Počátky turistiky v Údolí smrti

 

Údolí smrti patří po právu mezi nejméně přívětivá místa k životu nejen v Severní Americe. Proto může překvapit, že historie rozvíjení turistiky v této pouštní oblasti má za sebou již 90 let. Její počátky jsou spojeny s osobou Boba Eichbauma.

Stovepipe_udoli-smrti_600pxHerman William (Bob) Eichbaum se narodil v roce 1878 v Pennsylvanii a na University of Virginia získal vzdělání v oboru inženýrství. To ho kvalifikovalo k tomu, aby přijel v roce 1906 do Rhylolitu v Nevadě a účastnil se stavby elektrárny. Dnes můžete najít zbytky Rhyolitu jako slavný ghost town na východním okraji Údolí smrti. Město vzniklo v roce 1905 jako jedna ze základen hledačů zlata. Dosáhlo populace až 5 tisíc duší a vybavení zmíněným elektrickým proudem, vodou, telefonem, novinami, nemocnicí, školou, operou a burzou. Město mělo ale jen jepičí život, důl byl zavřen v roce 1911, populace klesla pod tisíc lidí a kolem roku 1920 zde již v podstatě nikdo nežil. Eichbaum se účastnil počátečního raketového rozvoje města a vedle stavby elektrárny se zajímal i o těžební potenciál zlata v oblasti Ubehebe a Goldbelt. S úpadkem Rhyolitu Eichbaum opouští Údolí smrti a odchází do jižní Kalifornie, kde se ožení s Helenou Neeper a věnuje se rozvoji turistického businessu v oblasti jižně od Los Angeles na Catalina Island. Údolí smrti ho však stále láká a touží využít jeho turistický potenciál. Prodá nakonec svojí společnosti Williamu Wrigleyovi (jistě znáte jeho žvýkačky) a se získaným kapitálem se rozhodne vybudovat turistický resort v Údolí smrti. Měl grandiózní sny, chtěl vystavět grandhotel v Hell’s Gate (Pekelná brána) východně od písečných dun s vyhlídkou na Stovepipe Wells. Mělo to jen malý zádrhel, na místo nevedla žádná cesta. Zažádal si tedy o povolení k výstavbě soukromé silnice z nevadské Lidy do Údolí smerti přes Sand Spring, případně přes Towne Pass. Zastupitelé okrsku Inyo mu ale odmítli dát příspěvek z daní, protože celou stavbu považovali za šílený nápad (zdá se, že tehdy se zastupitelé chovali rozumně). Eichbaum modifikoval svůj projekt na stavbu silnice z Whippoorwill Springs (Darwin Wash) přes údolí Panamint a přes Towne Pass k starým Stovepipe Wells (ležely kus od dnešního místa), což mu nakonec prošlo.

Stovepipe_gas-stationEichbaum začíná se stavbou silnice s partou 6-8 dělníků. Stavebním srovnávačem dělají cestu o šířce 7 stop, to je něco přes dva metry. Teprve později jí rozšiřují tak, aby se mohla protijedoucí vozidla míjet. Je zřejmé, že s takovým týmem stavební překážky nesrovnává, ale spíše se jim vyhýbá. Práce pomalu postupuje vpřed a na jaře 1926 dosahuje dna údolí. Nedaří se mu ale dotáhnout silnici až k svému vysněnému cíli v Hell’s Gate, neustále se pohybující písečné duny ho zastavily dobrých 12 mil před ním. To byl i rozhodující moment pro změnu místa k postavení rezortu. 4. května 1926 proběhne certifikace cesty a je stanoveno mýto na silnici mezi Whippoorwill Springs a Stovepipe Wells. Každé auto a motocykl zaplatil 2$; 50¢ každý pasažér a za každé zvíře dokonce 1$. Mýto se platilo i z přepravovaného nákladu, 4,5-6,5$ za tunu. Nebyly to zanedbatelné peníze, když uvážíme, že v těchto starých dobrých časech byl dolar navázán na zlato a každá unce zlata měla hodnotu 20$. Jen pro zajímavost, v současnosti se za unci zlata platí kolem 1100-1200$, takže v dnešních cenách přepočítáno přes zlato by mýto za jedno auto s řidičem bylo kolem 3,5 tisíce Kč.

