Na otázku, jaké zemědělské plodiny se pěstují v Číně by vám snad každý bez zaváhání pravil, že to je rýže. Odpověď je to vskutku správná, i když ne tak jednoznačně, jak by se na první pohled mohlo znát. Současný model zemědělství se ustálil až v 18. století. Nyní tedy můžete na jih od Dlouhé řeky nalézt rýžová pole, na sever je nejdůležitější obilovinou pšenice. Základní plodinou starověké Číny bylo proso, později se začala pěstovat pšenice. Teprve s rozmachem závlahových systémů v povodí Dlouhé řeky se začala prosazovat rýže. Zajímavé je, že většina zemědělské půdy v Číně nevznikla vlivem přírodních podmínek, ale byla pracně získána úsilím lidí. Nejlepší ukázku tohoto úsilí můžete spatřit na uměle vybudovaných terasovitých polích.
Pěstování rýže vyžaduje pole, která jsou téměř vodorovná díky skutečnosti, že sazeničky musí být část svého vegetačního období ponořené ve vodě. Tuto podmínku není obtížné dosáhnout v okolí velkých řek, v kopcovitém terénu je nutné provést řadu terénních úprav. Mezi tyto nejznámější „stavby“ právem patří rýžové terasy Dračího hřbetu, které se nalézají v jižní provincie Guangxi, asi sto kilometrů severně od města Guilin proslaveného homolovitými útvary kolem řeky Li.
Tyto terasy začaly být budovány v období dynastie Yuan (13. století) a jejich výstavba byla ukončena na začátku poslední čínské dynastie Qing (17. století). Terasy pokrývají plochu kolem 4 km2 s rozdílem v nadmořské výšce až 500 metrů. Na místo se vydáváme z 20km vzdáleného městečka Longsheng. Silnice je ve více než zoufalém stavu s většinou chybějící vozovkou. A tak není divu, že na místo se dostáváme až po dvou hodinách. Ještě před cílem do autobusu vnikají výběrčí a prodávají nám vstupenky. Alespoň máme jistotu, že jsme se opravdu ocitli na správném místě. Po vysutém mostě nevalné kvality překračujeme řeku a začínáme stoupat. Hned se k nám připojují místní ženy, etnicky patřící ke kmeni Yao, které se 
nám snaží prodat obvyklé suvenýry pro turisty. Je třeba dodat, že ženy byly velice vytrvalé a pronásledovaly nás po celou dobu výstupu. Provincie Guangxi je zajímavá i z toho hlediska, že zde pouhých 25% obyvatel tvoří etničtí Číňané. Na vrcholu kopce se nachází vesnice Pragan, ve které probíhá mohutná výstavba. Naštěstí zatím žádné betonové hotely, vše tradiční dřevěné domy. Většinu návštěvníků zatím stále tvoří čínští turisté. Za vesnicí se dostáváme na vyhlídkové místo. Pod námi jsou zelená políčka jednotlivých teras. Údolí pod námi působí dojmem hračky obra, který si okolní kopečky vyřezal z desek a poté je po vrstevnicích poskládal dohromady. Můžeme pozorovat počínající sklizeň. Zemědělci ručně žnou srpy rýžové rostliny, kterými potom mechanicky buší do země ve snaze vymlátit ze snopů rýžové obilky. Ještě náročnější je samotná příprava polí k setbě. V Číně je obecně v zemědělství málo mechanizace, navíc její použití na zavodněná rýžová pole je velice problematické. V lepším případě se políčka ořou za pomocí vodních buvolů, většinou ale pouhou lidskou silou. Soustavně obdělávaná půda také po čase ztrácí svoji úrodnost, což bylo v minulosti řešeno až ruční obměnou půdy. V dnešní době se všeobecně dosahuje vyšších výnosů díky používání syntetických hnojiv. Obtížnost zavedení mechanizace do pěstování rýže spočívá i v nutnosti opakovaného pletí malých rýžových sazeniček. Pěstování rýže se pak spíše podobá zahradničení.
Z vyhlídky nad vesnicí kráčíme po drobných pěšinkách, které spojují jednotlivé terasy směrem k vesnici Long Ji. Cestou míjíme řadu opuštěných náhrobků. Místní kmeny mají ve zvyku na významná výročí se zde scházet, očistit hroby a pojíst. Nejsou to pro ně okamžiky smutku, ale spíše radostné příležitosti společných setkání. Vesnice Long Ji působí méně honosněji než předchozí. Je to jistě dáno tím, že jen málo turistů sem zavítá a vesničané se proto živí pouze pěstováním rýže a červených čili papriček. Ty suší na hromadách v koších či jen volně ložené na střechách domů, což z dálky působí velice kontrastně – zeleň rýže s černou barvou domečků s jasně zářivými rudými skvrnami. Vesnice působí liduprázdným dojmem, ale jsme přesvědčeni, že nás mají její obyvatelé pod pečlivým dohledem. Jediní, kdo se chce okamžitě družit jsou děti. Vrhá sem jich na nás celý tucet, některé s červenými pionýrskými šátky na krku. Je vidět, že turismus sem vskutku ještě nedorazil, protože po nás ani nic neloudí.
Úzkou pěšinou sestupujeme pomalu mezi jednotlivými terasami zpět do údolí. Neustále žasneme nad výhledy, které se nám co chvíli otevírají. Úžasná kombinace elegance, velikosti a zároveň lehkosti dodává celému místu neopakovatelné kouzlo. Dostat se zpět do Longshengu se záhy ukázalo dosti problematickým. Nakonec si stopujeme mikrobus a při zpáteční cestě jsme už jen svědky toho, jak na silnici po chybně provedeném odstřelu skály vznikl zával z velikých balvanů. Parta dělníků se do něj hned pustila. Na největší kameny použili dynamit, ostatní rozmlátili velikými palicemi a ručně vše odházeli do vedlejší rokle. Je vidět, že mechanizace v Číně nechybí pouze v zemědělství.
