Zakarpatská Rus se v poslední době stává poměrně populárním místem pro turistiku. Naštěstí je to území poměrně veliké, takže zatím nehrozí, že budete o našince zakopávat. S jedinou výjimkou, ovšem. Vesnice Koločava se stává téměř povinnou zastávkou všech Čechů.
Před naší cestou jsme si sehnali česky psaného průvodce (v tomto případě jsou Lonely Planet totálně mimo) a docela dobrou mapu. Hned jsme na ní začali hledat, kde že se ta Koločava nachází a podle toho naplánovali celou cestu. Předpokládám, že to podobně dělá většina lidí. Přinejmenším při první návštěvě.
A pak nastal okamžik, kdy jsme se ocitli na místě a s napětím sledovali, jaká je dnešní realita území bývalého Československa. Ve dvacátých a třicátých letech se zde Český svaz turistů silně angažoval. Ještě dnes můžete najít zbytky jejich turistického značení a funguje i několik ubytoven postavených v tomto období. Na poloninách dnes můžete už najít jen zbytky experimentálních mlékáren a sýráren. Skoro v každé obci se nachází ruina, tentokráte již moderní – většinou se jedná o nedostavěné turistické chaty a domy kultury. Pokud měl člověk nějakou představu o tom, jak vypadaly země bývalého CCCP, je zvědav, jak moc se země za posledních deset let změnila. Neočekávali jsme mnoho a mnoho jsme opravdu nenalezli. A právě proto jsme toužebně očekávali naši návštěvu Koločavy – protože kde jinde by se měl výrazněji projevit vliv turismu, než v místě, kde se odehrává děj Olbrachtova románu Nikola Šuhaj loupežník.
Na zadní straně našeho průvodce od vydavatelství horské literatury Alpy byla půvabná inzerce česko-ukrajinské firmy Klen na kemp a hospodu v Koločavě. To jsme ale věděli, že kemp ještě nefunguje. Nicméně na „tradiční stylovou Nikolovu Krčmu, která nám nabídne výběr z českých i zakarpatských národních jídel a množství nápojů“ jsme se upřímně těšili. Zejména když reklama ještě slibovala, že krčma je otevřená denně a v objektu je i obchod se smíšeným zbožím, kde člověk může nakoupit základní potraviny, hygienické potřeby a průmyslové zboží. Měli jsme za sebou mnoho kilometrů po horských hřebenech a upřímně jsme se těšili na nějakou tu změnu. Jednoho rána jsme se vydali z vesnice Komsomolska, která se ale původně jmenovala Německá Mokrá přes horský hřeben vstříc Koločavě. Vysupěli jsme nahoru do sedla, shodili batohy kousek od kříže a koukali do údolí pod námi, kde se Koločava rozkládá. Nečekejte nějakou malinkou vesnici o dvaceti domcích. V údolí a po okolních kopcích bydlí asi osm tisíc lidí. To s sebou nese jednu hodně nepříjemnou věc – délka takovéto vesnice se počítá v kilometrech. Je odpoledne a my se dostáváme na kraj vesnice. Stáváme se terčem prvních dětí.
„Ahoj, dej mi bombon“, některé si řeknou o „kamfety“ a jiné o žvýkačky. Ano, v Koločavě je turistický boom opravdu znát. Pokud nejsou děti pod dohledem rodičů, loudí po Vás sladkosti jako kdekoliv v Asii. A důležité je také ono „ahoj“, se kterým se jinde nesetkáte. Inu, děti jsou učenlivé. Jsme na toto připraveni, takže desítky našich žvýkaček se pozvolna přesouvá do jiných kapes.