Stovepipe_general-storeEichbaum se nyní může zaměřit na stavbu samotného rezortu. Stavba silnice ho stála daleko více peněz, než očekával, takže musí výrazně škrtat v stavebních plánech. Tam byl vyveden grandhotel s babylonskými zahradami. Na to vše musí zapomenout a staví jen lehké chatky. Prvního listopadu pak otevírá Stovepipe Wells Hotel, původně nazývaný Bungalow City či Bungalette. První turisté dorazili jen o pár dní později. Na cestě z Los Angeles přespali v Lone Pine, kde se zdrželi i při cestě zpět. Bylo možné i uskutečnit jednodenní výstup na Mount Whitney a turisté tak mohli během pár dní okusit nejnižší, ale i nejvyšší místo Spojených Států. Eichbaum nebyl žádný troškař a postaral se i o přistávací dráhu pro letadla nedaleko hotelu. Mohlo by se to zdát skoro nemožným, ale i na tomto nehostinném místě Eichbaumovi během 3 měsíců vyrostla konkurence. Francis Marion Smith, boraxový král, rychle zareagoval a otevřel Furnace Creek Inn. Smith postavil cestu na Danteho vyhlídku pro své turisty, na což Eichbaum odpověděl výstavbou přístupové cesty na Aguereberry Point, tenkrát známý jako Grandview. Každý se musel snažit, aby získal dolary natěšených turistů.

Svého úspěchu si ale Bob Eichbaum dlouho neužil, 16.února 1932 umírá na meningitidu. O necelý rok později se Údolí smrti stává národním památníkem, který byl později přeměněn na národní park Údolí smrti. Po Bobově smrti jeho žena Helena dále provozovala jak hotel, tak i soukromou silnici, ale tlaky na skutečnost, že soukromá silnice nemůže vést k národnímu památníku nakonec vedla k tomu, že 30,35 míle cesty ze Stovepipe Wells do Darwin Wash byla v prosinci 1934 odprodána kalifornskému úřadu pro správu silnic za 25 tisíc dolarů. Stát cestu ponechal a postupně jí rozšířil, protože uznal, že je to logický přístup do údolí ze západní strany.

Stovepipe_120FZ těchto pionýrský dob turistiky zůstala obě místa. Ve Furnace Creek existuje velký resort s ubytovacími kapacity (a patrně nejvyššími cenami), kde si můžete užít i hraní golfu. Řada lidí neodolá hře pod hladinou moře. I v Stovepipe Wells zůstaly ubytovací kapacity. Nejsou tak honosné jako ty ve Furnace Creek, o to více jsou ale sympatické. A pak, je zde něco, co je prostě neuvěřitelné. Představte si, že zde, na dně Údolí smrti, kde je v létě vedro opravdu vražedné, se nachází bazén. A opravdu má teplou vodu. A ještě lepší zpráva, abyste ho mohli použít, nemusíte být v Stovepipe Wells ubytováni (což není úplně nejlevnější, za dvě queen size beds pokoj počítejte přes 200 USD), stačí si koupit jen denní vstupenku, která vás vyjde na 4 USD, což je více než lidové. Vedle ubytování a bazénu se zde také nalézá obchod se základními věcmi a také benzínová pumpa. Cena je pochopitelně vyšší, ale pravděpodobně nejnižší v údolí a kromě toho stále nižší než třeba v okolí Joshua tree nebo San Diega. K pobavení zde jsou dvě restaurace (Tollroad Restaurant a Badwater Saloon) ve stejné budově, které využívají i stejnou kuchyni.

Stovepipe_udoli-smrti_dunyZe Stovepipe Wells můžete uskutečnit několik výletů. Ale pozor, záleží v jakém ročním období navštívíte Údolí smrti. Zatímco v prosinci jsme večer u Ďáblova golfového hřiště nosili svetr, tak v létě jdou teploty nad 50°C a svůj záměr spát v Stovepipe Wells pod otevřeným nebem jsem nakonec přehodnotil. V „chladnějším“ období se tedy můžete směle vydat poznávat okolí, v létě buďte hodně opatrní (na dně údolí), spíše si najděte nějaký trail v horách Údolí smrti. Lze doporučit např. Wildrose Peak Trail od parkoviště Charcoal Kiln. Můžete vystoupit až na vrchol mající přes 9 tisíc stop (4,2 míle jedna cesta). Ještě náročnější je výstup na Telescope Peak, nejvyšší hora v parku mající přes 11 tisíc stop. Začíná se od Mahogany Flat Campground. Jedna cesta má 7 mil a nastoupáte 3 tisíce stop. V zimě zde může být sníh. V okolí Stovepipe Wells lze doporučit v každém případě návštěvu písečných dun, nejlepší je západ a východ slunce. Dobré jsou i procházky za svitu měsíce v úplňku. Nedaleko resortu je pak i Mosaic Canyon (asi 2 míle daleko). Můžete si vybrat procházku od ½ do 2 mil. Jsou zde k vidění na stěnách kaňonu „mozaiky“ – fragmenty kamenů poslepovaných (přírodně) dohromady.

Erika Dvo, Pavel Stanco Tento článek se mi líbí
779 x shlédnuto
Milan Dvořák
About Milan Dvořák 237 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.