Delta Dunaje III.

 

Den šestý
Probouzíme se do nového dne. Už není průzračně modrá obloha, ale hlavní je, že neprší. Větrné počasí slibuje, že dneska si přejezd přes jezero Rosu opravdu užijeme. Vyrážíme tedy na cestu, opět kolem kempu. Na břehu Rosu se opět kocháme pelikány. Nakonec vyrážíme vpřed. Čeká nás jen překřižování jezera a nalezení ústí kanálu Ivancea. Na jezeře jsou opravdu veliké vlny, máme pocit, jako bychom již dorazili k moři. Nafukovací lodě kopírují vlny, div že se za jejich hřebenem nezlomí v půli. Celá naše flotila se za chvíli roztrhala a každý si pluje na vlastní pěst. V dálce, kdesi u tušeného ústí do kanálu se na hladině houpou bílé skvrny. Ano, je to hejno pelikánů. Bohužel před námi utíkají, takže z focení zase nic nebude. Máme jen 200mm objektiv a mimo to, bez stativu z rozkolísané lodě bychom stejně měli smůlu. První loď nachází kanál a my ostatní se vydáváme za ní.
Pamatuji si, že před lety byl kanál Ivancea poměrně nudná záležitost. Tak 5 km pořád rovně na jih, pak se prudce zlomil na jihozápad a po dalších šesti kilometrech se kanál vlil do Svatojiřského ramene. Plujeme tedy na jih a marně hledáme místo, kde by se dalo přistát na pevné půdě. Jen rákosí a rákosí. Nakonec přeci jen přichází malá loučka se sušící se kupkou sena. Dáváme si oběd a pomalu se už těšíme na opravdový Dunaj. Vyjíždíme dál. Na chvíli se zastavujeme u leknínu, který už vystrčil nad hladinu žlutou kouli budoucího květu. Před námi to na chvíli vypadá, jako by kanál končil, ale ne, pouze je hodně zúžený. O několik stovek metrů dál je ale celá hladina na kousek porostlá rostlinami. Vjíždíme do té „husté omáčky“ loděmi a fotíme se – ohromné dobrodružství. Pak se kanál najednou zlomí a pokračuje dál na jihozápad. Ale pokračuje, to je silný výraz. Najednou vidíme, že kanál je kam dohlédneme zarostlý. Vedle stojí stavení a z něho vycházejí dvě ženy a muž. Jsme pro ně neuvěřitelné zjevené. Mluví rusky-ukrajinsky, první co zachytím je jejich neuvěřitelné sdělení – „oni na lotkach“ sdělovali si. Ptáme se, jak kanál vypadá dál, jestli je to průjezdné. Dozvídáme se, že to bude „problem“. Odhadují to tak na tři hodiny k ústí do Dunaje. Pouhých šest kilometrů. Smějeme se, že to bude pohoda a že jsme molodci a vyrážíme směle vpřed.
Na počátku to tedy ještě bylo snadné být molodci. Kanál byl prorostlý, ale ne hustě, někde byla dokonce krásná úzounká vodní stopa. S trochou námahy to ještě pořád byla legrace. Jenomže o kus dál kanál prorostl ještě více. Po chvilce si říkáme, že je přece blbost se takhle dřít, když podél je krásná louka. Přistáváme tedy, nahazujeme si lodáky na záda a neseme lodě po louce. Vždycky několik set metrů, pak louka končí, ale jako zázrakem znovu začíná na druhém břehu. Takže nasednout do lodí, přejet na druhou stranu, vytáhnout lodě a zase vše přenášet v ruce. Jediné zpestření byly tři polodivoký koně, kteří se přehnali kousek od nás. Pak ale končí veškerá sranda a před námi je jen ten šíleně zarostlý kanál. Představte si louku s vysokou trávou po silném dešti. Na ní si donesete nafukovací lodě, sednete si dovnitř a pádlama se začnete odrážet od země. A takto několik kilometrů. Špatné je, že kanál ani nejde brodit, protože pádlem nejsem schopen dosáhnout dna. Takže nezbývá nic jiného, než se zapřít a opět se o kousek popostrčit. Dávno jsme ztratili z dohledu baráček. Občas se postavíme na dno lodě a snažíme se vypátrat, jestli se už náhodou neblížíme k Dunaji. Ale kdeže. Minula hodina, druhá, třetí. Kanál se ještě zužuje a najednou – kanál je jako zázrakem čistý, bez rostlinek. Lodě letí po hladině, vesele na sebe hlaholíme. Po pár desítkách metrů je ale vše zase při starém, opět „hutná zeleninová polévka“. Nakonec se kanál zúžil sotva na šířku lodě, proplétáme se rákosím, ale přeci jen se objeví šťastný konec – Dunaj je před námi.
Stavíme stany hned vedle „ústí“ kanálu Ivancea. Jet tudy o nějaký ten týden později, mohla by to být ještě větší zábava, pokud by rostlinky ještě trochu povyrostly. Je to škoda, protože mám takové tušení, že tento kanál je pro dopravu už odepsaný. Patrně jsme byli jedni z posledních, kdo jím ještě projel.