Jdeme už více jak hodinu vesnicí po její hlavní prašné tepně. Místní na nás koukají, někteří netečně, někdo zvědavě a jiní zase přátelsky. Je zvláštní, že nikdo z těch lidí se nás nezeptá na to, jestli nesháníme nocleh. Odpoledne se již zvolna přehouplo v večer a každému musí být zřejmé, že někde spát asi budeme muset. Je to zvláštní o to více, že nezaměstnanost se tady počítá v desítkách procent, člověk by skoro až chtěl říci v stovkách procent. Prostě nic. Rozdáváme poslední žvýkačky a ptáme se na „Nikolovu korčmu“. Musíme ještě dál. Nakonec dojdeme na rozcestí. Je tam stavení, či spíše jakási větší stavební buňka. Zevnitř zní hlahol. Díváme se na to rozpačitě – tohle přeci nemůže být ono. A tak jdeme ještě dál. Míjíme „kombinát“, jakési učiliště. Člověk, který z něho vyšel nám řekl dlouho očekávanou větu – pokud chcete, můžete tam přespat. Slibujeme, že se zastavíme. Nyní pokračujeme dál za naší krčmou. A za chvíli v dáli vidíme bílé stavení – ano, to musí být ono. Radostně přidáváme do kroku a už jsme tam. Jenže… V zoufalství shazujeme batohy a hledíme do oken sem tam pokrytých pavučinami, ne všechny okenní tabulky byly v celistvém stavu. Obejdeme budovu a podezření se mění v jistotu – na dveřích je masivní visací zámek. No jo, bleskne nám hlavou – „otevřeno po celý rok denně 10.00 – 22.00 hod.“ Zklamáni se tedy vracíme na rozcestí. Zapadneme do „stavební buňky“. Kdepak něco k jídlu. Tak do sebe alespoň lijeme stogramovky vodky a pivo. Přes ulici jsou dokonce tři obchody. Zavřené. Nevadí, říkáme si, ráno je taky den. Jdeme se ubytovat do „kombinátu“. Ředitel nám otevře jednu z místností. Než odejde, ještě dodá, ať si večer zaskočíme vedle do krčmy. To nás překvapilo. Ano, povídá ten muž, večer určitě otevřou.
Rozhodíme na podlaze karimatky a soukáme do sebe nějakou tu paštiku. Padla tma a tak jdu zkontrolovat naší krčmu. A podívejme se, ono je opravdu otevřeno. Vnitřek krčmy opravdu vypadá jako na reklamních fotografiích v průvodci. Tím bohužel podoba končí. Dáváme si zase stogramovky a pivo. Kdepak jídlo, kdepak pohledy, kdepak suvenýry. Za barem byly dvě holky, které nás obsloužily a pak tam jen tak znuděně lelkovaly. Naštěstí jim za chvíli přišli kamarádi. Ten večer, přinejmenším do našeho odchodu, jsme byli jedinými hosty. Druhý den jsme vstali a s radostí se vydali do obchodů nakoupit chleba a nějaké drobnosti. Všechny tři obchody byly zavřené. Vzhledem k tomu, že už bylo asi deset, se nám to zdálo trochu divné. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a dva ze tří obchodů byly otevřeny. Kdo někdy navštívil obchody v CCCP tak si dobře dovede představit dlouhé regály, na kterých je vyrovnaný jeden druh zboží. „Chleba? Bohužel. Možná odpoledne.“ V druhém obchodě se opakuje to samé. Zklamaně se vydáváme dál vesnicí, kam jsme včera nedošli. A hle, teprve teď jsme došli do pravého centra vesnice. Na jakémsi rynku je soustředěno plno trhovců, kteří prodávají základní potraviny, knížky a oblečení. S radostí si kupujeme chleba a míříme na prohlídku vesnice. Nakonec jsme nalezli i hřbitov, na kterém jsou pohřbení tři čeští četníci zabiti při výkonu služby, dva z nich samotným Šuhajem.
Tyto útržkovité příběhy ve Vás postupně skládají výsledný obraz celé skládačky. Ukrajina je již několik let nezávislá na Rusku. Bude ale zřejmě trvat ještě desetiletí, než většina lidí pochopí, že nejlépe pro ně bude, když se budou více spoléhat na sebe než na stát. Až toto lidé pochopí, nestane se, že tisíce lidí přicházejích do Koločavy nemohou najít ubytování. Poté snad nějaký šikovný člověk nechá udělat pohlednice a suvenýry, za které jim turisté rádi nechají částky, které si tu lidé vydělají za několik týdnů. Pak snad nebudete mít problém někoho přesvědčit, aby Vás někam odvezl za úplatu autem a určitě se najdou i lidé, kteří se Vám budou vnucovat, že Vám ukáží hrob Nikoly Šuhaje loupežníka.
Jenomže až se to jednoho dne stane, z místní krajiny zmizí jisté kouzlo a Koločava zapadne na úroveň ostatních turisticky-průmyslově využívaných míst, která jsou rozeseta po celé planetě. Pokud tedy chcete vidět ještě zemi nepoznamenanou podnikatelskými záměry, jeďte na Zakarpatskou Rus.
