Svět se za poslední půl století neuvěřitelně zmenšil a v podstatě zmizela poslední bílá místa na zeměkouli. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale teprve po 2. sv. válce jistý dobrodruh objevil na Yucatanu dnes slavné archeologické místo Bonampak. Jediná možnost se tam dostat byla kanoe a vlastní nohy. Ani potom se přístupnost místa moc nezlepšila. Ale v pralese byla vymýcena přistávací dráha pro malá letadla. Teprve až v roce 1997 byla postavena silnice. Takže jsme si mohli připadat skoro jako dobrodruzi, když jsme se o osm dalších let vydali na poznávací cestu po archeologických lokalitách Yaxchilán a Bonampak.
Skutečnost je samozřejmě prozaičtější. Prostě zajdete v Palenque do cestovní kanceláře a koupíte si místo v minibusu. Ten náš pro nás přijel proklatě brzy, byla ještě tma. Vydáváme se na cestu. Většinu pasažérů tvoří domácí Mexičané s výraznou postavou, kterou jsme překřtili dle Hrabala na strýce Pepina. Bylo ho všude plno a jeho historky musely být fantastické. Samotní jeho temperamentní krajané z něho byli hotoví a za jeho zády naznačovali, že ho vypínají. My jsme se více družili s dvěma Němci, se kterými jsme byli schopni se domluvit anglicky. Rozednilo se a my zastavili u bohatě prostřených stolů s mexickou snídaní. To potěšilo, zejména můj žaludek. Jen jsem trochu znervózněl, když jsem všude viděl houfy takových těch amerických seniorů. Naštěstí jeli jinam. Pokračovali jsme v cestě. Minuli jsme odbočku na Bonampak. Po cestě se začalo objevovat více a více vojenských hlídek. Nás ale nestavěli. V pralese stále ještě operují zbytky Zapatistů. Podél silnice byly rozesety vesnice, kolem byly občas pole – kukuřice, ale převážně 
pastviny s dobytkem. Asi je pravda co se píše v průvodci. Indiáni vymýtí prales, jenže půda je úrodná jen krátce. Pak eroduje a dál z ní je jen pastvina. A prales se zmenšuje. Nejvíce nás dostala jedna dřevěná bouda, před kterou stály dva výherní automaty. Uvnitř byly další. A všude cedule na Coca-colu. Dojeli jsme na samotný konec Mexika do osady Frontera Corazol. Odtud se dá jet do Guatemaly. My jsme si koupili vstupenky do areálu Yaxchilán a přestoupili si na dlouhé, možná až 15 metrů, motorové kánoe. A vydali se po proudu řeky Usumacinta. Cestou jsme zahlédli krokodýla a sem tam nějaké stavení. Za 45 minut jsme byli na místě. Odevzdali jsme lístky a vydali se k Labyrintu. Úžasná stavba, skrze kterou vede řada chodeb. Hodila se nám baterka. Na začátku chodeb byly vidět netopýři. Prošli jsme Labyrintem a ocitli jsme se na Grand Plazza, veliké ploše se vzrostlými stromy, kde byly další stavby a stély. Působilo to skoro až takovým parkovým dojmem. Vydali jsme se do kopců, kde byly další monumenty a zatím žádní lidé. Všude kolem řvaly opice, řadu z nich jsme viděli zavěšených na stromech. Na vrcholu jsme si mohli za odměnu nerušeně prohlédnout další pyramidu. Bylo celkem vedro a byli jsme rádi, když jsme si ve stínu na chvíli odpočinuli. Po mohutném schodišti jsme se pak vraceli na Grand Plazza. Všude kolem nás se ozývaly pekelné zvuky, působilo to dojmem, že zde žije veliké strašidlo, které se chystá nás sníst. Dole jsme si prohlíželi reliéfy a pochopitelně došlo i na focení a filmování. Nakonec jsem ještě nabral vodu pro kamaráda Pepína z Agentury Dobrý Den, který má projekt na sběr vody ze všech možných míst na zemi. Nakonec se vše nalije do říčky Bělé v Pelhřimově, čímž se tento „potok“ stane vodním tokem s největším počtem přítoků na světě.
Vracíme se lodí zpátky. Proti proudu to jede výrazně pomaleji. A pak nás čeká cesta do Bonampaku. Na místě jdeme kolem oné přistávací dráhy s jednou malou Cessnou. Zvláštní pocit, vidět to uprostřed pralesa. Procházíme náměstím s jakýmsi amfiteátrem. A další mohutné schodiště a ještě větší stromy. Bonampak je archeologicky cenný kvůli svým malbám, které poprvé odhalily opravdivý život Mayů. Žádní milí beránci, ale vraždící válečníci. Část lidí zde zůstává přes noc, může to být pěkný zážitek. Tak třeba příště. My se ale vracíme zpátky do Palenque. Po cestě opět vidíme roztroušená stavení. V hodně dřevěných domečcích září do noci televize. Spousta místních si přineslo židle před chatrče a dívají se na ní přes otevřené dveře. Stále je tu více lidí než přijímačů. A v herně s automaty bylo plno. Po cestě nás ještě kontrolovali vojáci, ale turisti je zajímali jen málo. Viděli jsme vypalovat „trávu“, skoro až děsivé pozorovat toho ohnivého hada.
Do Palenque jsme přijeli po sedmé večer. Těšili jsme se na slavnost na náměstí, ale prudký déšť změnil program. Pršet sice přestalo, ale ze slavnosti už nic nebylo. Třeba zítra …
