Důvodů, proč se vydat na Kubu může být nepočítaně. Někoho lákají nádherné pláže a ještě lepší potápění. Požitkáři mohou vyrazit za doutníkovým dýmem a jemným aroma rumu, nezbytného pro osvěžující míchané nápoje, které vám uleví od spalujícího horka. Marní idealisté budou pátrat po stopách Fidela a jeho compañeros. Milovníci architektury zapláčou nad rozpadajícími se koloniálními skvosty. Sexuální turisté si přijdou na své zrovna tak jako milovníci starých amerických bouráků. To tu je a možná to na vás čeká.
Já se vydal na Kubu bilancovat, jak se vám může stát, když dosáhnete určitého věku. Řekl jsem si, že může být poučné připomenout si systém, ve kterém jsem se narodil a prožil svá studentská léta. A jen tak mimoděk to porovnat se současným světem. Cesta po Kubě výborně splnila můj záměr. Jako nezamýšlený vedlejší efekt mi ještě prozradila něco navíc. Jak dokážeme zapomínat.
Ke svému úžasu jsem si uvědomil, jak jsem za více než čtvrtstoletí úplně ztratil „nakupovací a sháněcí“ instinkt. Osobně se na svá putování v zahraničí připravuji, takže mě opravdu na Kubě nemohlo překvapit, že v obchodech toho moc není. Neuvědomil jsem si ale, že to je jen jedna strana mince. Poprvé jsem si to výrazně uvědomil, když jsem kráčel v Santiagu de Cuba „uličkou hanby“, jak nazývám místo, kde prodavači upomínkových tretek odchytávají turisty a snaží se jim něco prodat. Kráčel jsem kolem stánků se suvenýry u pevnosti Castillo del Morro a pozoroval sortiment, jestli náhodou neuvidím něco, co bych mohl přivézt pro své blízké. V jednom obchodu mě zaujalo tričko s motivy míchaných nápojů. To jsem ještě neviděl, tak jsem vešel do krámu. Naproti mně, přes pult stál Kubánec a bavil se s nějakou ženou. Zajímavý moment. Jen jsem stál a pobaveně pozoroval ze vzdálenosti jednoho metru situaci. Když se ani tak po třech minutách nic nezměnilo, oba dva vesele pokračovali v hovoru a prodavač mě dokonale ignoroval, mé pobavení se celkem rychle změnilo v znechucení a evropsky jsem volil variantu „potrestání obchodníka“ – prostě jsem odešel. Byl to první okamžik, kdy jsem zpětně pochopil, že potrestán jsem ve skutečnosti byl já. To tričko jsem už na Kubě nikde jinde nespatřil. Zato mutací s vrahem Che Gevarou měli všude mraky.
Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomil, že Kuba prostě není zapojena do onoho „globálního obchodu“. V tomto obchodním modelu (ve kterém v Evropě žijeme) je všude poměrně hodně výrobků, které jsou „globálně“ rozšířené po celém trhu. Pokud produkt spatříte v místě A, obvykle nemusíte hned tasit peněženku, protože to samé si pohodlně koupíte i v místě B. Je to pohodlné, ale takové „globální“, ztrácí se originalita. Snad nejvíce jsem si to uvědomil na případě čokoláda.
Východokubánské město Baracoa je proslavené pěstováním kakaa a výrobou čokolády. Továrnu založil samotný Che v okamžiku, kdy zrovna nestřílel po svých protivnících. Bohužel já jsem město nestačil navštívit a neměl tak příležitost si ověřit, že vám tam čokoládu všichni vnucují. Přivézt tuto pochoutku domů by jistě bylo originální, protože kde si doma jen tak koupíte kubánskou čokoládu, že. Mělo to ale jeden drobný háček. Kubánskou čokoládu jsem nikde v obchodech neviděl. A to ani v těch několika sámoškách, kde si za pomoci tvrdé měny hráli na Západ. Čokoláda prostě nikde nebyla. Až jsem takhle jednou šel v Havaně z náměstí Revoluce východním směrem k železničnímu nádraží a zastavil jsem se v malé místní žrádelně. Dal jsem si za domácí pesa oběd, kvalita prostřední, když můj zrak padl do polic pultu. A tam jsem uviděl čokoládu. Ale protože to bylo v době, kdy idea „kubánského ne-globálního obchodu“ ještě nebyla zcela uzrálá v mé hlavě, požádal jsem jen o jednu 100g tabulku v ceně 25 CUP. Prodavačka někam zmizela a za chvíli mi z ledničky přinesla vychlazený kousek. Byl jsem spokojen. Ale asi si dovedete představit, co to tropické podnebí s tabulkou čokolády udělalo. A ještě ke všemu jsem přišel na to, že bych těch čokolád potřeboval více. Jenže, pozdě bycha honit, to už jsem z Havany odjel a jinde ta čokoláda nebyla. Až poslední den mého pobytu jsem v poledne přijel zase do Havany. Do nočního odletu času dost, tak jsem s batohem chodil ulicemi a užíval si města. A při té příležitosti jsem opět zavítal do té malé žrádelny. Tu čokoládu tam stále ještě měli. Těžko pochopit, proč zrovna tam jí měli. Třeba měla prodavačka příbuzné v Baracoa a čokoládu vyměnila za něco jiného. Kdo ví. Z ledničky mi přinesla požadovaný počet tabulek, které jsem bezpečně schoval do batohu, kde bez tepelného poškození přečkaly až do Evropy. Měl jsem z toho radost jako malé děcko. Které dostalo čokoládu.
Pokud pojedete na Kubu a bude tam stále ještě vládnout socík, myslete na to, že některé výrobky spatřené v bodě A již na žádném jiném bodě nenajdete. Musíte proto učinit nákupní rozhodnutí hned. Toto se pochopitelně netýká doutníků, rumu a triček s vrahounem Che Gevarou, kterého z mně neznámých důvodů tolik lidí obdivuje.
