Crac des Chevaliers

 

crac_des_chevaliersZ neznámých důvodů si většina lidí myslí, že Sýrie je naprosto nudná a nezajímavá země. Možná vám řeknou, že tam nic není, protože všude je poušť. Snad jen někteří si vzpomenou na Palmýru, utopenou v moři písku. Že je Sýrie vyjímečná vám ale potvrdí každý, kdo do ní alespoň nakrátko zavítal.

Lákat vás do této země na nádherný křižácký hrad může vypadat absurdně, nicméně je pravdou, že hrad známý pod francouzským názvem Crac des Chevaliers (zámek rytířů) patří mezi nejlepší syrské skvosty.Nenechte se odradit množstvím hradů a zámků v Čechách či západní Evropě. Jsou nádherné, nic proti, ale se samotnou historií mívají většinou málo co společného díky neuvěřitelnému množství přestaveb. Pokud chcete vidět, jak takový hrad opravdu vypadal, a netoužíte se dívat pouze na obvodové zdivo rozpadlých ruin v Evropě, pak musíte do Sýrie.

Blízký Východ byl před osmi stoletími velmi rušný. Západní křesťané se rozhodli znovu dobýt Svaté město. Jedna z přístupových cest vedla před dnešní Turecko. Pokud jste chtěli použít cestu z Antakye do Bejrutu, museli jste nutně překřížit stezku vedoucí mezi syrskými městy Homs a Tartus. Křižáci pochopili, že kdo bude schopen kontrolovat toto místo, bude mít díky okolnímu horskému terénu v područí celou cestu mezi Tureckem a Svatou zemí. A tak v polovině dvanáctého století začali s výstavbou mohutného hradu. Stavba trvala přes sto let, ale výsledek byl opravdu fascinující. Z čediče a vápence vyrostl hrad schopný pojmout až čtyři tisíce ozbrojenců. Nicméně ani on nedokázal zvrátit nepříznivý vývoj situace. V roce 1271 sultán Baibars dobyl Crac. Dokázal se ale zachovat velkoryse, nechal křižáky opustit hrad s podmínkou, že odejdou ze země. Pokud historické prameny nelžou, nestalo se tak, protože vojáci zůstali v penostech v Tartusu a Tripolisu.

Dnešní dobytí hradu není již tak náročné jako před řadou století. Deset kilometrů od silnice Homs – Tartus jistě nějak překonáte. Ještě vám zbývá zdolat stoupání k samotnému hradu, ale i tady vám mohou pomoci vesničané. Na mne začali mávat z kolem jedoucího traktoru s valníkem. Dal jsem se tedy do běhu, nejdříve hodil nahoru batoh a pak jsem se sám umně vyšvihl na vůz. Po chvíli jízdy se už zase loučíme a já stojím takřka před branami. Hrad se příliš nezměnil od doby, kdy ho museli křižáci opustit. Stále můžete kráčet podzemními chodbami, obdivovat klenuté sály o rozloze pořádné chrámové lodi. Po točitých schodech můžete vyběhnout na okolní střechy. Vedle jedné části hradu je stále velmi zachovalý vodní příkop na který se můžete dívat z vysokého ochozu. Po nich ostatně můžete obejít skoro celý hrad. Bedlivě si z této výšky prohlédnětě celou stavbu pod vámi. Jistě snadno rozeznáte, které části hradu byly dostavěny až po vyhnání křižáků. Uvidíte nově přistavěné věže, kde rozdíl mezi francouzskou a arabskou architekturou přímo bije do očí. A na závěr snad jen jednu perličku. Dole, v jedné z chodeb můžete najít na zemi řadu kruhových jam. Prý to byly společné záchody. Dnes už se nemusíte bát. Nepoužívají se.

3 389 x shlédnuto
About Milan Dvořák 287 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

1 Komentář z Crac des Chevaliers

  1. Krásně jsem si početla, výborně napsáno. Byla jsem na Crak de Chevaliers v r. 1977, monumentální stavba, která bere dech. Zvláště mě zaujali i možnosti stání pro koně, tehdy nám řekli až 1200, ale jistá su už nejsem.
    Viděla jsem i Palmyru a o osudech královny Zenobie jsem si zapůjčila literatutu v městské knihovně. Přímo ve vesnici jsme viděli pouze místní obyvatele, kteří nevypadali moc důvěrně a byly tam úžasně vysoké datlové palmy. Jinak v podstatě prach, písek a špína.
    Nyní čtu hlavně o templářích, velmi zajímavé.
    Co se týče Sýrie je nádherná. Navštívila jsem i Tartus, viděla fénické hrobky, Sain Simeon, Damašek, 6 měsíců jsem pracovala v Latákiji, kde již tehdy byly na moži vojenské lodě.
    Přesto nemohu zapomenout. Tehdy mi bylo 25 let a do konce života já i moji kolegové
    rádi vzpomínáme na tehdy krásnou a mírumilovnou zemi.

     

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..