Dogubayazit, poslední východní turecká výspa na ceste do Iránu. K hranicím je to již pouhých 35km. Kdo kdy jel pozemní cestou do Indie, musel skrze toto městečko s třiceti tisíci obyvateli jet. Leží na prašné rovině obklopeno štíty hor. Nejvýznamnější z nich je zcela jednoznačně Ararat, biblická hora s nadmořskou výškou 5137m (platí pro Velký Ararat, Malý Ararat má 3895m). Dříve bylo téměř nemožné se na Ararat dostat, dnes je prý situace mnohem lepší, povolení bývá udělováno, dokonce jsme ve městě viděli terénní auta s reklamou – safari na Ararat. V každém případě je třeba cestu na vrchol pořádně zvážit, není to nic pro začátečníky bez vybavení, počasí bývá vrtkavé. Ve městě by nemělo být problém sehnat aktuální informace.
Další markantní znak, kterého si v tomto městě nelze nevšimnout je velké množství vojáků, na východní straně města jsou veliká kasárna, kde za plotem můžete spatřit mnoho obrněné techniky. Vojáci tu jsou jednak kvůli Iráncům, ale samozřejmě je tato oblast „žhavá“ i díky Kurdům.
Je ovšem třeba říci, že je to zejména Ishak Paşa Sarai kvůli kterému turisti váží cestu do této oblasti. Tento pohádkový komplex obranného paláce započal stavět Çolak Abdi Paşa v roce 1685, stavba byla ale dokončena až za jeho syna Ishaka (Izáka) v roce 1784. Stavba se nachází 6km za městem na skalní plošině ve výšce 2200m n.m. Místo samotné bylo využíváno k opevnění dávno, kdysi odsud byla kontrolována Hedvábná stezka do Číny. V novodobějších dobách zde postavili hrad ototomanští Turci. Sultán Beyazit I, který byl zajat Tamerlánem během bitvy o Ankaru v roce 1402 zde o rok později zemřel. Současný hrad je neuvěřitelnou směsí několika architektonických stylů: seldžuckého, ottomanského, gruzínského, perského a arménského.
Hlavní bránu kdysi zdobily mohutné zlaté dveře, které se dnes nacházejí v Petrohradě v Ermitáži. Skrze tento vchod se dostanete na Nádvoří strážců, které bylo určeno k obraně paláce. Skrze další portál vstoupíte na menší nádvoří, na jehož severní straně stojí mešita, ve které se sloužily bohoslužby až do 
osmdesátých let minulého století. Za povšimnutí stojí zejména jeho nádherný bílo-červeno pruhovaný minaret. Před mešitou se nalézá hrobka a dva malé vstupy do pohřebních komor. Hned vedle se nachází krásný vstup do harému, který není ničím jiným než soukromou částí paláce, kterou obýval vládce se svojí rodinou. V harému je stále viditelná kuchyně, salon, jídelna, knihovna a obytná část. Za harémem byl vchod na zahrady, nyní je ale schodiště napůl zbořené a ze zahrady zbylo jen rumiště. Úžasná je návštěva mešity, s precizní kamenickou prací.
Současné restauratorské práce dodaly paláci novou střechu a vnější zeď kolem 366 místností, které zde prý byly. Palác byl kdysi vybaven takovým neslýchaným luxusem jako centrálním vytápěním, kanalizací či tekoucí vodou.
Dole pod palácem se nachází kemp, kde je možné si postavit stan, možné je ale prý i spát pod střechou. Součástí kempu je i restaurace (a slizký manager kempu). Do kempu je možné se dostat pěšky – je to pěkně do kopce, možná Vás ale někdo vezme nahoru autem. Za návštěvu stojí i okolí s malými vesničkami. Na závěr snad jen malá poznámka pro milovníky fotografování – pokud se Vám vydaří počasí, vemte si s sebou hodně fotografického materiálu.