Den sedmý
Počasí se moc nezlepšilo. Na chvíli to dokonce vypadá, že bude pršet, tak vytahujeme pláštěnky. Ale nakonec z toho naštěstí nic není. Balíme stany a opouštíme tábořiště. Podle cedule kilometráže, která je hned vedle je to k moři ještě 16 kilometrů. Plavíme se chvílema uprostřed toku, potom lodě vážeme k sobě a necháme se zase jen tak unášet. Míjejí nás loďky rybářů, které pod plachtami plujou proti proudu. A pak najednou máme pocit, jako bychom se blížili na kraj světa. V dálce se objevily domky a Dunaj teče – ale kam ? Prostě tam nic není, jen obzor. Tak tedy vypadá konec naší cesty.
Vesnička Sfintu Gheorghe neleží přímo na břehu moře, ale asi tak něco přes kilometr od něho. Není se čemu divit, země je tu placatá, takže zvednuté moře by jinak dokázalo vytopit celou vesnici. Přistáváme na „návsi“. Vytahujeme lodě na břeh. Okamžitě se stáváme atrakcí pro místní děti. Zvědavě nás okokují, ale nejsou agresivní, nic nechtějí, což je příjemné. Myjeme lodě, nakonec je vypouštíme a všechno balíme. Přicházejí dva turisté z kterých se vyklubají Holaďané. Chvíli s nimi debatujeme o Deltě. Marně se snažili si někde půjčit člun. Bez něho to musí být poměrně nuda.
Je příjemné zjistit, že vesnice se za ty leta změnila, řekl bych k lepšímu. Sedáme si do hospody a dáváme si pivo. Ještě předtím se s námi dal do řeči dvanáctiletý chlapec s celkem slušnou angličtinou. Zval nás, jestli večer nechceme zajít k jeho rodičům na grilované ryby. Šel se optat na cenu. 400000 lei za večeři pro šest lidí je celkem snesitelné, pro ně to musí být celkem pěkná sumička peněz. Domlouváme se na večer na sedmou.
Tak to nám už ani nezbývá moc času na cestu k moři. Nakonec ale vše stihneme, i rozbouřené moře. Je zvláštní zjistit, jak mocně se Dunaj projevuje na kvalitu vody. Několik stovek metrů od ústí svatojiřského ramene do moře je voda sladká. A pak, že je to moře. Kousek od ústí se tyčí opuštěná vojenská pozorovatelna. Bylo třeba hlídat zemi, vždyť nepřítel mohl být nedaleko. Hmm, pár kilometrů odsud byly dříve hranice s SSSR. Pravda, před dvanácti lety jsem tu ještě viděl protitankové zátarasy. Ty už asi rez totálně sežrala. Pozorujeme splynutí Dunaje s mořem, na kterém se pohupují rybářské bárky. Idyla. Přinejmenším pro turisty.
A pak ještě ta večeře. Úžasné. Ryby byly fantastické. S pečenými bramborami, chlebem, rajčaty. Romiča, náš průvodce nám celou dobu byl k ruce a bylo až neuvěřitelné, jaké vybrané chování měl na takového hošíka. A kolik toho věděl o místě, kde žije. Nejvíce nás snad uzemnila jeho odpověď na otázku, jestli odejde do města, až bude velký. Pravil, že nikoliv, že se rozhodl být knězem a že zde zůstane. Docela bych mu to i věřil.
Nakonec zbylo jediné. Odejít do přístavu a přesvědčit kapitána, aby nás nechal přespat na lodi, která ráno odplouvala do Tulcea. Nebyl to problém, a tak usínáme na širokých lavicích.

Den osmý
Dav cestujících vtrhl na loď zatraceně brzo. Pokorně jsme se posadili a snažili se ještě něco doklímat. A pak se vyplulo. Venku bylo větrno, nad námi temné mraky. Čekali jsme na palubě až po ústí kanálu Ivancea, pak jsme se vrátili zpět.
Už ve Sfintu Gheorghe jsme se seznámili s partou Rumunů, která připlula chvíli po nás na voru vyrobeném z PET lahví. Svérázný protest proti znečišťování přírody, zejména, když jsme mladíky viděli, jak pytle odtáhli k nějakému místnímu zemědělci/rybáři. Kdepak ty lahve asi skončily. Mladíci byli studenti bojující za ochranu přírody. Želeli toho, že v Rumunsku není organizací typu Greenpeace. Seznamovali jsme se navzájem se situacemi ve svým domovinách a nemohu si pomoci, přestože se situace v Rumunska asi zvolna lepší, moc veselé žití zde není, zejména, když si uvědomíte, že průměrná mzda je kolem 60-70 amerických dolarů a ceny za potraviny se blíží těm našim. Po pěti hodinách jsme dorazili zpět do Tulcea, čekal nás přejzd do Bukurešti.
Naši rumunští ekologičtí aktivisté s námi putovali i ve vlaku. Ocenili jsme to zejména v situaci, kdy na nás průvodčí opět vytáhla jednu z fint. Nejdříve se zdálo, že po nás chce místenky, což nám přišlo absurdní, ale byli jsme ochotni si je dokoupit i s nějakou přiměřenou přirážkou, což ovšem nebylo deset dolarů, které po každém z nás chtěla. Scénář se dojemně opakoval. Opět nám sebrali jízdenky. Časem se ukázalo, že se ani tak nejedná o místenky jako o nějaký absurdní příplatek za „spěšný vlak“. Komické, když uvážíme, že lístek platil i na mezinárodní rychlík. I ten konec byl standardní. Než se průvodčí vystřídali, vrátili nám jízdenky. A byl pokoj.

Už nám zbývalo jen přečkat noc v Bukurešti na nádraží a přečkat jízdu Pannonií zpět do české kotliny. Nutno říci, že výlet do Delty Dunaje rozhodně nezklamal a že má stále co nabídnout, zejména téměř nedotčenou krajinu. Kdo chce strávit týden poklidným popojížděním na člunech po vodních kanálech, pozorovat nesčetné množství ptáků, rostlinek či se jen tak nechat unášet proudem – pokud to zrovna teče – měl by se sem rozhodně vypravit. Takovýto kout přírody tak blízko od domova jen tak lehko jinde nenajdete.

3 028 x shlédnuto
About Milan Dvořák 287 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..