Delta Dunaje I.

 

Na přelomu května a června roku 1989 jsem se zúčastnil expedice na gumových člunech do Delty Dunaje. Cesta se velmi vydařila a na jejím konci jsme si říkali, že jedinou srovnatelnou pecku máme možnost vidět už jen na Kubě. Náš svět byl tehdá ještě značně uzavřen. Netušili jsme, že to bude trvat už jen pár měsíců, než se nám ten opravdový svět otevře.
Nicméně zážitek z Delty Dunaje byl tak silný, že jsem si mnoho let říkal, že bych tuto končinu rád znovu navštívil. A tak po necelých 12 letech jsem se vydal po svých starých stopách, abych zjistil, co nového přinesla doba do tohoto regionu.

Rychlík Pannonia kdysi jezdil z Berlína až do Sofie. Z rozpadem soc tábora se poněkud zkrátila i trasa tohoto expresu. Dnes odjíždí z Prahy a končí v Bukurešti. Přesně tuto trasu máme i před sebou. S příjezdem do Rumunska končí fádní, prosté a bezproblémové cestování.
Rumunský průvodčí byl vyloženě zklamán, že jsme vedle jízdenek měli dokonce i místenky. Nicméně, jako turisti jsme se mu zdáli být vhodným objektem jeho zájmu. Pohlédl na naše objemná zavazadla a pravil: „Máte lístky na bagáž ?“ Ty jsme vskutku nejen neměli, ale ani jsme o něčem podobném neslyšeli. Průvodčí vytáhl jakýsi papír a ukazoval, že musíme za každý kilogram zaplatit 10000 lei (přes 10 Kč). To jsme pochopitelně odmítli. Průvodčí hrozil – „Bukurešť – ambasador – a šupky dupky domů“. Sebral nám jízdenky a začala klasická brnkačka na nervy. Nicméně, nejevili jsme žádný zájem o vyjednávání, takže se průvodčí po pár hodinách zjevil a jízdenky nám vrátil. Až na mne. To mě moc nepotěšilo. Teď jsem to byl já, kdo začal hrozit: „Bukurešť – policie“. Průvodčí se vydal hledat ztracenou jízdenku. Asi po dvaceti minutách, jsem si zkontroloval doklady a hle – já jsem jízdenku neodevzdal. Pro průvodčího to jistě nebyla příjemná služba. Vítejte v Rumunsku.

Den první
Časně po rozbřesku vystupujeme v Tulcea z vlaku. Na břeh Dunaje je to sotva pár set metrů. Slunce se zvolna zvedá nad vodní hladinu. Ještě předtím, než ale vyrazíme, je nutné doplnit zásoby a hlavně získat místní měnu. Nakonec se nám podaří měnit pár dolarů a marek. Kupujeme benzín do vařičů.
Nafukujeme čluny a za přihlížení místních je spouštíme na hladinu. Je něco po jedenácté a my vyplouváme. Míjíme mocné vojenské říční loďstvo, které nás vítá zakrytovanými kanóny a pár znuděnými námořníky. Břehy Dunaje lemují rybáři, zatím to opravdu na moc velikou divočinu nevypadá. Ještě pár kilometrů a ocitáme se na místě, kde se Dunaj dělí na Sulinské rameno a Svatojiřské rameno. Zastavujeme a jdeme se podívat na místní maják. A opět na ještě stále veliký Dunaj. Plujeme a hledáme, kde je tak asi kilometr 102, na kterém by měl začínat kanál Litcov. Ukazuje se, že není možné toto místo minout. Nejen, že nám ho ukázali místní, ale i poněkud orezlá cedule nás do něho směřuje.
Voda v kanálu slušně teče, tak se necháme nést. Konečně, proč ne, než se „prokoušeme“ k moři, čeká nás ještě hodně pádlování. Tato část kanálu je lemována lesem, takže o chvilku později nemáme zase až tak veliký problém najít vhodné místo na kempování. Vytáhneme lodě na břeh, stavíme stany a chystáme dřevo na večer. Také je nutné převařit na zítřek dostatečné množství vody. Večer kanálem prosviští motorový člun. Vlny, které se za ním hnaly nám spláchly do vody piva a láhev fernetu. Ta bohužel od plechovek s pivem neplavala. První oběť.

Den druhý
Než vstaneme, uděláme snídani a složíme stany, slunce je už hodně nad obzorem, pravda, spíše se blížíme k poledni. Voda v kanálu ještě celkem teče, takže se opět necháváme unášet proudem. Když zavřeme oči, můžeme se dokonale soustředit na „řev divočiny“. Tolik zpěvu ptačí žoužele jsem už dlouho neslyšel. Úchvatný zážitek. Slunce pere jako divý, takže za chvíli jsme všichni pěkně spálený a hledáme, kde máme nějaký ten krém na opalování. Kanál ještě stále vede v lese, z lodi máme pocit naprosté divočiny. Stačí ale vylézt na břeh a zjišťujeme, že hned vedle vede polní cesta. Odpoledne se kanál dělí na dvě ramena, váháme, kterým z nich se máme dát. O kus dál ale vidíme u břehu tři domečky, spíše chatrče. Vydáváme se k nim v naději, že bychom v nich mohli někoho zastihnout. A opravdu. Poté, co jsem se posledních několik set metrů probrodil po kolena vodou stojím před domečkem a ptám se na cestu. Ano, Litcov teče pod domečky. Vracím se, nasedáme do lodí a zvolna se necháváme unášet dále. Pozorujeme obydlí a hlavou se nám hodí myšlenky, jak tady ti lidé mohou žít, čím se vlastně živí. Kolem kanálů občas sice vedou nějaké cesty, ale zrovna tady jsme žádné neviděli. Takže jediný dopravní prostředek musí být loď. A obživa ? Kdo ví. Určitě rybolov, možná někde malinké políčko a kravka. Drsný život.
Den se chýlí ke konci, hledáme místo na postavení stanů. Dnes to není tak snadné, všude na břehu je samé rákosí. Nakonec přirážíme ke břehu, vytahuje lodě na vysoký břeh, po kterém vede cesta. A za ní pod stromy rozbíjíme tábor. Připravujeme večeři, slunce zvolna zapadá. V tom po cestě kráčí rodinka odkudsi z pole. Obrázek jak z první republiky. Pro turisty idyla.

2 798 x shlédnuto
Milan Dvořák
About Milan Dvořák 282 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..