individuí, ale to je asi jediné pravidlo, které by měl mít člověk na paměti. Jinak je to vcelku bezpečné a příjemné – Karibové jsou společenští, přátelští a štědří lidé.

Obvykle se prvotní setkání, které předchází pozvání na nocleh, odehraje v obchodě, tedy v obchodě, který zde slouží zároveň jako hospoda. Ve většině případů je za pultem žena a to je výborná a výhodná situace. Ženy (většinou) nepijí a nekouří gandžu, jsou milé a vždyky rády poradí. Všichni se tu znají, takže od prodavačky dostanete fundovanou informaci o tom, co je zač, ten který vás zve – kdo jiný než obsluha občerstvovny by měl vědět lépe, kdo pije, kdo nepije, kdo občas a především kdo má jakou opici…

karibský dřevěný dům na kůlech
karibský dřevěný dům na kůlech

Jednou jsem takové pozvání využil a můžu to rozhodně jedině doporučit. V hospodě se se mnou dali do řeči skoro všichni hned poté, co jsem přišel. Nejméně čtyři Karibové mi nabízeli nocleh v jejich obydlí, jakmile zjistili, že mám v úmyslu spát pod stanem. Musím přiznat, že jsem se do toho zvláště nehrnul, tím spíše jak se o mně až podezřele začali někteří přetahovat. Když všichni zmizeli a usedli venku, prodavačka mě sama od sebe, aniž bych se zeptal, začala varovat před dvěma z nich. Ti druzí dva se brzy opili a vytratili. Během chvíle se polovina lidí vyměnila a já měl další nabídky… Už se začalo stmívat a tak jsem si řekl proč ne… Vytipoval jsem si jednoho důvěryhodně vyhlížejícího rybáře a nenápadně se informoval u prodavačky. Jmenoval se Thomas a prodavačka mi ho „doporučila“, takže jsem se s ním odebral za vesnici k jeho obydlí.

Nebydlel daleko, ale rozhodně ne u silnice. Jeho dům byli vlastně dvě menší dřevěná stavení na kůlech. V tom menším byla kuchyň a ve větším dvě místnosti – ložnice rodičů a ložnice pro dceru a vnučku. Žádná elektrika ani vodovod… Ve dne je světlo a v noci zase tma… a voda? Padá z nebe… Všude okolo domácí havěť – kočky, psi, slepice… Ovocné stromy, ibišky, políčka s tropickými plodinami… Thomas mě provedl po domě i zahradě, ukázal mi, jak pěstuje batáty, mango, avokádo, kokosy, banány a spoustu dalších plodů, které neznám a často jsem viděl poprvé. Zdvořile mě představil své ženě, dceři a dvouleté vnučce. Thomasova dcera ihned přinesla svačinu – teplé kakao a rohlík se sýrem, manželka se dala do přípravy skromné večeře. Na ohni pekla plody chlebovníku – na plátky nakrájené obrovské zelené koule s pomerančovou strukturou na slupce, uvnitř žlutavé. Rostou na vzrostlých stromech (chlebovník obecný) s temně zelenými velikými listy vzdáleně připomínající javor. Chutná to znamenitě, trochu jako brambory a čersvě opečený chleba zároveň.

chlebovník (breadfruit)
chlebovník (breadfruit)

Thomas mě sice vedl do domu, aby mi ukázal, kde budu spát, ale já se rozhodl, že přespím na zahradě ve stanu, neboť dům byl přece jen dost málo prostorný a na návštěvy nezařízený… Byl jsem rád, že jsem se mezi ně dostal a tak mi připadlo zbytečné zabírat jim místo v domě, když ho sami nemají moc. Tím spíš, že s sebou mám stan, který je v cuku letu postavený a navíc nemusím absolvovat tu, na Dominice poměrně obtížnou, záležitost, jako je hledat alespoň trochu vhodné místo, pro stanování, tzn. rovné a někde z očí.

Seděli jsme venku pod malým přístřeškem, sloužícím jako jídelna, odpočívárna i obývák a do tmy jsme si povídali. Thomas mě zval znovu do hospody, ale už moc se mi moc nechtělo a taky jsem si netroufal nechat veškeré své věci někde u cizích lidí a jít kilometr daleko… Přece jen to byla první podobná osobní zkušennost v těchto končinách a s těmito lidmi.

Thomas naklonec odešel jen se ženou. Zůstal jsem na zahradě s jeho dcerou. Byla to opravdu krásná mladá indiánka okolo 24 – 26 let, nesmírně zvědavá a příjemná, absolutně skromná holka. Neznala televizi ani život ve vyspělé civilizaci a tak se neustále ptala na Evropu, život „vylepšený“ počítači, telefony, zábavou všeho druhu, CD přehrávači, videem a ostatními technickými vymoženostmi. Nestačil jsem odpovídat. Začalo pršet a tak jsme si sedli do domu.  Ta holka byla sice z nějakého důvodu svobodná matka, bez mála nevěděla, co je za břehem Dominky, vlastně kromě rodičů, dcery, dřevěné kůlny a jednoho předválečného bateriového rádia nic neměla a přesto byla naprosto spokojená a šťastná… Říkám si, kdo je na tom vlastně lépe, zda mi „civilizovaní“, kteří máme všechno a občas nevíme co dříve, nebo ti „necivilizovaní“, kteří nemají skoro nic a přitom jim nic nechybí…

3 362 x shlédnuto
Roman Hynek
About Roman Hynek 17 Článků
Zapálený cestoval se zájmem o floru a faunu, aktivní ve světě zoologických zahrad, ale třeba i v počítačové grafice či v astrologii.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..